Tad Williams je americký spisovatel žánru sci-fi a fantasy, který se svými knihami pronikl na čela světových žebříčků prodejů fantastické literatury. Je velkým obdivovatelem J. R. R. Tolkiena, za jehož nástupce je odbornou veřejností neoficiálně pokládán, ale krom lásky k epické fantasy, má blízko i psaní komiksů, které vytvářel pro nakladatelství DC.
Mohl byste našim čtenářům představit novou trilogii, která se chystá na náš trh? Co mohou očekávat?
No, ta myšlenka vlastně vznikla tak, že jsem mluvil s manželkou, která u nás v rodině vede obchodní stránku věcí a snažil jsem se jí vysvětlit, proč vlastně nepíšu pokračování svých knih. Říkala mi, že je tu publikum, které si to žádá. Ale na to jsem jí odpověděl, že musím mít nějaký příběh a ten prostě nemám.
No a když jsem ten večer ležel v posteli a přemýšlel nad tím vším, došlo mi, že ani já už nejsem stejný člověk jako před třiceti lety, když jsem psal svou první trilogii a stejně tak se někam posunuly i postavy mých knih. Zejména ty mladší, které předtím ještě neměly tolik životních zkušeností. A než jsem usnul, uvědomil jsem si, že má manželka pravdu, musím napsat další příběh ze Západního Ardu. Hlavní myšlenka je postavena právě na tom posunu o třicet let, je to o životě a o změnách.
A jak náročné bylo, naskočit zpátky do světa který jste opustil před třiceti lety?
Bylo to překvapivě jednoduché! Nepamatoval jsem si samozřejmě detaily, jakou barvu očí má ta či ona postava, ale protože jsem s těmi postavami strávil tolik času při psaní první trilogie, vrátilo se mi to relativně rychle. Byl to pocit jako když potkáte staré přátele, chvíli na ně koukáte, ale hned se vám všechno vybaví a jste doma. Navíc to bylo i potěšení, přeci jen jsem s nimi strávil pěkných pár let a bylo to příjemné shledání.
U nás zrovna vyšla vaše nová kniha, Srdce ztraceného, která funguje trochu jako přemostění mezi starou a novou trilogií, je to tak?
Ano, to byl můj cíl. Dát čtenářům něco, co by jim připomnělo původní trilogii, ale zároveň by to poukázalo i na to, co bude v nové trilogii jinak. A také jsem chtěl ukázat to, že se nebude jednat o kopii něčeho, co už lidé četli.
Když jsem Srdce ztraceného pár dní zpět četl, mezi všemi postavami mě zaujala dějová linka, která sleduje osudy Porta a Endriho, dvou postav, které se z války trochu vymykají a vlastně tam nepatří. Každá další postava má nějaký vlastní důvod, proč ve válce je, ale oni dva jsou tam jsou téměř nedopatřením a být tam nechtějí. Poukazoval jste tím na to, že ve válce nejsou skuteční vítězové?
Je to tak a navazuje to na myšlenku, které jsem se v prvních knihách jen dotkl, ale nyní ji rozvádím víc a to jest, že ve válce si každý myslí, že on je ten hrdina. Každý žije ve svém vlastním příběhu a myšlenkách. A Nornové, kteří byli v první trilogii vlastně záporné postavy, jsou komplikovaní, jako všichni ostatní. Takže jedna ze změn, které v nových knihách mám, je ta, že se jim snažím vtisknout charakter, historii a tvář. Pokud jde o Porta a Endriho, jsou to postavy, s nimiž se ztotožňuji asi nejvíce.
Pokud bych já byl někdy ve válce, také bych asi koukal kolem sebe a ptal se:”Co to ksakru je? nestřílejte na mě proboha!”. Vím, že jsou autoři, kteří se ve válečných scénách vyžívají, řeší taktiku a strategii, ale to já nedělám. Bitvy mě zajímají z historického hlediska, abych pochopil, proč se něco stalo. Ale z čistě lidského hlediska, chci zprostředkovat ty emoce a jaké to vlastně je, ocitnout se uprostřed války.
Čím jste se jako autor mimo jiné proslavil, je detailně vytvořený svět, ve kterém se vaše knihy odehrávají. Politika, historie, jazyky, umění, geografie… Kolik času trávíte nad vytvářením světa, v porovnání s tím, kdy skutečně píšete příběh jako takový?
To se těžko říká, protože pro mě jako autora je pochopení světa, ve kterém píši, naprosto zásadní. Pokud nemám ponětí o minulosti a zkušenostech postav, nepůsobí to podle mě věrohodně. Ale zároveň přiznávám, že je to něco, co mě prostě baví a dělám to ve své hlavě téměř neustále. Samotné psaní u klávesnice mi zabírá jen tři až čtyři hodiny denně. Ale před tím, než k ní usednu, řeším několik hodin o čem budu vlastně psát, co se kdy a kde stane a kam to vlastně příběh povede. Spoustu si toho musím připravit dopředu, ale pak se to vyvíjí spolu s tím jak píšu.
Stalo se vám někdy, že vás váš svět přerostl? Že jste najednou zjistil, že nevíte kam ten příběh povede? Třeba G. R. R.Martin má očividně problém s dopsáním své série.
Z mé zkušenosti existují dva druhy autorů. Jedni mají již dopředu vše rozplánováno a jasně vědí, co chtějí psát a až pak se do toho pustí. Druzí prostě začnou psát, mají nějakou základní ideu, o čem to bude, ale v průběhu psaní se nechají unášet a dávají tomu volný průběh. Uzavřít příběh není nikdy jednoduché. Jestli jsem se během psaní rozsáhlých románů něco naučil, tak to, že musíte dějové linky uzavírat MNOHEM dříve, než myslíte. Může se vám zdát, že máte ještě jednu další knihu, ve které to ukončíte, ale například v případě trilogie musíte začít uzavírat linky už v díle druhém. A to je nejspíše to, co se stalo Georgovi, obávám se, že rozvětvil příběh natolik, že je teď těžké to celé zpátky spojit.
Díváte se někdy zpátky na to, co jste vydal a říkáte si ”hmm, to jsem mohl napsat jinak…”? Nebo už se neohlížíte a neřešíte to?
Je to spíš ta druhá varianta. A myslím, že je to i lekce pro každého profesionálního spisovatele. Pamatujte, nikdy to nebude dokonalé. Alespoň v mé dlouholeté kariéře se mi nikdy nestalo, že bych si řekl – jo, tohle je perfektní, na tom se nedá nic zlepšit. Dopsat knihu pro mě znamená, že ji prostě odevzdám a musím se donutit už na ni nesahat. Často pak zjistím, že už jen přesunuji věci, ale vlastně nic zásadního neměním. Občas si uvědomím, že jsem v minulosti byl trochu jiná osobnost a dnes bych to napsal jinak, ale zároveň mám to štěstí, že čtenáře mé knihy baví a vlastně bych jím tím říkal, že si to užít neměli, že to mělo být jinak, lépe. Nakonec, všichni se snažíme dělat to nejlepší co umíme. Ať už je vaše práce jakákoliv, člověk by se měl snažit, nikdy jsem své knihy neodflákl.
Četl jsem, že když vám bylo zhruba třináct let, dostal jste ve škole zadání slohu na tři strany a výsledek měl stran sedmnáct, včetně ilustrací. Vy jste v sobě to rozepisování měl odjakživa, je to tak?
Je to tak, těch stran bylo sedmnáct a pět stran ilustrací k tomu. Asi to tak opravdu je. Na střední jsem sice seminárky nesnášel, jako všichni, ale jak říkám všem nováčkům, je to jako sport. Čím víc cvičíte, tím lepší výsledky vám to přinese. Spolu s tím, jak se člověk vypíše, přijdou automatismy a vy se pak můžete soustředit na psaní jako takové a neřešit maličkosti. A taky to mám prostě rád, veliké epické příběhy, ať už fiktivní nebo realistické.
Například historické knihy miluji. Hodně mě ale jako mladého ovlivnil Tolkien a především ten pocit, že jsem vtažen do opravdového světa. Ten pocit, že když vidíte něco v pozadí a dojdete k tomu, tak zjistíte že je to skutečné. Že to nejsou jen kulisy. A to je částečně důvod, proč píšu tak dlouhé knihy, protože jsem se v tom našel a to se pak těžko píšou útlé knížečky. Spadl vám někdy paperback do vany? Viděli jste jak najednou nabobtná? Tak takhle nějak to mám já s psaním.
Zmínil jste, že milujete historické knihy. Berete si někdy z historie nějakou inspiraci? Ovlivňuje nějak vaše dílo?
Absolutně! Vyrostl jsem mimo jiné na četbě historických knih. Snažím se neopakovat dějiny, ale občas se nechám inspirovat nějakou malou událostí, protože mě historie fascinuje. A zároveň doufám, že si toho třeba nějaký milovník historie všimne. Nechci to ale mít naprosto přesné, protože pořád píšu fikci. Zároveň s tím je ale potřeba zdůraznit, že jsem hodně politicky vnímavý člověk. Z toho důvodu mám pocit, že vidím něco s trochou nadhledu.
Ne snad proto, že bych byl lepší než někdo jiný, jen k tomu mám historický kontext, který mi dává trochu odstup. V jádru pak stále píši o lidech. Ať už je postava člověk nebo mluvící zvíře, pořád jsou to lidské emoce, se kterými pracuji. Pokud chce být někdo politický, nebo chce lidem něco sdělit, měl by to udělat. Neměl by se schovávat za slovíčka a fráze. Proto pokud chcete sdělit nějaký příběh, nebojte se toho a udělejte to.
Mnoho našich čtenářů, jsou také začínající spisovatelé a budoucí autoři. Co byste jim dnes poradil? Co byste rád znal v době kdy jste začínal?
První a nejdůležitější věc, která bude znít jako samozřejmost – musíte psát. Nemusíte psát každý den nebo dle nějakých pravidel, ale musíte začít ten proces jako takový. Psaní totiž není jen o tom, psát něco na papír. Psaní je o tom, ujasnit si co vlastně jako umělec chci říci. Dokud nepíšete pravidelně, a může to být klidně jednou týdně v neděli, tak nezačnete přemýšlet jako spisovatel. Stejně jako mnoho jiných lidí, ani já nebyl od začátku spisovatel z povolání, musel jsem si na to hledat čas.
Tak to je první rada, přestaňte o tom mluvit a prostě pište. Další věc, která je velice důležitá – musíte něco dokončit. Jeden z největších problémů které u začínajících autorů vidím je to, že něco rozepíší, a protože se pořád vyvíjejí a učí, tak to pořád přepisují a začínají znovu a dostávají se do spirály ve snaze napsat perfektní věc. Mějte na paměti, že ta první věc kterou napíšete, většinou stejně nestojí za nic. Jsou výjimky, ale to jen málokdy. A stejně jako se spoustu věcí naučíte při psaní začátku, spoustu se jich naučíte při psaní konce. Takže radím dopište to, a pak se teprve podívejte, co potřebuje upravit. Když to jde, opravte to, když ne, poučte se z toho.
Poslední rada je pak pro žánrové spisovatele, což jsou v podstatě všichni kdo nepíší literaturu faktu, a to jest – nečtěte příliš moc knih z žánru, který chcete psát. Každý dobrý žánrový spisovatel, do toho žánru něco přináší. Ať už je to vlastní zkušenost, zážitky, inovace, zájmy, prostě něco co tam nebylo. Pokud budete číst jen žánr který chcete psát, nevyhnete se tomu, že jen zapadnete mezi ostatní. Já například miluji historii, hudbu, jazyky a další věci a ty se snažím přenést do svých knih. Nechci imitovat někoho jiného.
Často se věnujete mnoha projektům zároveň, jak se vám daří se v tom neztratit?
Nevím, jestli dokážu přinést nějakou obecně platnou radu, protože sám spoléhám na svou paměť a nosím si všechno v hlavě. Takže jsem se za ta léta naučil docela solidně přepínat z jednoho projektu do druhého. Druhá věc je, že když se podíváte na mé knihy, tak to jsou tisíce stran a roky psaní, takže já opravdu potřebuji další projekty mimo ně. Můžete mít strašně rádi pizzu, ale stejně jí asi nechcete jíst každý den. Je potřeba to občas osvěžit. A čím je ten další projekt odlišnější, tím lepší pro mě.
Když se podíváme na žánr fantasy v současnosti, posunul se z kdysi okrajového žánru přímo do zájmu mainstreamu. Souhlasíte?
Jasně, když se dnes podíváte na Hru o trůny, tak je to nezpochybnitelné. Když se podíváme dvacet let zpátky, napsal jsem sérii Stínové pomezí, což původně vzniklo z požadavku, abych napsal televizní scénář. Když jsem ten původní návrh napsal, došlo to až k člověku, který v té době vypadal jako jeden z těch dostatečně vlivných na to, aby to dostal do televize. Jeho reakce ale byla: ”Proč bychom měli dělat fantasy? Vždyť už máme Xenu?”. Tím to pro něj skončilo, fantasy bral jako jeden jediný styl a nikdo si nedokázal představit, že by byl zájem ještě o další fantasy. Přitom můj návrh byl mnohem blíž právě Hře o trůny než Xeně.
To bylo dvacet let zpátky a od té doby se samozřejmě spousta věcí změnila. Na rovinu říkám, že George (G.R.R. Martin) miluji a jestli si někdo takový úspěch zaslouží, tak rozhodně on. Ale zároveň bych si samozřejmě přál, abych to tenkrát byl já. Jezdím všude po Evropě a vidím lidi s tričky ” I am Khaleesi”, vidím popkulturní odkazy v televizi a v koutku duše si říkám: ”to jsem měl být já!”.
Takže samozřejmě, mainstream to dnes je. Byly tu dva hlavní body které vedly k dnešku. Jedním je ten, kdy začal psát Tolkien to, čemu dnes říkáme epická fantasy. Tu v té době psali dobře postavení a vzdělaní muži, pro které bylo psaní zábava. A na základě jeho knih, pak následovala vlna druhá, s autory jako Terry Brook, Robert Jordan a další. V té době se z toho stal opravdu komerčně úspěšný žánr. Zároveň jsem ale měl určité připomínky k tomu, jak se fantasy v té době psalo, což byl můj motiv s tím začít.
Dnes je to ale tak, že Hra o trůny vytáhla na světlo žánr fantasy, stejně jako to udělaly Hvězdné Války s žánrem sci-fi, nebo Avengers s žánrem komiksových superhrdinů. Bude to ale potřebovat nějaké další impulsy, protože si nemyslím, že žánr fantasy bude celkově zažívat takový boom jako Hra o trůny neustále. Ale minimálně krátkodobě, to udělá z fantasy žánru legitimní žánr pro lidi kteří mají peníze. On to vždy byl legitimní žánr, ale teď v něm jsou a budou peníze.
Když mluvíme o televizních projektech, je něco na čem zrovna pracujete?
Vždy je něco na čem zrovna pracujeme. Jeden projekt vypadá velice nadějně, ale nemohu o něm mluvit. Další projekt naopak ztroskotal po letech snahy. To byla má úplně první kniha, kde už jsme našli investora, který by zaplatil animace, podepsali jsme smlouvy, vše vypadalo nadějně, to bylo minulý rok v létě. Hlavním zdrojem finance měl být zábavní fond Saudského království.
Pak samozřejmě došlo k vraždě novináře Khashoggiho, načež jsme si řekli, že s tím rozhodně nemůžeme pokračovat. Svým způsobem je dobře, že jsme nerozjeli projekt a nezjistili to až poté. Takhle jsme to mohli ukončit dříve. Tohle je jen extrémní ukázka toho, co vše může narušit slibný projekt. Je toho opravdu spousta, co se může pokazit, proto s ničím nepočítám a uvidím co se stane.
Řekněme že se zadaří a podle vašich knih by se točil film, či seriál. Jak blízko byste chtěl být? Koukal byste jim přes rameno, nebo jim prostě prodal práva nechal je ukázat co umí?
Předně by záleželo na financích, protože je dost zásadní, jestli se například podílíte na scénářích, napíšete nějaké epizody nebo pomáháte jako poradce. Já rozhodně zastávám názor, že když točíte seriál nebo film podle knihy, tak je to prostě něco jiného než kniha. Není to kniha, je to její adaptace. Nejsem tedy někdo, kdo by pedantsky lpěl na všech detailech a kecal do toho. Snad jen kdybych viděl, že jsou zcela nekompetentní, ale to by v první řadě byla má chyba, že jsem si s nimi něco začal.
Je mi ale jasné, že každá forma vyžaduje rozdílný přístup. Podílet bych se na tom ale chtěl, hlavně proto, že by to byla po všech těch letech zábava. Navíc si myslím, že bych dokázal pomoci s řešením problémů v příběhu a něčím přispět. Na druhou stranu vychovávám čtyři děti, mám doma spoustu zvířat a nemohu říci, že se nudím, takže pokud to přijde budu rád, pokud ne, nebudu si z toho dělat hlavu.
Pracoval jste také na komiksovém Aquamanovi. Jak jste se k tomu dostal?
Já jsem vždy byl velký fanoušek komiksu a někdy v roce 2005 jsem skrze svého agenda poslal do DC Comics nabídku na reboot jedné ze sérií. A ačkoliv jsme se nedohodli, nabídli mi práci na něčem jiném. Takže nakonec jsem pro DC nějaké komiksy napsal. Mé dojmy byly, řekněme, smíšené. Já jsem na komiksech vyrůstal, takže vidět ten kreativní proces zblízka, byla nádhera.
Co mě rozladilo bylo to, že mi dopředu neřekli, že sérii chtějí ukončit. Počítal jsem s tím, že mám cca rok na to, vybudovat příběh a poslat ho směrem, kterým si myslím, že by měl jít. Místo toho mi po pěti měsících řekli, že nemají v plánu s ní tak dlouho pokračovat a ukončí ji. Žena mě od toho odrazovala, protože mám tendence se do všeho ponořit, takže jsem pročetl Aquamana dvacet let zpět a hledal si všechny možné výtisky.
Jak rozdílné to bylo oproti psaní knih?
Naprosto jiné. Je to neskutečně stručné. Máte strašně omezený prostor, řekněme dvacet stránek a mezi nimi je spousta “vzduchu”. To, co bych v knize popisoval dvě stě stran, musím tady zvládnout na čtyřech. Je to naprosto jiné, ale zároveň je to právě důvod, proč mě to tak bavilo. Nevadilo mi ani psát ve světě, který jsem nevytvořil, stačí mi dát mantinely, ve kterých se mám pohybovat a já už si s s tím nějak poradím.
Je něco co vám v současném žánru fantasy chybí?
Rozhodně je tu spousta věcí, které ještě do mainstream nedorazily. Jednak momentálně udávají tempo superhrdinské komiksy, a pokud jde o fantasy, tak to bývá ta klasická epická fantasy z pseudo evropského středověku. Knižní fantasy toho momentálně nabízí mnohem více, než to co vidíme na plátnech kin. A těším se na to, co nám další roky ze všech rozmanitostí, které fantasy nabízí, přinesou.
A na čem tedy momentálně pracujete vy?
V současné době dopisuji poslední knihu nové trilogie (The Last King of Osten Ard), se ženou pracujeme na třetí knize série Ordinary Farm, plánuji alespoň pár kratších novel ze světa Západního Ardu, přičemž jedna už je téměř hotová. Chtěl bych se také vrátit do Jinozemě, mám v plánu naprosto novou science fiction, a dvě až tři další knihy, také bych chtěl napsat muzikál, v hlavě mám i novelu odehrávající se v Severní Kalifornii, v době kdy jsem vyrůstal… je toho opravdu hodně.
Díky za rozhovor.
Bylo mi potěšením 🙂
