Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, jež se mění v pověsti.  Pověsti blednou v mýty a dokonce i mýty jsou dávno zapomenuty, když se věk, jenž se zrodil, vrátí.

Robertu Jordanovi vděčí žánr epické fantasy za mnohé. Nebudu zacházet do extrémů, abych tvrdila, že patřil k zakladatelům žánru, protože mimo několika Conanů napsal vlastně jen jednu ságu, ale o tom to je.

Ta jeho jediná sága, celoživotní dílo nazvané Kolo času, které však nestihl ani řádně dokončit, patří totiž k absolutní špičce. Snad i díky Brandonu Sandersonovi, který dopsal poslední tři díly a naprosto epicky ji zakončil. Těžko hledat někoho, kdo by to dokázal líp.

Proto je možná až s podivem, jak málo lidí zná Jordanovo jméno. Zeptejte se libovolného fanouška fantasy nebo knihomola ve svém okolí na Malazkou knihu padlých… A devět z deseti vám poví, že už o ní slyšel, nebo ji četl.

Zeptejte se jich na Eddingse a takových sedm se chytí. A teď se ptejte na Jordana. Zareaguje možná půlka.  Jak je to krucinál možné? Možná právě v dědictví pověsti „autora conanovek“ (mimochodem, ty jeho patří k těm lepším, pod kterými není podepsaný velký REH). A dost možná i gargantuovské proporce jeho opusu magnum, u kterého si s malou poličkou prostě nevystačíte. Ale měli byste. Stojí totiž za to!

Lidské příběhy ve fantasy světě

Ve svém mamutím cyklu dokázali Jordan a Sanderson téměř nemožné – ve více jak dvaceti letech (zhruba od roku 1990 do roku 2012) rozjeli ságu o přátelství, moci, válkách a moudrosti – ale především o lidech.

V patnácti obrovských svazcích dokázali popsat nespočet rozdílných charakterů…  A za každým se skrývá příběh. Nemůžete mluvit jen o těch hlavních hrdinech, ani o jejich přítelkyních a manželkách, protože v Kole času postavy ožívají. Dýchají. Každá z nich má svůj úkol, svůj účel a skrývá se za ní nějaká minulost. Proto naše hrdiny poznamenalo každé setkání, ať už s dobrými lidmi na straně Světla, nebo těmi zlými na straně Temného.

Co mě ohromně bavilo, byl mužský a ženský úhel pohledu na většinu událostí. Zatímco muži se snažili vykonat svou povinnost, následovat proroctví, a ochraňovat své rodiny, ženy se snažily neustále ovládnout všechno a všechny kolem sebe, ovšem pro jejich vlastní dobro. Už jen intrikování Bílé věže v sobě neslo více tajemství a špíny, než celá naše politická scéna (a pokud tušíte ozvěny Duny Franka Herberta, tušíte správně, Jordan byl fanoušek a své oblíbené motivy dokázal využít originálně a trefně)… Ovšem opět pro dobro celého světa, ať už ten o jejich rady stojí, nebo ne.

Samotného Draka Znovuzrozeného, hrdinu vyvoleného podle proroctví spasit svět a zároveň jej zničit, právě tohle málem sešrotuje. On se snaží pouze přežít, zachránit svět a co nejvíc svých blízkých, kolik to jen půjde. Místo toho jej vytáhnou z jeho vesnice ve Dvouříčí, pronásledovaného nestvůrami proženou po půlce světa, manipulují s ním čarodějnice z Bílé věže, králové a královny, dokonce Moudré ženy z pouštních kmenů Aielů (fremeni? Jo, fremeni, ale drsnější… a vtipnější).

Pronásledují jej Zaprodanci a sluhové Temného, Děti světla, které by právě s následovníky temnoty měly bojovat, i přízraky minulosti. A do toho žije Rand ve světě, kde se mužů s jedinou silou vždycky všichni báli, protože je všeobecně známo, že se dříve nebo později zblázní a zničí všechno kolem sebe. Když se od něj začnou odtahovat i jeho nejlepší přátelé, nese to velice těžce. Není proto divu, že se jeho srdce zatvrdí a z ovčáka se v jednu chvíli stane málem někdo horší než Zaprodanci, které pronásleduje.

Naštěstí má kolem sebe mnoho moudrých žen i mužů, kteří mu pomáhají a učí ho, aby dokázal naplnit svůj osud. Tři dívky se do něj dokonce zamilují a učiní jej svým strážcem (magickým poutem svázaný ochránce s vylepšenými smysly a tak vůbec, fajn věc), takže sdílejí všechny jeho pocity. Podotýkám najednou, což by každý normální chlap považoval za absolutní šílenství. A asi i ženská. Ale on je Vyvolený, tak co…

Reklama

Hrdinové ve stínech i ve světle

Všechno má svůj následek a málokdo zůstane stejný, když se svět kolem něj rozpadá. Je třeba následovat proroctví, ale ta si různí lidé vykládají různě. A komu by se chtělo jít do bitvy, o níž je psáno, že ji nepřežije? Jen ten, kdo ví, že při něm někdo stojí, že mu lidé věří. A Rand takové lidi, kotvy příčetnosti a odhodlání má.

Jeho nejlepším přítelem je Perrin Aybara, který doma ve vesnici platil za pracovitého mládence, jemuž to docela šlo s kladivem – a skončil jako zlatooký přítel vlků, manžel šlechtičny, a dokonce samozvaný vládce Manetherenu – ačkoliv on sám by si přál jen klid a lásku své ženy.

Kolo však tká, jak si Kolo přeje, a tak musí svést bitvy téměř stejné důležitosti, jako kdyby byl samotným Drakem.

A byla by také velká škoda nezmínit Egwain, tvrdohlavou dceru hostinského, která bere Randa tak trošku jako svého bratra. Na počátku příběhu odejde s Aes Sedai a chlapci do světa i ona, protože je přece nenechá nějaké cizí ženské (která mimochodem v průběhu ságy tak trpchu umře a tak trochu se vrátí, ještě záhadnější než kdy dřív), a vůbec, co by ti chlapci sami v tom velkém cizím světě dělali? V tomhle se dokonale shodne s Nyneivou, mladou vědmou z Dvouříčí. Přilepí se proto na Aes Sedai a jejího strážce, odejdou do světa – a nebudete se stačit divit, co z nich vyroste. Jejich cesty se poměrně záhy rozdělí, ale když vám povím, že jedna z nich se stane amyrlin – hlavou všech čarodějnic – a druhá objeví úplně nové způsoby léčení, dokonce klofne posledního krále zapomenuté a zničené země, no…

Už jen tento příběh by vydal na několik knih. Stejně jako jejich nové přítelkyně Elain, dědičky královské koruny, která bude muset sjednotit válkou rozervanou zemi. Teď si představte, že jen těch hlavních postav s propletenými osudy a výrazným vývojem charakteru máte kolem dvacítky. A co víc, každá má kolem sebe další známé, své vlastní podřízené i nepřátele. Jordan navíc vysvětluje dokonce i pohnutky temné strany, když vypráví příběhy Zaprodanců a temných druhů, kteří usilují o návrat svého pána, i když si uvědomují, že to zapříčiní konec všeho, co znají. Na konci mi některých z nich bylo téměř až líto.

Detaily a detaily bohatého světa

Kolo času je fascinující v mnoha směrech. Jeho svět je propracovaný, logický, hrdinové uvěřitelní, padouši taktéž a pohled na magii naprosto luxusní.

Navíc se zde vyskytují celé národy s velice odlišným pohledem na svět. Kočovní cikáni, kteří vyznávají cestu listu a nikdy by nevzali do rukou zbraň, dlouhověcí Ogierové, kteří chrání háje a zpívají stromům, se setkávají s pro ně nepochopitelnými lidmi z království Andoru, Tarabonu, Arad Domanu i Tearu, kde všude vládnou jiné zvyky, ale i s Aiely, jejichž smysl pro čest se vymyká zdravému rozumu. Kde jinde byste našli člověka, jenž by kvůli přísaze a vlastní údajné hanbě nepozvedl zbraň dokonce ani v Poslední bitvě – a to navzdory tomu, že vlastně nic neprovedl? A přitom platí Aielové za nejnebezpečnější národ ze všech, jež slouží Světlu. Musejí být, protože žijí v nehostinných pouštích, kde je voda vzácností a každá chyba se trestá smrtí. Kromě všeobecného zoufalství z blížící se Poslední bitvy a výskytu nestvůr, o jejichž existenci mnozí pochybovali, je ale v Kole času i naděje.

Autorům nelze upřít, že každou děsivou zprávu, intriky a smrt podepřeli něčím pozitivním. V tom je musím obdivovat, protože jejich svět skutečně není černobílý a s přibývajícími svazky jeho šeď výrazně temní. Celou ságu pak výrazně odlehčuje Hráč – Matrim Cauthon. Další Randův kamarád z dětství patří mezi ta’veren – tedy vyvolené, kolem kterých se splétá vzor světa. Ačkoliv se svému osudu neustále brání, zažene ho jeho „štěstí“ na všechna možná i nemožná místa, seznámí s těmi nejnepravděpodobnějšími lidmi, přinutí stát se Trubačem Valerského rohu (zadujete na něj a máte kolem sebe instantně vojsko největších hrdinů ze všech věků – na druhou stranu vás pak logicky chce protistrana co? Sejmout za každou cenu), a pod nátlakem kostek, jež mu rachotí v hlavě, dokonce unese a následně si i vezme seančanskou císařovnu, do čehož by se dobrovolně uvrtal jen neskutečný blázen.

A Mat tak trochu blázen je, což prokáže mnohokrát. Při jedné z jeho eskapád mu navíc v hlavě uvíznou tisícileté znalosti strategie a taktiky, což se při Poslední bitvě náramně hodí. Sečteno a podtrženo, Kolo času je kolos. Gigant, který před polovinou lehce ztrácí dech, aby se v poslední čtvrtině vzepjal na zadní a přikoval vás ke svým stránkám až do velkolepého konce. Objektivně chápu, že některé svazky mohou přijít čtenáři nezáživné, protože rozehraných dějových linií je tolik, že své oblíbené postavy v některých knihách téměř nepotkáte a místo nich čtete o zdánlivě nepodstatných lidech a rodech a znameních, ale byla by škoda tento cyklus minout. Své si tam totiž prostě musí najít každý, ať už jde o propojení člověka a vlka (Perrinova linie), fascinující sondu do ženské duše nebo popis epických bojů a bitev – což je mimochodem z devadesáti procent obsah závěrečného svazku, který měl v originále přes tisíc stran.

Prostě i finále je věrné duchu cyklu a je zatraceně rozmáchlé. Sanderson vzal všechny linie a postavy a bravurně je svedl k Poslední bitvě, která se stává největším mlýnkem na maso v historii fantasy. A taky srdcelamačem, protože tohle nejde vyhrát beze ztrát, takže si připravte kapesníčky. Kolo času je prostě jízda a stejně jako nemá počátek, nemá ani konec, protože ve svých čtenářích bude žít navždy.

Reklama

Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.