Na rozkaz krále míří znovu do rukou fanoušků díky nakladateli Tomáši Janků, pro kterého se vydání gamebooku stalo splněním snu.
Jak vás napadlo (a proč) jít do reedice gamebooku Na rozkaz krále?
Byl to dlouhodobější proces. V dětství to byla jedna z mých nejoblíbenějších knížek, a když jsem si ji po třicítce chtěl zase z nostalgie zahrát, tak se ukázalo, že ji ve svých věcech, ani u rodičů nemohu najít.
Řekl jsem si „nevadí, koupím si ji, to nebude problém“ a zde se ukázalo, že to problém byl. Pokud jste nechtěli utratit částku v řádech tisíců, tak pro vás tato kniha byla nedosažitelná. A mně to vlastně přišlo tak trochu líto. Dobré a kvalitní věci by měly být přístupné všem.
Proto jsem to zkusil jinak. Vyhodnotil jsem si, že bude mnohem jednodušší ji vydat a znovu ji zpřístupnit čtenářům než se plahočit za posledními exempláři a bojovat o ni na aukčních serverech. Zároveň nepopírám, že trochu zapracovalo i ego :-). Pokusů o znovuvydání gamebooku Na rozkaz krále bylo několik, ale všechny dopadly neúspěšně, protože se nepodařilo dohledat dědice autorských práv.
Pokud předchozí pokusy vydat knihu byly neúspěšné, proč jste si vy myslel, že uspějete?
Nevěděl jsem, jestli uspěju, jen jsem to chtěl prostě zkusit. Měl jsem ale určitě dvě výhody.
V prvé řadě, snahu o reedici gamebooku Na rozkaz krále jsem pojal jako svůj koníček, a nikoli jen jako další knihu, kterou bych vřadil do edičního plánu a proběhlo by klasické redakční kolečko, tisk a distribuce. A za druhé, hrozně nerad se vzdávám.
Tato kombinace mi dovolila do projektu investovat tolik času, kolik bylo třeba a zároveň, když se jedny dveře uzavřely, mohl jsem v klidu hledat jinou cestu. Pokud bych to bral čistě z vydavatelského hlediska, potom by byl s ohledem na vynaložený čas tento projekt naprosto ztrátový.
Znamená to, že Na rozkaz krále pro vás není jediný projekt. Nejste tedy nakladatelství jedné knihy?
Ne ne, jsme malé (a mladé) nakladatelství pro odborné a umělecké publikace, ale myšlenka na vydání gamebooku Na rozkaz krále předcházela jeho vzniku. Kolem literatury, sazby a grafiky se motám posledních cca 15 let, ale už jsem chtěl být ukotvený v nějakém subjektu a něco budovat, tak jsme založili nakladatelství.
Jak náročný byl vůbec začátek procesu reedice a co vše to obnášelo?
Prvně to obnáší si zajistit autorská práva k dané knize. V našem případě najít, oslovit, a hlavně přesvědčit, dědice autorských práv, aby byli svolní pro znovuvydání. A tady právě většina pokusů jiných zájemců skončila, protože se jim to prostě nepodařilo.
Abych to přiblížil, gamebook Na rozkaz krále má dva (resp. tři autory) – textovou část, nebo scénář vytvořila spisovatelka a spoluautorka Čtyřlístku Ljuba Štíplová (spoluautorství je připisováno i Miloši Štíplovi, ale ten pravděpodobně sehrál jen roli beta testera; zároveň Ljuba Štíplová v jednom období manželovo jméno užívala jako svůj pseudonym) a grafickou část zhotovil grafik, typograf a ilustrátor Jiří Svoboda.
Jak jsem vyčetl z různých diskuzí, vše stálo a padalo na dohledání dědiců Jiřího Svobody, protože dědicové autorských práv po spisovatelích se obecně dopátrávají mnohem snáz, a to díky DIvadelní, LIterární a Audiovizuální agentuře (DILIA). Z toho důvodu jsem se prvně zaměřil na dědice po Jiřím Svobodovi a na počátku mého hledání jsem si říkal, že když najdu je, tak to potom už bude brnkačka (v tom jsem se trochu zmýlil).
V hledání jsem začal tradičně, a to u kolektivních správců autorských děl (DILIA, OOA-S a dalších). Samozřejmě bez úspěchu. Tento krok musel logicky napadnout i mé předchůdce, ale raději jsem toto povinné kolečko absolvoval.
Následně jsem si udělal rešerši tvorby Jiřího Svobody (věnoval se především knižním obálkám a ilustrací, s přesahem do filmových plakátů) a podle jeho děl jsem vyhledal ještě existující nakladatelství, pro která pracoval, kdy jsem předpokládal, že tato nakladatelství budou mít kontakt na dědice. Obecně jich nebylo mnoho, většina nakladatelství, pro které tvořil, nepřežila Sametovou revoluci.
Přeživší nakladatelství jsem oslovil, ale také bez výsledku. Dalo by se říci, že měli asi mnohem lepší věci na práci než vyřizovat podivné dotazy ohledně ilustrátora, který u nich pracoval před dvaceti lety.
Jako další možná cesta hledání se ukázala najmout si „detektivy“ na vyhledávání autorských práv. Tento způsob jsem si ponechával v záloze, kdyby bylo skutečně nejhůř, ale nakonec bych z toho měl pravděpodobně pocit, jako kdybych zadal IDDQD a IDKFA v legendárním Doomu, takže žádná radost z překonání výzvy.
Proto jsem hledal dál a zaměřil se na různé svazy sdružující výtvarné umělce, kdy jsem doufal, že některý z nich si vede databázi svých bývalých členů. A díky tomu jsme po několika marných pokusech narazil na Unii výtvarných umělců ČR a jejich tajemníka Oskara Brúžu, který mi poprvé za dobu mého hledání poskytl nějakou stopu. Ukázalo se, že Jiří Svoboda byl v 90. letech jejich členem a na základě vyhledání v databázi mi poslal adresu jeho posledního bydliště, takže jsem věděl, že v devadesátých letech bydlel v Praze blízko Strossmayerova náměstí.
Shodou okolností mě tato zpráva zastihla při pracovní cestě v Praze. Neváhal jsem a jako malý kluk, který si jede pro nové číslo Ábíčka, jsem nadšeně skočil do první šaliny (teda tramvaje) směrem Strossmayerovo náměstí. Propletl se několika uličkami, až jsem najednou stál před oprýskaným domem a na zvoncích, světe div se: Jiří Svoboda, „ateliér“ a Jiří Svoboda ml.
Zazvonil jsem postupně na všechny z nich, bohužel žádná reakce, znova, nic, ještě jednou, nic. Trochu zklamaný jsem aspoň vytáhl papír, že jim zanechám vzkaz. Když tu najednou při psaní vzkazu slyším z okna v druhém patře: „haló, zvonil jste?“ Jak se potom ukázalo z okna vyhlížel dobře sedmdesátník Jiří Svoboda mladší.
První část rozhovoru probíhala střídavým pokřikováním okno-ulice, ale nakonec za mnou sešel dolů a vše jsme si dovysvětlili. Z toho setkání byl stejně překvapený jako já. S ohledem na jeho věk a zdravotní stav mi předal kontakt na svoji sestru, abych vše vyřídil s ní. Při loučení jen říkal, „je dobře, že jste přišel, vy z Moravy jste v tomhle takoví přímí a od rány, kdyby mi došel nějaký dopis, tak bych ho ignoroval, ale takhle, když jste tady, tak vidím, že vám o to fakt jde“.
Ještě ten den mi po cestě do Brna zavolala výtvarnice Lucie Svobodová a dojednali jsme moji další cestu do Prahy na osobní setkání a podpis smlouvy. Jeden ze dvou úkolů byl splněn.
S podepsanou smlouvou od Svobodů jsem si říkal, teď mě už nic nezastaví. Stačí oslovit Divadelní, literární a audiovizuální agenturu, dojednat s nimi honorář pro dědice a hurá do práce na knížce. Omyl. Po několika urgencích jsme se v naší komunikaci dostali do mrtvého bodu – DILIA sice spravuje autorská práva po Ljubě Štíplové, ale nějakým záhadným způsobem nedokázala zkontaktovat dědice, aby s nimi vypořádala tuto záležitost a na opakované pokusy o kontakt se pracovníci DILIA moc netvářili.
Euforii vystřídalo chvilkové zklamání a objevila se i vtíravá myšlenka, že to nemá cenu a končím. Pak jsem si ale řekl, že když jsem našel Svobody, tak najdu i Štíply a ponořil jsem se do temných hlubin internetu. V tomto případě jsem už bohužel nemohl využít žádný svaz, který by měl svoji databázi členů, ve které by Ljuba Štíplová figurovala.
Na druhou stranu, jakožto spoluautorka Čtyřlístku a autorka řady dětských knih byla veřejně známější, než Jiří Svoboda a díky tomu se dala dohledat řada informací a rozhovorů. V jednom starém rozhovoru (snad z roku 2013) s Milošem Štíplem o jeho manželce pro portál sdružující příznivce Čtyřlístku, jsem narazil na dvě indicie.
První byla, že syn Ljuby Štíplové se jmenuje po otci a druhá, že pracuje v počítačovém oddělení jedné advokátní firmy, která se zabývá určitou specifickou oblastí práva. Pak už jenom stačilo vyhledat si takovou advokátní firmu, která působí v Praze, oslovit ji s prosbou o předání zprávy jejich zaměstnanci a vyčkávat, zda se ozve. Do týdne jsem obdržel zprávu od Miloše Štípla mladšího, že si určitě zavoláme.
Najednou jsem měl kompletní autorská práva a mohlo se začít pracovat.
Další fáze ve znovuvydání obnáší si zajistit kvalitní originál nebo kopii originálu, kterou je možné použít pro tvorbu tiskových dat. My jsme měli k dispozici jednu verzi scanu, který poletuje internetem, ale kvalita nebyla ideální.
V tomto nám hodně pomohl Miloš Štípl. Samotného ho zajímalo, jak to budeme dělat, a nakonec nám nabídl, že nám jeden výtisk přenechá. Mohli jsme tak pracovat s originálem. Udělali jsme kvalitní scan, oddělili grafickou složku od textové. Grafickou část jsme vyčistili, znovu kolorovali všechna čísla v odkazech a textovou část jsme kompletně přepsali. Díky tomu vše vypadá, tak, jak má.
A jak to bylo s vašimi předchůdci, kteří neuspěli ve snaze vydat gamebook Na rozkaz krále?
Ano, v minulosti i v současnosti takové snahy byly. Dokonce gamebook Na rozkaz krále byl v minulosti celkem třikrát převeden do podoby počítačové hry.
Poprvé v roce 1989 manželi Pokornými a vyšel na ZX Spectrum, další verze vznikla v roce 1994 ve vývojářském studiu Jiří a Jan Majznerovi a do distribuce ji uvedl Prokyon. K poslednímu převedení knížky, tentokrát do prostředí Flashe, došlo v roce 2009 Radovan Kováč. No, a abych byl v těch herních adaptacích úplný, když jsme spustili kampaň na Doniu, tak se mi ozval jeden člověk, že by gamebook Na rozkaz krále rád předělat pro mobilní platformu Android.
Co se týče knížek, tam bohužel nemám informace, kdo konkrétně tyto snahy vyvíjel. Ale hned v první den spuštění kampaně se mi ozval Ivo Dienelt z výborného nakladatelství Vales, že měl taky tento záměr, a to už v takové fázi, že se mu podařilo naleznout adresu dědiců autorských práv po Jiřím Svobodovi.
Ukázalo se, že jeho záměr byl mnohem širší než můj. Měl v plánu najednou vydat Na rozkaz krále a Kosmickou hlídku, což je druhý český gamebook a jeho autorkou byla taktéž Ljuba Štíplová. Z našeho rozhovoru vyplynuly pro příznivce gambooků dvě dobré zprávy. První je, že nakladatelství Vales příští rok udělá reedici Kosmické hlídky a uvede ji na knižní trh a druhá, že jsme se spolu s Ivem domluvili na vytvoření limitované edice obou gamebooků v krabici.
V čem vidíte výjímečnost gamebooku Na rozkaz krále? Je to pouze tím, že je to jeden z prvních českých gamebooků a nebo něco dalšího?
Fakt, že byl první v českém prostředí určitě hraje velkou roli, ne-li zásadní. Někteří lidé o něm rádi říkají, že je to jeden z nejvíce přeceňovaných gamebooků a do určité míry mají pravdu. Jedná se „pouze“ o jednodušší dětský gamebook, ale na druhou stranu, například oproti gamebooku „O Norikovy“, ze kterého prýští humor na každé stránce, se vám nestane, že byste někde ve svém putování knihou uvízl.
Na rozkaz krále má vynikající námět a tempo, které má skutečně potenciál oslovit i lidi, kteří o této formě zábavy nikdy neslyšeli a opatrně jim tak pootevřít dveře do světa gamebooků. A přesně v tom je výjimečný.
Jak vidíte situaci a zájem o gamebooky v České republice?
Teď budu trochu pozitivní. Myslím si, že gamebooky u nás na tom nejsou úplně špatně. Existuje tu sice menší, ale za to stabilní hráčská komunita a stále gamebooky vycházejí. Snad nejznámějšími jsou gamebookové série Lone Wolf a Fighting Fantasy, ale jsou tu i jiné.
Určitě je třeba zmínit Luboše Falouta a jeho nakladatelství Perseus a knihkupectví Valhalla, který nyní reinkarnuje českou fantasy sérii gamebooků Negart Group. Takže ano, gamebooky mají stále co nabídnout, jen by bylo super je dostat trochu na více viditelné místo a doufám, že znovuvydání Na rozkaz krále tomu aspoň trochu přispěje.
Jak náročné je dělat fundraising na gamebook? Překvapilo vás něco?
Jedná se o naši první kampaň, takže nemám moc srovnání, ale řekl bych, že se to moc neliší od jiných kampaní, které mají za cíl vydat knihu.
My jsme specifičtí pouze ve dvou věcech. První je, že cílem naší kampaně není vydání nové knihy, ale „pouze“ reedice, takže přispěvatelé přesně ví, do čeho jdou. A druhým specifikem je, že autoři tohoto gamebooku již nežijí, takže bohužel např. v rámci odměn nemůžeme domluvit setkání s autory, nebo podepsané výtisky.
Nicméně, s dcerou Jiřího Svobody jsme se alespoň domluvili, že v budoucnu uspořádáme retrospektivní výstavu jeho děl.
Pokud odhlédnu od samotného předmětu kampaně, tak fundraising obecně je především časově náročný a je potřeba si celou kampaň dobře rozplánovat, nachystat podklady, vymezit cílovou skupinu, najít komunikační kanály, a především to úplně nepokazit při jejím prvotním oslovení :-D.
S tím se pojí i jedno moje velké překvapení, nebo spíš zaskočení. Spuštění kampaně vyšlo zrovna na dobu, kdy jsme byli s manželkou a dětmi na krátké dovolené. Ráno přišel od Donia e-mail, že máme vše v pořádku a zda si přejeme spustit kampaň. Řekl jsem si, proč ne. Ráno u snídaně jsem odsouhlasil spuštění, napsal jsem krátký příspěvek na facebookovou skupinu „Gamebooky“ a jeli jsme na výlet.
Popravdě řečeno, s rodinou jsem ten den moc času nestrávil – takové množství reakcí, dotazů, zpráv, a dokonce i telefonátů, jsem skutečně nečekal a ta smršť nepolevovala ani další dny. Teď nám kampaň pomalu končí a my se již tolik nezaměřujeme na oslovování, ale spíš pracujeme na dokončení gamebooku Na rozkaz krále (nyní by již měl být v tiskárně), tvorbě a výrobě všech odměn, které jsme naslibovali a kompletaci.
Raději to všechno děláme v předstihu, protože jsme přispěvatelům slíbili, že Na rozkaz krále a případně další odměny k nim určitě doputuje do Vánoc. Máme ambiciózní plán vše rozeslat už začátkem prosince. Snad to klapne.
Bude možné si Na rozkaz krále koupit i v klasickém knihkupectvi?
Určitě to kampaní neskončí. Jak jsem říkal na začátku rozhovoru, naším cílem je gamebook Na rozkaz krále znovu zpřístupnit čtenářům/hráčům. Přesnou podobu distribuce budeme řešit až po skončení kampaně, ale určitě bychom chtěli nejdřív na přímo oslovit specializované (a často nezávislé) knihkupectví.
V budoucnu ale nevylučujeme využití i klasických distribučních sítí. Jisté ale je, že kdo o knihu bude mít zájem, tak ji určitě sežene.
Je něco, co se vám nepovedlo, nebo už teď víte, že nebudete moci realizovat, nějaký z plánu nebo neočekávaný problém, v souvislosti s vydáním gamebooku Na rozkaz krále?
Myslím si, že nic zásadního, když nepočítám klasickou začátečnickou chybu v naceňování odměn do kampaně, aneb je dobré si před jejím začátkem skutečně vždy velmi dobře ověřit, že dané předměty stojí tolik, kolik si myslíte. Protože potom můžete být nemile překvapeni a v důsledku některé odměny i dotovat, abyste dostáli slibům, které jste dali přispěvatelům. Ale to jsou nepatrné komplikace.
Co bude dál, až skončí kampaň a vy všem podporovatelům dodáte gamebook Na rozkaz krále?
Sice se naše nakladatelství primárně nezaměřuje na vydávání gamebooků a podobného typu literatury, ale během té doby, kdy jsme se pídili po Na rozkaz krále, tak jsem si uvědomil, že mě vlastně celý ten proces neskutečně baví a velmi rád bych v budoucnu do našeho edičního plánu zařadil i tituly z této oblasti.
Co se týče gamebooků, tak bych se velmi rád poohlédl po nějakých méně známých titulech v zahraničí, které by mohly oslovit místní čtenáře. Zároveň ale nechci ani přijít o tu „detektivní“ část mé práce na přípravě knih, takže bych si chtěl udržet i koncept znovu vydávání titulů, které si myslím, že by měly potenciál oslovit a pobavit i současnou generaci, a nemusí to být zrovna gamebooky.
Jako náhradní koníček za gamebook Na rozkaz krále jsem si nyní vytyčil, že bych rád znovu uvedl mezi čtenáře sérii komiksů z 90. let: „Krimi kvíz: ukaž, jaký jsi detektiv““, ve kterých společně s inspektorem Čmuchalem řešíte jednotlivé případy. Sam jsem zvědav, jak to dopadne.😊
Díky moc za rozhovor a ať se daří! A díky za Na rozkaz krále pro všechny z nás, kteří jsme ho hráli a pamatujeme, ale i pro nové hráče.
