Tad Williams prožívá v Česku takovou malou renesanci. Spolu s tím, jak roste povědomí veřejnosti o žánru fantasy, roste také hlad po kvalitních příbězích. A jedním z nich je bezesporu trilogie Jasný osten, Žal a Trn, která v současné době vychází v novém vydání. A stejně jako si k ní po letech hledají cestu čtenáři, našel si ji i sám Tad Williams. V novém románu Srdce ztraceného se vrací zpět do světa Východního Ardu, kde nechal rozehranou partii.
Příběh plny hořkosti a promrhaného času válkou
Předem je potřeba poznamenat, že kniha Srdce ztraceného se odehrává zhruba půl roku po událostech trilogie Vzpomínka, Trn a Žal, a tudíž vám jak kniha, tak tato recenze, přinese trochu spoilerů. Ale takový už je osud dlouhých fantasy ság.
Příběh nás zavede na mrazivý sever, kde jsou po porážce Inelukiho, krále bouří, na úniku jeho spojenci, Nornové. Ti se snaží zachránit poslední zbytky zdecimované armády a dostat se až do své legendární pevnosti, ukryté v hoře.
Matka jejich rodu spí spánkem hlubokým a jim tak nezbývá nic jiného, než se odkázat sami na sebe. V patách jim jsou přitom rimmegarští vojáci v čele s vévodou Isgrimurem. Marně někteří protestují proti nápadu pronásledovat zdrcené nepřátele až do srdce jejich domoviny. Jednou rozhodnutí padlo, a tak musí, drceni krutou zimou, bušit na bránu obřím beranidlem s medvědí hlavou.
Jak už úvod naznačuje, v této knize vlastně není vítězů a poražených, ale především je tu plno osudů zahnaných do kouta. Výbornou ukázkou toho, že válka žádnou hezkou tvář nemá, jsou přátelé Porto a Endri, jedny z postav, jejichž příběh v knize sledujeme.
Mladík Endri i zkušenější Porto by za jiných okolností dávali průchod své nevraživosti vycházející z toho, že každý pochází z jiné čtvrti města Ansis Pelippé. Obyvatelé těchto čtvrtí se vždy popichovali a obecně neměli rádi. Tato nevraživost ale právě Porta s Endrim dokázala na drsném severu spojit. I jejich vlastní nevraživost byla něco, co jim alespoň vzdáleně připomínalo domov a každopádně to bylo něco víc, než co měli ostatní okolo nich.
Velkou část cesty na sever tráví představami, jaké by to vlastně na jihu bylo a co budou dělat, až se tam vrátí. Je to však jen chabá náhražka za to, kde uvízli a kam se chystají. Ačkoliv příběh sledujeme z pohledu několika postav, právě Porto a Endri mi přišli nejcivilnější a tím pádem také nejuvěřitelnější. Sledujete z jejich pohledu příběh někoho, koho válka vtáhla a nepustila. Někoho, kdo tam nechce být, ale už je moc pozdě na to, aby si to rozmyslel, a tak mu zbývá snění pod promrzlou přikrývkou vojenského stanu.
Dále se mi líbilo prokládání příběhu pohledem obou stran konfliktu. Kdo je tady vlastně klaďas? Jsou to ti, kteří sice rozpoutali předchozí válku, ale nyní se krčí poražení ve vlastní pevnosti a snaží se z posledních sil ubránit své ideály? Nebo jsou to ti typičtí hrdinové, kteří odrazili útok Inelukiho, krále bouří, ale nyní dávají průchod své frustraci a zahánějí již poražené soupeře do rohu, aby jim dali ránu z milosti? Nikde není moc prostoru na rozjímání, relativně krátký rozsah knihy, na Williamse netypických 248 stran, nutí k tomu, aby příběh rychle odsýpal.
Však i samotná zápletka není nijak komplikovaná, na jedné straně armáda, nebo spíše její zbytky, ukrývající se ve skalní pevnosti a na straně druhé někdo, kdo se chce dostat dovnitř. Avšak to, že je zápletka jasná, nebrání Williamsovi ve vykreslení motivů a pozadí jednotlivých postav. Na pozadí velkého konfliktu vidíme ty malé příběhy, které dělají válku tragickou a zbytečnou. Marně se jí pak jednotliví vůdci vojsk snaží dát nějaký smysl a účel. Celé to v takovém kontextu jen umocňuje tu zbytečnost. Obzvláště poté, co můžeme nahlédnout za oponu Nornů, jinak braných jako záporné postavy, se ukazuje, že není vše tak jednoduché.
Obálka a překlad
Obálka Srdce ztraceného nepokračuje ve stylu původní trilogie, což obecně kvituji s povděkem. Aby bylo jasno, já s těmi původními obálkami problém nemám, protože jsem milovník klasické fantasy a ty obálky k žánru sedí. Na druhou stranu je to prostě retro, a tak se nyní dočkáme úkroku stranou, směrem ke generickým fantasy obálkám. Modré pozadí, nějaký ten sníh a meč.
Nicméně na tom meči něco nehraje – je to meč z čarodřeva, příjemná změna od náhodného obrázku vygenerovaného počítačem. Není to tedy obálka, ze které bych skákal blahem, ale myslím, že je veřejnosti mnohem více přístupná.
Pokud bych k obálce měl nějaké menší výhrady, tak o překladu se to říct nedá a myslím že Petr Kotrle odvedl výbornou práci.
Závěr, který je počátkem
Na konec se sluší dodat, že Srdce ztraceného je pořád jen začátek. Možná jakýsi most, který nás přenese z jedné epické ságy do druhé. A tak ho i berme. Je to také připomínka toho, jak je válka neúprosná a že na každé straně stojí žijící bytosti. Nejspíše nikdy nenajdete na jedné straně vojenského konfliktu někoho, kdo o sobě řekne „jasně, já jsem padouch a záporák“… Ne, každý má své motivy a ideály, za které se snaží bojovat. Často jsou ale i lepší cesty, na to je třeba myslet.
Jako přechod mezi sériemi funguje Srdce ztraceného výborně, jako čistě samostatná kniha o trochu méně. Jelikož nám ale (doufejme) chystá Laser i následující díly série, máme se na co těšit. První díl by ale měl být v přípravě a já se nemohu dočkat.
Tad Williams: Srdce ztraceného
Vydal: Nakladatelství Laser, 2019
Překlad: Petr Kotrle
Obálka: Michal Kuba
Počet stran: 248 / pevná vazba
Cena: 279 Kč
