Malazska kniha padlych cover
Autor: Marc Simonetti
- Reklama -

O G. R. R. Martinovi se tvrdí spousta věcí. Že píše kruté příběhy, na své postavy je extrémně zlý, týrá čtenáře a nechává všechny umřít. Ne, že by to nebyla pravda. Nicméně potom tu je chlapík, co to chvíli pozoruje a pak prohlásí jenom: „Hele, Georgi, podrž mi pivo a koukej.“

A to je Steven Erikson

Steven Erikson 1
Autor: Michael Komarck

Pokud máme být upřímní, tenhle týpek dokáže být neskutečná osina v zadku. Krom schopnosti jen tak napsat scény, ve srovnání s nimiž je Rudá svatba nevinná rozpustilá veselice, celou svou literární kariéru tvoří věci, které by prostě neměly fungovat. Jenomže to ony dělají. Co hůř, umí strhnout a dostávají se pod kůži.

O Malazské knize padlých jsme slyšeli všichni, jenže Erikson není pouze jejím autorem, případně dalších příběhů ze stejného světa. Nemá problém zabrousit do space opery ani se pohybovat za hranou parodie.

Na svém blogu při stránkách steven-erikson.org publikuje brilantní komentáře a zajímavé eseje o tvůrčím psaní (a ledacos zajímavého se dá najít i na jeho starém webu steven-erikson.com). I proto stojí za to se s ním seznámit lépe.

Ročník devětapadesát a pár dalších nudných dat… pro představu

Steven Rune Ludin, jak zní Eriksonovo občanské jméno, se narodil 7. října 1959 v Torontu. Na rozdíl o od jedenáct let staršího Martina, nebyla jeho cesta k autorské tvorbě nijak přímočará. Jako vystudovaný archeolog a antropolog našel profesní uplatnění na vykopávkách po celém světě, zejména v Latinské a Severní Americe.

Steven Erikson 2
Autor: Gavin Roberts

Díky tomu se seznámil s Ianem Esslemontem, který jej zase pro změnu zasvětil do tajů Dungeons & Dragons. Ostatně právě zkušenosti s vyprávěním RPG položily základ spisovatelské kariéry obou jmenovaných.

Ruin of Feathers
Autor: TSAR Publications

Začátkem devadesátých let však začalo ubývat pracovních příležitostí v oboru a Erikson se musel začít poohlížet jinde.

Zaválo jej to do korporátní sféry a k tvůrčímu psaní. Roku 1991 mu vychází – pod jménem Steve Ludin – první kniha, Ruin of Feathers, volně inspirovaná zkušenostmi s vědeckou prací v terénu.

Zároveň s Ianem Esslemontem dávají dohromady první verzi Měsíčních zahrad – ne jako román, ale filmový scénář. Zájem producentů se dal popsat jako nula nula nic.

Měsíční zahrady
Autor: Robert Čermák

Následují tři mainstreamové tituly (povídkové sbírky Stolen Voices – 1993, Revolvo & Other Canadian Tales, a první román The River Awakens – 1998), v kterých si sem tam pohrává s mytologickými motivy a s náznaky magického realismu.

Zároveň přepisuje Měsíční zahrady do literární verze. Koncem devadesátých let se ji dokonce i podaří udat v nakladatelství Transworld, součásti britské divize Bantam Books.

Na radu agenta kniha vyšla pod jiným jménem než předchozí tvorba, aby náhodou nemátla čtenáře a neohrozila slibně našlápnutou kariéru mainstreamového autora. To druhé i tak ale dokázala spolehlivě zničit. Nová vydání Ruin of Feathers se na obálce pyšní jménem… Steven Erikson.

Na spisovatelském trůně

Měsíční zahrady 2
Autor: Steve Stone

Po Měsíčních zahradách postupně přišel i zbytek Malazské knihy padlých a desetidílná sága navzdory určité „čtenářské nepřívětivosti“ dosáhla statutu kultovního díla. Steven Erikson buď v životě neslyšel, že fantasy má být oddechový žánr, nebo se rozhodl toto tvrzení ignorovat.

Vykašlal se na většinu rad z kurzů tvůrčího psaní a namísto toho rozbalil velice sofistikované univerzum přecpané prastarými rasami (Moorcock by měl radost!), stovkami postav s vlastními plány, sny a traumaty, a se složitým systémem magie.

Představa o krásném černobílém světě s jasně odděleným dobrem a zlem zaplakala a rovnou si šla hodit smyčku (tentokrát by se mohl radovat zase Glen Cook se svou slavnou Černou legií).

Malazska kniha padlych 1
Autor: Skaine Ian

Erikson totiž vzal archetyp temného pána sedícího na temném zadku v temné věži v temné zemi, opakovaně s ním vytřel podlahu, a následně jej „kopem do koulí“ vyhodil z okna.

Další věc, na kterou se vykašlal, je chronologické řazení příběhů. Jednotlivé knihy na sebe bezprostředně nenavazují. Malazská kniha padlých díky tomu působí jako puzzle o deseti tisících dílků.

Podle pouček by to měl být propadák. Ve skutečnosti ale důkaz, že po „jinak psané fantasy“ je poptávka. A ne právě malá.

Hlazení proti srsti

Charkanaská trilogie 1
Autor: Steve Stone

Co naopak propadák být nemělo a komerční úspěch přesto neslavilo, byla Charkanaská trilogie. Ambiciozní vyprávění „jak to bylo doopravdy s vyhnanstvím Tiste Andii a s Anomanderem Rake“ se drží klasické příběhové výstavby a soustředí se na postavy v množství odpovídajícím tak Písni ledu a ohně.

Z Malazské knihy padlých známe rasu Tiste jako určitou variaci na tolkienovské elfy. Jsou prastaří, teoreticky nesmrtelní, neuvěřitelně mocní a unavení životem a břemeny minulosti. Před třemi sty tisíci let nicméně byli jiní.

Zrození temnoty (2012) a Pád světla (2016) ukazuje jejich říši na prahu světlých zítřků, které se zvrhly do noční můry.

Vytoužený mír po válce s Forkruly vedené daleko v cizině se rychle mění na další válku, tentokrát občanskou. Tistejci čelí ekologické katastrofě vyvolané nešetrným zacházením se zdroji, podléhají xenofobním náladám, nejsou schopni ani ochotni se postarat o vlastní veterány, a poptávka po snadných řešeních se ukazuje jako recept na průšvih.

Charkanaská trilogie 2
Autor: Steve Stone

První dva díly jsou zhruba stejně povzbudivé jako zahraniční zpravodajství. Čtenář se musí smířit, že tenhle „pád Říma“ se odehrává bez vzrušujících scén, hrdinských gest i jakékoli katarze. Politicky korektně řečeno, Erikson strávil příliš mnoho času nad studiemi starých civilizací a vývoje lidstva jako takového.

Jeho přirozená reakce na hlásání obnovy čehokoli do původní slávy bude spíš než jásot ironické: „Jo, jo, Pol Pot to zkoušel s Angkorskou říší a jak se mu to podařilo!“

V časech nejrůznějších nadšených populistů se to (samozřejmě) promítne do komentářů na knižních databázích i v počtech prodaných výtisků. I to byl jeden z důvodů, proč si dal Erikson pauzu a věnuje se především nové trilogii soustředěné na Karsu.

Zdraví mrtví
Autor: Steve Stone

Podobně proti srsti hladí i historky o nekromantech Bauchelainovi a Korbalu Špičákovi, z nichž první tři u nás vyšly ve sborníku Potoky krve. Oba pánové se i se svým sluhou poprvé představili ve Vzpomínkách ledu.

Steven Erikson pro ně má nicméně takovou slabost, že jim poskytl prostor v samostatných novelách. Není se čemu divit.

Přestože se jejich příběhy odehrávají ve světě Malazské knihy padlých, obsahují mnohem více odkazů na naši realitu, chápání literatury a vůbec způsob života. Pohybují se na hranicích parodie – a rozpustile přeskakují z jedné strany na druhou.

Jak je to u Eriksona obvyklé, nemělo by to fungovat, ale výsledek je přesto excelentní. Kupříkladu v Zdravých mrtvých (2004) se duo psychopatů přitoulá do království tyranizovaného panovníkem prosazujícím zdravý životní styl a prakticky veganskou stravu.

Do nekonečna a zpět

Spratek
Autor: Steve Stone

Další svéráznou záležitostí je trilogie Spratek. Snadno by se dala odmávnout jako „parodie na Star Trek“ (a jako takové jí spousta trekkies nemůže přijít na jméno). Hlavní protagonista, kapitán Hadrián Sawback, je nicméně spíš než parodií na Kirka reflexí  špatných parodií a fanfiků o hrdinných bezchybných kapitánech.

Steven Erikson Star Trek zná velmi dobře a utahuje si z něj ještě o fous méně než autoři Galaxy Questu.

Zároveň nezapomíná vyprávět vlastní příběhy a vrstvit univerzum. Všechny tři díly (Spratek, Wrath of Betty, The Search for Spark) jsou obrovským bublajícím kotlem, kde se spolu vaří odkazy na všechno možné, nápady vyeskalované k absurditě, humor černý, že by mohl trhat bavlnu, a stereotypy spojované se subžánrem space opery jako takové.

Radujme se
Autor: Nakladatelství Talpress

A nutno dodat, že Sawback sice má ego ve výši pěti Trump Tower postavených na sobě, vystupuje jako šovinista, sexista a ledacos dalšího postrádajícího pud sebezáchovy, ale sem tam pod tím vším probleskne psychopat, co má věci v hlavě až příliš dobře srovnané a ví, že flotila potřebuje show.

Spratka. Protože přesně pod takovou maskou mu projdou věci, na které by nemohl při důstojnějším přístupu ani pomyslet.

Do vod zcela vážné science fiction se pak Erikson pustil s románem o kontaktu s mimozemšťany, Rejoice: a Knife to The Heart (2018). Česky vychází jako Radujme se, a radovat se můžeme i z vypuštěného podtitulu.

Existují jisté stereotypy scénářů kontaktu s kosmickou civilizací. Invaze, diplomatická mise… zdejší emzáci to vzali od lesa. S elánem učitelky v mateřince pacifikující peroucí se dítka lidem zabavili zbraně, a sci-fi spisovatelku Samanthu ustanovili svou mluvčí. A ve snaze o vybudování mírumilovné kultury jen u mizení hraček nezůstane…

Rejoice: a Knife to The Heart
Autor: Steve Stone

Radujme se nijak nezastírá nastavování zrcadla lidstvu, čistě proto, že tentokrát Erikson skutečně píše o homo sapiens sapiens a Zemi, jakou máme a známe.

Namísto západní kultury tu nejsou (s výjimkou návštěvy) žádné odlišné a zcela autonomní civilizace s vlastními žebříčky hodnot, zvyky a kulturou. Nenajdeme ani odlehčující prvky jako slepici mstící svůj druh.

I proto se knize dostalo značně rozporuplného přijetí. Na jedné straně nadšení a status „nové klasiky“, na druhé zklamání těch, co by dali přednost nějaké variantě na Den nezávislosti. Pokud možno s efektními ohňostroji.

Pak je ovšem otázka, proč tohle sakra chtít od autora, jehož tvorba si na ohňostroje potrpí pouze jako na velmi nehezkou součást pracovních aktivit sapérů.

- Reklama -