Děsuplná mexická laboratoř plná monstrózních experimentů zůstala kdesi v prachu pouště za zpráskaným Hellboyem.
Ale pozorný čtenář ví, že rohatý hrdina za sebou něco (nebo spíše někoho) nechal. Jde o neblaze proslulé Frankensteinovo monstrum, které je teď vydáno na pospas vlastnímu osudu a libovůli, či spíše zlovůli lidí.
Líčení jeho mimořádného údělu je, jak je u Mignoly zvykem, pestrou koláží a poctou klasickým dobrodružným příběhům, ať už těch od Julese Vernea nebo pochopitelně od Mary Shelleyové.
Příběh stvoření povstalého z ruky moderního Prométhea je zde podán jako archetypální a napínavá cesta do hlubin.
Mignolovo Frankensteinovo monstrum přímo navazuje na svůj klasický literární odkaz. Co si tento podivný tvor pamatuje, byl vždycky nenáviděn, pronásledován a napadán všude kam přišel. A tak je vlídné slovo staré čarodějky v polorozpadlém chrámu kdesi v Mexiku balzámem pro jeho znavené tělo i duši a on se jí svěří se svým strastiplným příběhem.
Podivuhodný tvor však záhy vzbudí pozornost i někoho o poznání méně vlídného, a to je markýz de Fabre, kterého měl čtenář poprvé možnost potkat v knize Ú.P.V.O. Univerzální stroj. Ta se ovšem odehrává až padesát let po tomto příběhu, a tak nyní, v roce 1956 je markýz živ a zdráv a pokukuje po umělém stvoření, které by bylo skvělým přídavkem do jeho sbírky, protože automatony, konstrukty a pokusy o stvoření umělého života jsou markýzovou neutuchající vášní, jak ostatně svědčí i jeho pozdější posedlost homunkulem Rogerem.
Posílá proto okřídlenou démonku Iblifiku, jednu ze svého zástupu démonických služebnic, aby mu přinesla tělo Frankensteinova monstra. Ten se pochopitelně nedá lacino a potyčka v opuštěném chrámu, kde má být hranice mezi světem bohů a lidí tenká, skončí nezdarem Iblifiky, smrtí čarodějnice a pádem do hrozivých podzemních hlubin. Většina knihy se pak odehrává právě v útrobách země.
Jak čtenář Hellboyova univerza ví, zeměkoule je pochopitelně dutá v souladu s teosofickými i jinými teoriemi. Zemské nitro netvora však zpočátku uvítá především prehistorickými monstry, a tak si čtenář ze všeho nejdříve asi vzpomene na Verneovu Cestu do středu země, zde jen okořeněnou o trochu akce a nepravděpodobného protagonistu.
Že je zde ovšem k nalezení rasa inteligentních humanoidů a pozůstatky pradávné civilizace je čtenáři zřejmě jasné již po shlédnutí obálky. Mignolův mýtus o Hyperboreji, jejich obyvatelích a jejich bozích Anumovi, Thothovi, i o tajemné energii zvané vril, stvoření Ogdru Džahada a jeho zplozenců a uctívání Černé bohyně – to vše je zde opět předestřeno a do jisté míry rozvedeno a doplněno.
Celý příběh se pak točí kolem trosek zapomenutého hyperborejského města a výpravy financované Heliopickým bratrstvem boha Ra. S tím se čtenář již setkal v knize Lovec čarodějnic, kde s nimi měl co do činění sám lovec čarodějnic Edward Grey. Členové bratrstva a jeho různé odnože jsou však dohledatelné napříč svazky a příběhy.
Klub Osiris poslal Hellboye na neslavnou výpravu v knize Divoký hon a Oannovo bratrstvo je zase spjaté s osudem Abea Sapiena, jak se dozvídáme v Zahradě duší. Inu, Hellboyovský svět je již tak košatý, že narážky a pomrknutí na čtenáře občas ani nejsou na první pohled patrné.
Krom historických souvislostí a samotné konfrontace s obyvateli dříve opuštěného města je zde přítomna i řada flashbacků ze života Frankensteinova monstra, ale také z doby založení „kolonie“. Samotná výstavba příběhu čerpá ze zavedených schémat a dalo by se říct, že zde vynikají spíše detaily než celek.
Příběh o viktoriánském gentlemanovi, kterého pohání chamtivost a touha získat tajemství vrilu není ničím úplně novátorským, a i citovaná mytologie a knižní aluze vytvářejí spíše jakousi impresi či spíše ilustraci než plnohodnotného příběh. Výsledný dojem, ale může být i souhrou náhod, přeci jen při pečlivém pohledu je zřejmé, že všechny důležité ingredience kvalitních příběhů z Hellboyova univerza jsou přítomné.
Chybí zde ovšem jistý element napětí, čtenář už ví dost a potřebuje vědět víc o svých hrdinech, Frankensteinovo monstrum působí lehce redundantně.
To je pochopitelně dané i tím, že celý příběh je rámován poněkud nestandardním protagonistou, který zveličuje celkový čtenářův odstup od děje. Frankensteinovo monstrum je sice nositelem vlastní poetiky a výrazného a slavného literárního příběhu, ale do tohoto světa nepřináší mnoho nového a celá zápletka vy jistě působila naléhavěji, kdyby hlavním hrdinou byl samotný Hellboy, nebo některý z agentů Ú.P.V.O.
Samotné monstrum svým způsobem Hellboye v mnohém připomíná – jeho rozložitá postava v sobě skrývá nejen ohromnou sílu, ale také něžnou duši, nejistotu a zároveň, podobně jako Hellboy, dějem prochází do jisté míry jako pozorovatel, či nechtěný aktér. S jistou mírou nadsázky je Frankenstein v podzemí takovým Hellboyem bez Hellboye.
Což nás ovšem může přivést k tomu, jaké jsou obecné klady nejen této knihy a příběhů tohoto univerza obecně a vzato kolem a kolem to nakonec není tak velké mínus. Podobně jako v jiných knihách i zde je možné se těšit z literárních narážek, košatého světa a skvělé atmosféry.
Jakkoliv může znít celkový dojem rozpačitě, tak se nenechte zmýlit. Frankenstein v podzemí je dobře namíchaný koktejl, který sice může působit na naše chutě jako něco důvěrně známého, ale tím také dokazuje, že není třeba se neustále vrhat do nových a nepoznaných sfér.
Mike Mignola a Ben Stenbeck zde ukazují poctivé komiksové řemeslo, které ostřílené čtenáře sice nepřekvapí, ale rozhodně neurazí. Mignola zkrátka dlouhodobě servíruje kvalitu a s tou se to má často tak, že si na ní člověk velice snadno zvykne. Ale to nic nemění na faktu, že jde stále o kvalitu.
Frankenstein v podzemí
Scénář: Mike Mignola
Kresba: Ben Stenbeck
Překlad: Alexandra Niklíčková
Počet stran: 144 barevných
Cena: 419 Kč
