Zlé časy přenesou vojáka speciálních jednotek napříč časem do minulosti i budoucnosti a spousty zajímavých situací.
Temporální román Michala Březiny zavede čtenáře do spletitých chodeb času a různých dob. Nesmíme se ale mýlit – tohle dobrodružství nebude prozkoumávat vlivy cestování časem na lidskou psychiku, ani z toho nebude vyvozovat dalekosáhlé existenciální závěry. Tady se bude hlavně mlátit po hlavě a spát se ženami. A hledat dobrej kámoš.
Dušan Hofírek je voják speciálních jednotek, který už sloužil na misích po celém světě. Setkal se se vším, s čím se profesionální voják jen setkat může, a ze všeho se dostal se zdravou kůží.
Jak totiž sám věří, má z pekla štěstí a ze všeho se nějak vyhrabe – a ještě zbyde čas na koupačku v trenkách, než bude muset vyrazit zpátky na základnu. Protože když už na misi ten bazén je, tak by byla škoda ho nevyužít.
Hofírek se shodou okolností dostane do rukou tajné agentury POST FINEM a obdrží úkol vyrazit na misi tajnější než tajnou – v Chorvatsku musí najít v továrně na kombajny uprchlého českého vědce, který vynalezl stroj času. Brnkačka. Na nic se neptat, Hofírek, splnit úkol a hybaj zpátky. Jenže ne všechno se podaří tak, jak měl Hofírek v plánu, a mise se změní z rutinní vyzvedávačky v útěk a následný přenos časem na plac natáčení Vinnetoua.
Když se pak Hofírek dostane zpátky do přítomnosti, je jeho nadřízeným jasné, že selhal, když nezajistil vědce Beránka, a pošlou ho na smrt. Jenže Hofírek si prostě se štěstím podává denně ruku, a proto popravu zázrakem přežije. Když si odbude rok v sanatoriu pro duševně choré, zastaví se u něj jeho nadřízený znovu.
Zjistilo se totiž, že cestování časem možné je – Hofírek tedy s tím, že byl v roce 62, nelhal –, ale že to jde jen se specifickým typem člověka. Cestovat časem totiž podle všeho může jen úplný pitomec…
U téhle knihy velice záleží na tom, jakým způsobem se čtenář sžije s autorovým stylem a smyslem pro humor a celkovým laděním knihy. Lákavá anotace totiž může vzbudit dojem, že se čtenář dočká nervy drásajícího sci-fi thrilleru, ale realita je mnohem prostší – možná proto se na stránkách knihkupců i databází objevuje anotace v upravené podobě, která má tón knihy představit blíže.
Pokud toto totiž čtenář mine (nebo se rozhodne ke koupi v knihkupectví, aniž by si na webu Laseru přečetl zmínku o nové pulpové řadě, která knihu ihned zařadí do toho správného očekávání, nebo znal předchozí tvorbu autora), narazí na humornou jednohubku a může být výběrem knihy překvapený.
Přímočarý akčňák totiž nabídne hlavně netradičního hrdinu a humorné hlášky s kadencí jedna na půl strany a předá jasné poselství, že u armády mají šanci na přežití jen opravdu ty správné zelené mozky.
Autor si vystačí s krátkými jednoduchými větami a nepouští se do obsáhlých souvětí a nějakých okrasných popisů. Vše je nalajnované jako přesvědčení hlavního hrdiny, a proto se román nese na vlně krátkých scének, které představují Hofírkovu snahu až švejkovsky plnit rozkazy svých ještě vygumovanějších velitelů a napravit situaci, do níž ho generál Schneider s takovou radostí uvrtal.
Nebylo by to správné cestování časem, kdyby se čtenář nedostal do nějaké té minulosti, a tak se s Hofírkem přesuneme nejdříve do čtrnáctého století, kde jeho nenechavé ruce způsobí změnu v toku času, a tím i změnu jeho původní přítomnosti.
Následně přijde milé překvapení v podobě cestování do budoucnosti, a tak i možnost, jak si může autor vysnít dějiny našeho národa, potažmo lidstva jako takového (pokud má někdo nakoukanou Futuramu, připomene mu kniha výbornou epizodu šesté řady Lepší později než pozdě). Způsob, jakým knihy o cestování časem představují samotný temporální problém se zapojením různých paradoxů je tu však jen načrtnutý.
Místo klasického dědečkova paradoxu (nemůžu se vrátit zabít svého dědu, protože pak by se nenarodil můj otec, tudíž ani já, a nemá pak kdo cestovat do minulosti dědu zabít) se tu pracuje spíš s mnohem přívětivějším konceptem paralelních vesmírů, které se automaticky rodí po jakékoli změně v minulosti – proto se nakonec Hofírek nemůže vrátit do své přítomnosti –, ale je to práce spíš doplňující a zdůvodňující probíhané události, aby čtenář alespoň základně chápal, co se děje a co se může/nemůže stát a Hofírek mohl hláškovat.
Dalo by se namítnout, že se tím trochu ztrácí důvod generála Schneidera napravovat události ve čtrnáctém století, které způsobily následný dominový efekt změn, ale jak říká Basil Exposition Austinu Powersovi: nemá smysl se v tom šťourat – aby pak dodal k divákovi: a to samé platí i pro vás.
Jakmile se totiž začala rozvíjet hlavní zápletka – napravit průšvih, který Hofírek na páchal ve čtrnáctém století, a vrátit ho do jeho času –, dostala kniha tolik potřebné grády a zajímavost. Autor si mohl vymyslet, cokoli ho jen napadlo, a alternativní dějiny nebo vzdálená budoucnost měly dostatečný punc atraktivity, aby to knize dodalo tu správnou zábavnost.
Do té doby se jednalo o sled scén bez tradiční vyprávěcí struktury, které měly za úkol jen Hofírka dostat do situace, z níž se vytěží nějaká vtipná hláška. Protože Hofírek neměl žádný cíl – respektive plnil drobné dílčí cíle, které ale nevedly k nějakému hlavními, jenž by určoval dramatický oblouk knihy –, určovalo tempo děje ne snaha Hofírka něco dělat (který nakonec z větší části pouze reagoval na vnější podněty, proto jeho aktivita nakonec ve většině knihy vyzní pasivně), ale rozvrstvení do různých dějových celku odehrávajících se v jiné době.
Struktura knihy je tak dána pohybem v různých časových obdobích, kde se zápletka různě mění podle toho, aby bylo o čem vyprávět, a spíš než celistvým dramatickým obloukem je do poloviny knihy tvořena časovými předěly s vlastními mini příběhy. Ději to propůjčuje sympatickou nepředvídatelnost – na druhou stranu jistou statičnost.
Hofírkovi dlouhou dobu zkrátka o nic nejde, jedná impulzivně a bez nějakého plánu – navíc bez nějakého napětí, protože víme, že se mu zkrátka nic nestane – a zajímavost knize propůjčuje pouze hádání, na jaké místo a do jakého času se Hofírek dostane příště. Někdy je to překvapivé – rok tři tisíce –, někdy překvapivě prázdné – rok milion. S jasným cílem od poloviny dostane kniha hezky spád, a dokonce hezky využije prázdných míst z předchozího obrovského časového skoku k sestavení mozaiky budoucích událostí.
Prim tu ale hraje humor a nečekaná bromance s nahlouplým tvorem z budoucnosti, který je nepřekvapivě přímo předurčený k tomu, aby si s Hofírkem vytvořil pevný vztah. Díky němu pak nakonec dostanou repetitivní epizodky získávání uranové tyče jako paliva do stroje času v různých dobách výborný spád a i nějakou tu osobnější linii, která příběhu propůjčila nefalšované a potřebné emoce.
Zkrátka zábavná pulpovka, trochu překvapivě se držící v určitých mezích (žádný gore ani nahotinky), která si na nic nehraje a moc dobře ví, co chce svému čtenáři nabídnout. Záleží tedy, jestli doputuje do těch správných rukou.
Michal Březina: Zlé časy
Vydal: Nakladatelství Laser, 2023
Obálka: Michal Kuba
Počet stran: 248 / brožovaná vazba
Cena: 329 Kč
