Ben Aaronovitch: Šepot podzemí cover
Autor: Stepan Saltykov

Křivka kvality knih Bena Aaaronovitche v sérii Řeky Londýna stoupá. Potvrzuje to třetí díl Šepot podzemí, v němž se autor zaměřil čistě na vyšetřování jednoho případu a odvyprávěl dramatický, občas humorný, napínavý a především skvěle čtivý příběh.

Ben Aaronovitch: Šepot podzemí obálka
Autor: Kateřina Bažantová

Na začátku knihy to sice vypadá, že se děj opět rozeběhne opět do vyšetřování dvou paralelních příběhů, mezi nimiž bude hlavní hrdina – konstábl (a čarodějův učeň) Peter Grant přeskakovat. O to se pokusil autor v předchozích dvou knihách a moc se to nepovedlo.

Aaronovitch se ale včas zabrzdí a soustředí se jen na jeden hlavní zločin – vraždu ve stanici metra Baker Street. Jeho nadřízený, inspektor Nightingale, se zatím vydává pátrat po záhadném muži bez tváře, který se čtenářům v druhém díle série představil jako hlavní záporák.

Tím, že Grantův nadřízený pátrá na vlastní pěst, se k velké nelibosti čtenářů téměř ztrácí z jeviště. Tedy, ne že by dříve nějak extra dominoval, ale jeho soustavná, byť nevyčnívající přítomnost v románu nabízela spoustu možností pro vtipné, dramatické nebo vysvětlující momenty, které vždy stály za to.

Jako kočky a psi

Konstábl Grant místo svého nadřízeného dostal nového partnera pro vyšetřování zločinu. Policistka Leslie Mayová se po dramatických událostech z první knihy, a ještě překvapivějšího konce druhého dílu, vrací do aktivní služby a Grantovi slouží jako takový Watson. Tedy, kdyby Watson byl ironická, kousavá ženská, která neváhá svého partnera usadit cílenou hláškou.

Mladá policistka má s Grantem takový zvláštní vztah, který v sobě kombinuje vzájemnou lásku i nelásku sourozenců, spolupracovníků, milenců i manželů po padesátce. A dobře se to čte.

Leslie ani Grant ve svých komentářích ani chování nejsou příliš originální, ale Aaronovitch jejich dialogy rozvíjí s takovou chutí, že působí živě, čtivě a uvěřitelně. Ona je chytřejší a schopnější, on se do akce pouští bezhlavě, občas riskuje a uvádí události do pohybu.

I když to vypadá, že Leslie svého kolegu zastiňuje, není to pravda. Grant zůstává na scéně neustále. Ostatně, vyprávění v ich-formě mu nic jiného ani neumožňuje. Jako diváci za jeho zády se čtenáři pouštějí do pátrání po dalším záhadném zločinu, který vykazuje známky „podivných okolností“, o kterých se v londýnském policejním sboru nemluví a rovnou se volá Nightingale nebo Grant.

Vzhůru do podzemního Londýna

Pátrání konstábla Granta zavede do netušených končin londýnského podzemí, a to nejen do tunelů metra, ale také do rozsáhlé a dnes již legendární sítě kanalizace. No, legendární, pokud jste fanoušek architektury, asi vám její význam není třeba vysvětlovat. A z ostatních fanoušky architektury Aaronovitch udělá.

Jeho text je vysloveně prosycený popisy, historií a hodnocením jednotlivých budov, mostů, tunelů, kanálů i celých městských částí Londýna. Tato pečlivě nastudovaná a s naprostou jistotou a přehledem podaná faktografie však v dramatickém textu vůbec nepůsobí stroze, suše nebo nudně.

Naopak. Tak skvělý průvodce Londýnem jsem ještě nečetl! A zároveň mně vskutku důkladný popis prostředí vůbec neodváděl pozornost od příběhu, spíše děj doplňoval a obohacoval.

V klaustrofobickém prostředí londýnského podzemí se odvíjí valná část příběhu a v mnoha pasážích se Aaronovitch pouští do pěkně dramatických akčních scén, které budou čtenáři hltat jedním dechem. Přeci jenom, když jsou hrdinové uvěznění v kanále, do nějž bez ustání proudí voda a jim hrozí utopení, z toho napětí přímo teče.

Neviděný svět

Aaronovitch také odhaluje část londýnského zásvětí, ve kterém žijí podivní tvorové. Jenže právě tahle část knihy patří k těm trochu kontroverzním, u které se čtenáři nemohou shodnout, zda to je jí dost, nebo málo. Osobně si myslím, že střídmost, s níž autor představuje „magický“ svět nelidí v podzemí, je velkou výhodou.

Obecně pro svět Řek Londýna platí, že autor udržuje svůj literární svět co nejvíc civilní a do něj komponuje magické prvky a bytosti velmi umírněně jako přirozenou součást běhu světa. Teprve v Šepotu podzemí začal tento „magický“ svět více konkretizovat a specifikovat.

Hnedle se nabízí srovnání s Neilem Gaimanem, který v legendárním Nikdykde rovnou vystavěl Podlondýn, jehož lícovou stranou je naše skutečná realita v podobě běžného Londýnu. Tyto dva světy spolu koexistují na jednom místě, doslova do sebe pronikají, ale vůbec se neovlivňují. Přechod do Podlondýna je obtížný a trvalý, své o tom ví hrdina Nikdykde Richard, který do zásvětí vstoupil a už z něj nemohl ven.

Aaronovitch však netvoří svět za světem, respektive jej možná tvoří, ale v Šepotu podzemí jej teprve odhaluje. Dosud platilo, že jeho magičtí a mytičtí tvorové a osoby prostě žijí v Londýně a kolem sebe si upravují své bubliny k obrazu svému – třeba domovy bohyň londýnských řek, nebo pohyblivé trhy.

Čím se blíží kniha ke konci, tím větší prostor dostává právě tajemné podzemí s nečekanými obyvateli. A tady jsem se nemohl rozhodnout, jestli se mi líbil původní, střízlivý, styl, nebo stále patrnější vliv Gaimanova Podlondýna.

Nicméně jde spíš o pocit. Důležité je především to, že kniha eskaluje do překvapivého a uspokojujícího konce, ke kterému hlavní postavy dojdou pomocí detektivní práce a dedukce a také díky bezhlavému pronásledování v kanálech.

Detektivem na plný úvazek

Šepot podzemí se povedl. Aaronovitch v knize sice nenabízí nic prudce originálního, co bychom ještě nikdy nikde nečetli, ale místo toho nabízí skvěle napsaný příběh, který čtenář bude odkládat jen velmi nerad, protože bude mít neustále chuť číst dál.

Autor konečně pořádně do vyprávění adaptoval klasické postupy spisovatelů detektivek, takže Grant a jeho společníci vyslýchají svědky, dávají si dohromady fakta a postupně zužují okruh podezřelých.

Zároveň ale děj nepřipomíná Agathu Christie, kde si musíte pamatovat denní itinerář patnácti postav, aby vám neunikly nesrovnalosti v jejich výpovědích. Aaronovitch konečně přišel na ten správný poměr vyšetřování a odhalování magického světa spojeného s akcí a humorem.

Po přečtení se tak rovnou můžete pustit do dalšího dílu, stále je ve hře onen tajemný Muž bez tváře, jehož přítomnost autor v příběhu několikrát jemně připomene, ale nechává si ho na později.

Ben Aaronovitch: Šepot podzemí

Série: Řeky Londýna, díl třetí

Vydal: Nakladatelství Argo, 2016

Překlad: Milan Žáček

Obálka: Kateřina Bažantová

Počet stran: 276 / měkká vazba

Cena: 231 Kč

Závěrečné hodnocení
Příběh / zábava / čtivost:
80 %
Zpracování / cena:
80 %
Styl a překlad:
80 %
Cíl knihy a splnění:
80 %
Lukáš Vaníček
Mám rád fantastiku všeho druhu, ale opravdu s gustem si vychutnám dobrý horor, kyberpunk nebo oddechové akční sci-fi. Jelikož mám rád i publicistiku, stále mě baví psát recenze, reportáže i rozhovory. Doufám, že to někoho baví i číst… Nicméně jednou jsem už byl dokonce citovaný v diplomové práci jako zdroj!
sepot-podzemi-posledni-kouzelnicky-ucen-v-anglii-vysetruje-zahadnou-vrazdu-v-netusenych-koncinach-londynskeho-metra+ správný mix detektivky a fantasy + důkladné popisy prostředí + britský humor - možná až moc popisu prostředí - málo (nebo naopak hodně) „fantastična“