Na druhém románu Bena Aaronovitche Měsíc nad Soho je jasně patrné, že se autor v první knize teprve rozehříval a nyní konečně může čtenářům nabídnout tu správnou kombinaci detektivky, magie a břitkého humoru zasazeného do věrných kulis skutečného Londýna.
Přiznám se bez uzardění, že kdybych se od první stránky nezamiloval do skvěle vykreslovaných reálií dnešního Londýna ve vší jeho kulturní rozmanitosti a archaičnosti zároveň, asi bych Řeky Londýna ani nedočetl. Na jednu stranu je román skvělý, plný pěkných nápadů i výborné atmosféry, na děj knihy se tříští na malé kousky, které do sebe zapadají asi tak, jako když zkoušíte slepit rozbitý talíř. Ano, pohromadě to drží, ale tady to nepřiléhá, tamhle je díra… a teď už konec obrazovým přirovnáním.
O to větší překvapení pro mě bylo přímé pokračování Řek Londýna nazvané Měsíc nad Soho. V této knize už Aaronovitch vyladil (skoro) všechny nedostatky předcházejícího dílu a čtenáři nabízí velmi kompaktní městskou fantasy, kterou si všichni přejeme.
Příběh Měsíce nad Soho začíná vraždou. Ostatně, jak jinak by asi měla začít dobrá detektivka, že? Každopádně, kdo by chtěl přeskočit úvodní Řeky Londýna a začít rovnou druhým dílem, se zlou se potáže. Knihy na sebe velmi úzce navazují a vše, co se odehraje v prvním dílu, se nějakým způsobem promítá do druhého.
Autor se to ani nějak důsledně nesnaží připomínat. Vlastně bychom mohli říci, že první kniha se rovnou vlila do druhé, protože na posledních stránkách Řek Londýna se objevil nový případ, který se naplno rozvine v pokračování.
Konstábl metropolitní policie, a čaroděj v zácviku, Peter Grant se tak pouští do nového pátrání, tentokrát po stopách zločince, který mužům ukusuje jejich moudí. Aaronovitch do pátrání číslo jedna prakticky okamžitě přidává i druhý případ, tentokrát zdánlivě „obyčejná“ úmrtí skvělých jazzových hudebníků. A tady začínají trochu problémy.
Kdo byla oběť?
Autor totiž dost připomíná dítě v hračkárně. Vymyslí a rozvine dějovou linku, pak přidá novou a té se věnuje tak intenzivně, že původní zločin nechává dlouho bez povšimnutí a odhaluje jej velmi vlažně. Kromě toho vypravěč odbíhá do různých dějových odboček, jimiž román obohacuje o množství doplňujících informací a živých dialogů.
Aaronovitch vše koření ještě notnou dávkou nezávazného sexu, takže v této bouři skvělých nápadů a živého vyprávění se tak trochu ztrácí to hlavní – detektivka.
Zpočátku ještě Grant stíhá oba případy jakž takž zároveň, ale pak dějové linky rozeběhnou každá jiným směrem, záhada kousající vagíny na dlouho zmizí a prim začnou hrát úmrtí jazzmanů. To by tak nevadilo, kdyby v tom autor nevytvářel takový zmatek.
Principem detektivky je především hra se čtenářem, který se má snažit na základě poskytnutých indicií uhodnout, kdo je pachatel. Aaronovitch se snaží, ale více méně si nechává všechny trumfy pro sebe, dokud se je nerozhodne odhalit, aby tím posunul děj a vytvořil pořádné kataklyzma.
Upřímně ale, jeden případ jde prokouknut hned, v tom druhém jsem se prostě ztratil a teprve na samotném konci mi došlo, po čem že to pátrali, protože jsem na oběť dávno zapomněl. To zrovna není pro autora, který se snaží psát detektivku, dobré vysvědčení.
Aaronovitch si za to ale může sám. Je to skvělý vypravěč, který hýří nápady a užívá si každou postavu, kterou vykresluje pomocí série drobných detailů. Londýn popisuje s naprostou jistotou na základě důkladně nastudovaných reálií a čtenáři představuje anglickou metropoli v její civilní, každodenní kráse.
Tentokrát se zaměřil především na čtvrť Soho (ostatně, název knihy je velmi výmluvný) a jako leitmovit zvolil jazzovou hudbu. Živá muzika se prolíná celým románem, a to buď jako zvuková kulisa či součást vyšetřování. Autor ji popisuje s láskou a gustem natolik silným, že ze stránek skoro tu hudbu slyšíte.
Báječná fantasy
I když zápletka funguje jen částečně, Měsíc nad Soho se ale povedená a zábavná kniha, protože si v ní budete užívat jeden skvělý nápad za druhým, vše napsané živým a dynamickým stylem. Aaronovitch má ale takový nešvar, že novou kapitolu občas začne na úplně jiném místě či v jiném čase, než jak zakončil předchozí pasáž (občas s notně napínavým cliffhangerem).
Chápu jeho pohnutky, ale stejně jsem občas prostě nechápavě hleděl na čísla stránek, jestli jsem neotočil několik listů najednou, protože mi tam něco chybělo. Po odstavci nebo jen po úvodní větě se autor vždy vrátí do těch správných kolejí a pokračuje v rozvinuté zápletce, jenže podobným zmatkům se nevyhnete.
Za velkou pochvalu stojí lakonický, takový správně suchý britský humor, který si nebere servítky skutečně s ničím. Román ale není žádná parodie či pulpový akčňák laciného stylu. Autor se snaží napsat „vážnou“ fantasy detektivku a daří se mu to. Občasnou peprnou hláškou okoření děj, donutí čtenáře k potutelnému úsměvu či hlasitějšímu uchechtnutí, ale vzápětí jej zase vtáhne zpátky do vážné situace a napínavému ději.
A to platí nejen pro uštěpačné poznámky, ale Aaronovitch bez uzardění používá všemožné odkazy na reálnou popkulturu a nevyhýbá se ani Harry Potterovi s nímž jeho knihy dost často marketéři srovnávají.
Inu, Harry by to asi mohl být, kdyby nadával, souložil a v jednom kuse se motal okolo mrtvých a znetvořených těl. Tyhle knihy spolu nemají vážně nic společného a přiznám se, že mi ani moc nesedí obálka českých překladů.
Kateřina Bažantová vytvořila skutečně originální, nápadité a velice povedení obálky, jenže ve mně spíše vyvolávají pocit, že to je přebal pro dětskou knížku, pro toho „Harryho Pottera ve službách londýnské policie“. Což není vůbec pravda a kniha žánrové spadá do temné, dospělé městské fantasy.
Skvělý poslech
Kromě knižního vydání Měsíce nad Soho existuje také audiokniha, kterou vydalo vydavatelství Tympanum. Román načetl Tomáš Kobr a musím říci, že jej načetl naprosto perfektním způsobem. Stejně jako si Aaronovitch v prvním díle osahával a piloval styl, tak rétor v Řekách Londýna zkoušel různé polohy hlasu a ve druhém díle už s naprostou jistotou a razancí vykresluje jednotlivé charaktery naprosto věrně a velmi barvitě.
Všechny důležité postavy mají „svůj“ hlas, aniž by se navzájem nějak významně podobaly. Jasně poznáte, kdy mluví třeba seržantka Stephanopoulosová nebo inspektor Nightingale. Audioknihu podmalovává v předělech mezi texty výborně zvolený hudební podkres, který ve spojení s jazzem, o kterém se v románu ustavičně mluví, ještě pomáhá utvrdit tu správnou atmosféru.
Super, ale…
Ve výsledku se Měsíc nad Soho naprosto báječně čte, ale ve kterém se strašlivě špatně orientujete. Aaronovitch tu působí jako naprosto skvělý vypravěč fantasy příběhu, jemuž se zápletka rozpletla ve víru povedených nápad. Nedokáže čtenáře dostatečně udržovat při plné pozornosti při vyšetřování případu a sám svoje snažení podkopává mnoha skvělými odbočkami, zajímavými informacemi nebo vtipnými hláškami.
Roztříštěný příběh opět lepí jako rozbitý talíř, ale tentokrát mu z těch střepů vyjde naprosto luxusní závěrečná bitka, ve které dojde vyvrcholení vše, co se v knize odehrávalo. A opět si jako autor zvládne připravit dostatek prostoru pro pokračování.
Měsíc nad Soho je o třídu lepší, jak Řeky Londýna, ale stále to není úplně bombastická kniha. Kdybych to měl shrnout jednou větou, tak je to naprosto báječná a vtipná (byť ne moc originální) městská fantasy ze současného Londýna, ale zároveň dost mizerná detektivka.
Ben Aaronovitch: Měsíc nad Soho
Vydal: Nakladatelství Argo, 2016
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Kateřina Bažantová
Počet stran: 268
Cena: 246 Kč
