Elfové, draci, roboti, vesmírné lety – a POLITIKA? Ale fuj! No, možná, co se týče předpovědí budoucnosti. Nanejvýš tak něco z historické fantasy. Jenže ono je to naopak: prakticky neexistuje fantastika bez politického rozměru. Patří k ní odedávna, od časů „protofantastiky“ – mýtů, pověstí, legend, pohádek. A dnes je součástí nejlepších literárních i filmových prací v žánru.

K čemu se hodí

Politiku přinejmenším coby stopovou příměs najdeme i v zábavně orientovaných knihách a filmech. Chcete sestavit funkční svět, ať už SF či fantasy? Bez politických a společenských aspektů se neobejdete. Stačí si říci: „Napíšu válečný román.“ Můžete ignorovat realitu  (například Paolini v Eragonovi). Nebo se budete snažit o jistou věrohodnost a funkčnost jako třeba Ryan v Písni krve – a jsme v politice až po uši. Válka je pouze jejím pokračováním jinými prostředky.

Proč se pouštějí vůdci do vojenského střetnutí? Nestačí prohlásit, že jsou jednoduše zlí. Co hodlají získat? Jde o preventivní obranu? Osvobozenecké hnutí? Chtějí víc území, důležité zdroje, rozhodli se šířit svoji víru? Jakou mají ideologii a duchovní prostor, čemu věří? Jaká je národní politika zemí zapojených do konfliktu a jejich politické vedení?

Války jsou proklatě drahá záležitost: disponují aktéři dostatečně silnou ekonomickou základnou? Bez ní může prohrát ozbrojený konflikt i velmi odhodlaný protivník. Jak bude válka financována? Daně, úvěry, rabování?

Kde získají potřebný počet bojovníků? Ve středověku neexistovaly strategické rezervy. Jak velká může být armáda, jaké má složení, vybavení a výcvik? To všechno vyplývá ze sociální struktury země (etnika, kmene, klanu), jejich správy a řízení. Geografické faktory hrají významnou roli a je nezbytné vzít je v potaz, protože mimo jiné souvisí s logistikou a ta zase s vojenskou i společenskou organizací a s vládou. Amatér zdůrazní taktiku, profesionál zásobování. Z praxe víme, že je zapotřebí také zvážit, jak se k válce staví národ či daná komunita.

Kudy chodí

Kdykoli tvoříme, bezděčně vnášíme do díla své názory a postoje včetně politických. Pozorný čtenář postřehne mezi řádky, že autor/ka fandí mužům či ženám; je levičák, pravicově zaměřený, anarchista, militarista, xenofob, pacifista; vyznává to či ono náboženství nebo ideologii; je technokrat, ekolog(ista), esoterik. Prozradí se jeho vztah k sexu – ostatně i to, že nesnáší byrokracii, disciplínu, šle, kočky nebo reklamy.

Archetypální kořeny fantastiky, ale také akčního/dobrodružného žánru přinášejí vděčná témata osamělého mstitele, odboje, vzpoury, svržení zločinného režimu (ať už jednotlivce nebo skupiny), do něhož bývá často zasazen přitažlivý motiv zbojníka. Namátkou uveďme young adult dystopii Legenda od Marie Lu, 2011, a především celý slavný komplex Star Wars, kde „zbojnický“ part vyfasoval Han Solo. Od podobných příběhů politiku neodpáráme…

Mnozí tvůrci si přesně uvědomují, jaké myšlenky o skutečném světě by chtěli prostřednictvím fikce sdělit. Stačí si vzít sebrané spisy Julese Vernea, Kafku, Wellsův Stroj času s groteskně zbytnělým sociálním darwinismem, téměř celé dílo Karla Čapka, Tolkiena s válečnými zkušenostmi a obavami z industrializace, Star Trek jako poselství napínavých vesmírných výprav a střetů, ale rovněž inkluzívní a snaživě tolerantní budoucnosti. Patří sem naši spisovatelé, třeba František Novotný, Vilma Kadlečková a další.

Najdou se autoři, co deklarativně a cíleně demonstrují vlastní politické přesvědčení. V Mlhovině v Andromedě od I. A. Jefremova (1957) lidstvo dobývá hvězdný prostor ve znamení ušlechtilého postkomunismu, kulturně etnické syntézy a drastických technologických zásahů do přírody. Literárně supervýkonný zakladatel scientologie a dianetiky L. Ron Hubbard, neumřít už dřív, asi by nepřežil strašlivou filmovou adaptaci svého Bojiště Země (1982).

Otevřeně a velice politickému Robertu A. Heinleinovi (Hvězdná pěchota, 1959) jeho ideje tolerují liberálové i konzervativci. Větší spor se vede kolem Atlasovy vzpoury, 1957, stěžejního díla Ayn Randové – bible kapitalismu a individualismu, oslavy racionálního sobectví a etického egoismu.

Co přináší

Fantastika může být politická na velmi temný způsob, viz pozapomenuté Kroniky Černé legie od Glena Cooka či současný úspěšný cyklus Expanze Jamese S. A. Coreye o konfliktu mezi naší planetou a jejími mimozemskými koloniemi. Pracuje se světovými dějinami: Martinova Píseň ledu a ohně, Sága o Impériu od R. E. Feista a J. Wurtsové, Eriksonova krutě ironická epopej Malazská kniha padlých, do níž se promítá kritika současné globální civilizace.

Fantastika používá i satiru –  Swiftovy Gulliverovy cesty a Putování na západ Wu Čcheng-ena, nebo alegorii jako George Orwell ve Farmě zvířat.

Zaměří se na konkrétní politiku či na to, jak politika funguje (Frank Herbert: Duna), staví vyděděnce a outsidery proti státní moci. Varuje před totalitou, manipulací, odlidštěním, ztrátou identity, emocí a samostatného myšlení. Příběhů je tolik, a tolikrát musely sáhnout k dramatické kamufláži!

Průkopnická antiutopie My (1920) Jevgenije Zamjatina, Hodina Býka (1970) opět od Jefremova, který prohlédl nebezpečí (nejen) bolševické totality, Orwellovo kultovní 1984 (z roku 1949), drsně mrazivá scifi Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět (1932) od Aldouse Huxleyho,  451 stupňů Fahrenheita (1953) proroka fantastiky Raye Bradburyho, přelomová, dnes rozporuplně přijímaná dystopie Janusze A. Zajdela Limes Inferior (1982), jasnozřivý Diamantový věk (1995) od Neala Stephensona.

Zároveň nás fantastika někdy učí, jak politiku číst či naopak nečíst, přehlížet. Stačí se podívat na kontroverze kolem bestselleru Problém tří těles (Host, 2017), který někteří obviňují z šíření komunistické propagandy, jiní jej zase považují za román nepolitický… nebo minimálně nekomunistický. Ale ona ta politika v našich oblíbených knihách prostě je.

Fantastika spekuluje o současných i minulých událostech v politice a simuluje její budoucnost, vytváří projekce a modely, které ukážou podstatu reality ostřeji a výstižněji než analýzy politologů. Jestliže se SF nezřídka mýlí, co se týče vědeckotechnických prognóz, sociálně politický a psychosociální vývoj odhaduje poměrně přesně.

Realistická beletrie, byť brilantně napsaná, je vždycky omezena charakterem svých vztahů ke světu kolem nás a vlastní střízlivou podstatou. Zato žánrová fikce nastavuje skutečnosti zrcadlo magie či futuristické vědy a odkrývá její kosti i duši.

Stačí otevřít stránky…

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit


Reklama