451 stupňů Fahrenheita: Budeme zase fanaticky pálit Ameriku ze strachu z vědění

Po druhé občanské válce lidem došlo, co je základem všeho zla. To, proč jsme všichni nešťastní. Zmatení. Zmatení způsobené filozofy, nezodpovědnými spisovateli a filmaři… všemi těmi, kteří na jednu a tu samou otázku dávají různé odpovědi. Bylo s tím třeba něco udělat. Bylo třeba povolat požárnický sbor a začít pořádně pálit… A stejně nejsou všichni lidé šťastní? Co s tím? Víc benzinu…

Další filmová adaptace?

„Byla to rozkoš – pálit.“ Tuhle větu plus minus známe všichni, co jsme se občas otřeli o fantastiku. Neříkám, že jsme všichni tu knihu, jednu z nejlepších od legendárního Raye Bradburyho, i četli. To vážně ne. Ale její povšechná znalost patří k základnímu fantastickému vzdělání. Na příběhu o společnosti, kde jsou páleny knihy, je již sedm desetiletí něco nebezpečně fascinujícího.

I proto vznikla letos v produkci HBO nová filmová adaptace (protože přiznejme si to, na tu starou, od Truffauta, si vyrazí jen pár nadšenců do zapadlého filmového klubu). I když… mezi námi – on to vlastně není příběh o pálení knih. Je to příběh o lidském fanatismu a strachu a nejistotě a jak se tyhle věci vzájemně živí od žhavých uhlíků až po zuřící inferno.

A je to i příběh o posedlosti, který pohání dynamika vztahu hlavního hrdiny Guye Montaga a jeho nadřízeného kapitána Beattyho, o kterém byste do poslední chvíle neměli vědět, zda je to jen magor, fanatický magor nebo dokonce Montagův nejlepší a nejvěrnější přítel. A magor k tomu.

Takže když se člověk podívá do obsazení a zjistí, že Beattyho hraje Michael Shannon, je na místě pocit opatrného nadšení. Jasně, na druhé straně je tam Michael B. Jordan, který zatím tak výrazný obličej nemá a je jasnou úlitbou… hm, čekáte, že napíšu americké korektnosti stran rasové vyváženosti? Ne. Je to úlitba něčemu úplně jinému.

Původní Montag dost možná byl produktem bílé konzervativní patriarchální Ameriky padesátých let, ale to krom jiného znamenalo, že je to muž v letech, má rodinu a pravidelně oráží píchačku. To bylo tehdy dost populární – i hrdinové P. K. Dicka byli takto vystaveni. Dokonce i v těch nejbéčkovějších monstr filmech zachraňovali lepé dvacetileté vědecké asistentky před zuřícími radioaktivními kraby skoro padesátiletí borci s pupkem. Jenže doba se změnila.

Změna doby i hrdinů

A tak je nový Montag ne primárně černoch – což se výrazněji projeví jenom v dikci, s jakou pořvává na své mužstvo nejrůznější požárnické hlášky, ze kterých by se i Donald Trump radostí okotil – ale mladík hledající své místo ve světě. Bez rodiny (protože s jeho otcem se „něco“ stalo) a bez vztahu – krom kapitána Beattyho, který na něj dohlíží, a všudypřítomného počítačového dozoru, kterého se můžete zeptat na cokoliv a on vám nádherně cenzurovaně odpoví (takže ano, první požárnický sbor založil Benjamin Franklin s povolením pálit).

A v průběhu děje se zaplete s dívkou Clarissou (což byla v knize puberťačka, pokud by vás to zajímalo – inu, další rozdíl od těch padesátých let, kterýho si pro Jordana v hlavní roli nikdo moc nevšímá, ale který má na děj a okolní postavy mnohem větší dopad).

Mladý Montag tedy začne zjišťovat, že pálení nemusí být tak super. Že kapky, které si každý den na přání (a příkaz) vlády dopřává, potlačují něco hluboko v něm. A když se před ním upálí jedna „úhořka“ (jak jsou označování šiřitelé zakázaných „grafitti), vydá se na cestu, která jej zavede až k odboji a veledůležitému úkolu pro kanadské vědce.

Protože pokud jste si nevšimli, tak až se v Americe všechno pokazí, všichni budou zdrhat do Kanady. Zkoušel to Logan, zkouší to v Příběhu služebnice… a zkouší to i úhoři. Kanadské ministerstvo kultury by si na tom mohlo zařídit docela slušnou reklamní kampaň pro rozvoj turismu.

Bohužel pro film a pro diváka, se Montagova cesta od práva a řádu (v notně posunutém smyslu) k anarchii a chaosu volnomyšlenkářství a fabulace odehrává na dosti klišovitých základech. Nepomůže ani montáž, jejíž tvůrci určitě neviděli slavnou montážní scénu z filmu Team America, protože jinak by nic tak nudného zplodit určitě nemohli. Je to taková poklidná sázka na průměr.

Nic vás vyloženě nenaštve – i když u některých míst se zarazíte a řeknete si, jak je to směšné (například když Montag prchá před svými tehdy již bývalými kolegy… nebo když Beatty není schopen udělat na jisté úhoří farmě pořádné KFC (jako vážně? Ani to nezkusí? Co je to za dementa? Až se tam ve filmu dostanete, dáte mi za pravdu!).

Škoda, již jsme to viděli jinde

A bohužel se nejedná jen o otázku scénáře, režie nebo hudby (je tam, fakt jo, jen si na ni už vůbec nepamatuju). Nejhorší je to s herci. Jak jsem už napsal. Shannon je super volba. Jordan nic nepokazí a je teď dost populární. A Sofia Boutella sice už nemá místo nohou čepele, ale pořád je to Sofia Boutella a vždycky, když vidíte Soffii Boutellu, je váš den o něco lepší.

Jenže zase – všechno je průměrné, nevzrušivé, mnohokrát jinde viděné. Což je hrozná škoda. Protože když se vám nedostane pod kůži tohle trio, který má fakt potenciál, tak jakou šanci má všechno ostatní? Je to televizní film, takže výprava vás do kolen nedostane. Zároveň vám nenabídne nic, abyste nějak hlouběji přemýšleli o některých myšlenkách nebo absurditách, které kolem sebe trousí hlavně Beatty. A některé narážky stoprocentně mimo Ameriku nepochytíte.

A tak zůstává nevzrušivý film, který občas naznačí, jak dobrý mohl být. Kdyby… kdyby si někdo víc vyhrál s vedením herců, kdyby si někdo víc pohrál s načasováním… a kdyby to prostě nebyla taková neurážlivá nuda.

Tak snad někdy příště. 451 stupňů Fahrenheita totiž nakonec zase někdo natočí. O to strach ani po téhle adaptaci nemám.

451 stupňů Fahrenheita

Režie: Ramin Bahrani

Předloha: Ray Bradbury

Hrají: Michael B. Jordan, Michael Shannon, Sofia Boutella

Produkce: HBO

Délka: 96 minut

[review]

UložitUložit