Petr Jaroněk je český spisovatel, který se přes povolání kuchaře, knihkupce a fandy Českého trpaslíka, dostal až ke sci-fi a fantasy.
Ve své knižní prvotině Ospalá slovanská díra a následném prequelu/pokračování Běsi z temného hvozdu přinesl čtenářům působivý svět s pestrou náplní historie, magie a mytologie. Aktuálně je na pultech knihkupectví k dostání autorova horká novinka Theomachia: Válka bohů.
24 hodin je obsahový formát, ve kterém se z perspektivy oslovené osoby text snažíme přiblížit čtenářům zajímavé a důležité osobnosti z oblasti fantastiky, které ne vždy stojí v záři reflektorů, ale zaslouží si být vidět. Jeden den života v práci a soukromí.
Jméno a příjmení: Petr Jaroněk
Profese / povolání: Copywriter, content writer
Pracovní poslání: Dřít až do padnutí, protože copywriter tvrdý chleba má…
Životní motto: Jsme jenom stín a prach
Cca 6:00 – Krvavýma očima propátrávám temnotu. Tolik krásných snů zase zmizelo v nenávratnu zahnáno hlučnými projevy malých lidí. Jakýchsi roztomilých hobitků, s nimiž sdílím domov i lože – a kteří se dožadují snídaně. Já nikdy nejím jídlo, takže snídaně se mě netýká. Žiju pouze z prány. Z prány a kávy.
7:30 – Staršího z hobitků jsem odvedl do školky, kde se pravidelně věnuje ušlechtilé zahálce. Nyní se mohu ponořit do víru práce. Dřiny. Roboty. Sfárám hluboko do šachty svého lože. Slyším křik kanára, který mě varuje, ale ve své tvrdohlavosti ho neposlechnu.
Mozolnatými dlaněmi uchopím svůj pracovní nástroj – postarší herní notebook, na kterém jsem nikdy nehrál žádnou hru. Má ústa opustí hořké povzdechnutí. Další den v ráji.
11:10 – Prsty mi již krvácejí lopotou a plíce mám plné zplodin vyfukovaných z útrob notebooku ventilátorem, jehož hlomoz probouzí i mrtvé na hřbitově, jenž se rozléhá pod oknem mé pracovní šachty – přesněji asi tak 5 km od ní. Vychrchlám několik tuberkulózních hlenových hrud. Další den v ráji.
Mířím na místní hřiště, kde rozlámu a zdevastuji i zbytek svého těla pomocí mučících hrazd a bradel. Jejich horká ocel mi propaluje dlaně, drtí kosti i svaly jako neúprosné soukolí šíleného vynálezce, jehož ďábelský smích slyším dunět z nebes. Jeho kumpán, kruté polední letní slunce, mi smaží záda, jako by to byl řízek z kuřecích stehen, jejž z duše nenávidí.
12:00 – Poté, co jsem hobitka vysvobodil ze spárů mateřské školky, se může plně věnovat svému lovu dinosaurů v nebezpečném lesíku před naším domem. Občas s vypětím sil zvednu hlavu, abych zjistil, zda se spíše nestává kořistí. Nedokázal bych mu pomoci. Ne teď. Ne po tom, co jsem toho dne již prožil.
13:00 – Vracím se do šachty. Místo jídla polykám knedlík utvořený ryzí bolestí. Celé tělo se mi chvěje. Už je to tu zase. Kanár řve, nedbám ho. Vždyť člověku je dáno pracovat. Dřouc do úmoru míříme k propasti za okrajem svého života, abychom ji naplnili vlastními utrmácenými těly. Toť úděl náš.
15:00 – Padla. Nemožné se stalo skutečností. Ale kdo by si myslel, že tím utrpení smrtelníka končí, uslyšel by burácivý výsměch bohů pošklebujících se z houštin šerých mračen.
Nyní přišel čas, abychom s mou robou zajistili hobitkům – zejména tomu staršímu – prostor pro další ušlechtilou zahálku. Říká se, že kdysi jsme mohli žít taky takto. Kdysi… ve zlatém věku, který dávno minul. V dobách, kdy svět byl nevinný a my také.
Ale to je pryč. Nyní je ta výsada umožněna jen malým lidem, jejichž těla nejsou sukovitá a šlachovitá, zocelená pro tvrdou robotu u herních notebooků, které nikdy nenaplnily své poslání.
20:00 – Zatímco se menší hobitek krmí mateřským mlékem, já uspávám staršího a krmím ho pro změnu existenciálními pohádkami o bezútěšnosti bytí a absurdnosti kosmu. Aby složité myšlenky a jinotaje lépe pochopil, většinou v mém vyprávění vystupují dinosauři nebo různorodá zvířátka. Líbí se mu to. Vždy si žádá další a další přídavek.
20:45 – V tuhle zvláštní dobu na mě obvykle doléhá křik múz, které se snaží osvobodit ze svého žaláře. Já sám jsem je tam zlomyslně uvěznil. Ale poslední dobou už je ani nechodím moc krmit. Občas mám ještě nutkání zaznamenávat jejich úpěnlivé pění. Tak jako jsem to dělával dříve.
A někdy se k tomu skutečně nechám zlákat. Pak se večerem linou zvuky mučených kláves. Písmena z nich již dávno smazal pot, takže tluču jen tak po paměti, dokud se mě nezmocňují mrákoty. Vím přitom, že časem zjistím, jak byl jejich zpěv falešný. Jen si ze mě vystřelily, aby mi oplatily tvrdé zacházení. Vše, co jsem tak urputně stvořil, v návalu hněvu zničím.
A pak začnu znova. A znova. Sisyfos mě poplácá po rameni a uznale kývne hlavou. Jen tak dál. Tak to má být.
21:30 – Ulehám na kruté, tvrdé lože tvořené 30 cm vysokou matrací z PUR pěny. Mám pocit, že strop se hroutí pod dlouhou, černou prasklinou táhnoucí se po celé jeho šíři. Má roba, stejně zmořená jako já, ulehá vedle mě.
Nic lepšího nás ani zítra nečeká. Ne tady. Ne na tomto světě. A žádný jiný není. Jasné světlo žárovky zcela pohltí temnota.
Ale jinak se mám skvěle 😉 Snad vám můj sazemi černý fórek nepřivodí příliš hlubokou depresi. A když ano, můžete ji snadno rozptýlit třeba u nějaké dobré knihy. Co se týče těch mých…
I když mám na psaní knih, což je pouze můj koníček, stále méně času, pořád pod mýma rukama nějakým záhadným způsobem vznikají nové a nové. Některé už dlouho čekají na vydání (snad se jim někdy poštěstí najít věčnost na papíře), jiné se teprve rodí.
Možná o něco pomaleji i proto, že mám na sebe stále větší nároky. Dá přece rozum, že další kniha by měla být aspoň stejně dobrá nebo lepší než ta předchozí.
