Duna filmy cover
Zdroj / Autor: Eduardo Peña

Geniální vesmírný opus Duna vyšel již v roce 1965, navzdory masivní oblibě existují ale jen tři filmové pokusy ji zfilmovat. Psychedelický pokus Davida Lynche kritici strhali jako nejhorší film roku. Dvě televizní minisérie o třech dílech dominovaly na kanále Sci-Fi Channel, ale nijak bombastické také nejsou.

Když se začteme do Duny, rychle začneme chápat, jak nesmírně náročné a těžké bylo a je revoluční space operu převést na filmové plátno. Frank Herbert vytvořil co do rozsahu a zpracování literární svět podobný tomu, jaký vymyslel Tolkien.

Do nejmenších podrobností propracovaný svět má svou historii a plně fungující společenské, obchodní, technologické a další vztahy.

Svět Duny prostě žije a v tomto plně dynamickém a fungujícím prostředí se odehrává příběh, který spojuje jednotlivé aspekty svého prostředí a všechny je svírá k sobě a žene do mocného kataklyzmatu společenské revoluce.

O čem je Duna?

Duna kniha
Zdroj: Nakladatelství Baronet

Duna je nadmíru myšlenkově bohaté dílo, které oslavuje člověka jako takového, jenž nikdy nezakrněl a v touze po nových území i v boji o přežití neustále zlepšoval sám sebe. Člověk se postupně naučil nahradit myslící stroje.

Vznikli třeba lidé s dokonalými schopnostmi analýzy a uchovávání dat zvaní mentati. Sesterstvo Bene Gesserit dokonce napříč eony věků pracovalo na vytvoření lidského boha za pomoci křížení nejvhodnějších genů.

Můžeme Dunu brát i jako dílo ekonomické, které obhajuje myšlenku, že musí být zajištěn volný oběh zboží, aby společnost mohla fungovat. V případě knihy je klíčovou položkou geriatrické koření, které prodlužuje život a otevírá nadsmyslové schopnosti.

Tím se vracíme k již zmíněnému zlepšování člověka. (Vtipné ale je, že větu: „Koření musí proudit.“ v knize najdeme. Podobná tvrzení ano, ale takto pregnantně zformuloval tuto Herbertovu myšlenku až David Lynch ve svém filmu.)

Duna je i dokonalou ukázkou politické fikce, ve které Frank Herbert popisuje „plány v plánech jiných plánů“, neskutečně komplikovanou, ale perfektně propracovanou síť intrik, spojenectví a zrad, kterých se nejmocnější lidé v galaxii udržují při moci a likvidují svoji konkurenci.

V románu Duna je i „obyčejný“ lidský příběh mladého následníka trůnu Paula Atreida, který zradou otcových nepřátel přijde o všechno a musí bojovat o holý život, aby se vrátil, ujal se svého právoplatného léna a naplnil svůj osud nejdokonalejší bytosti v galaxii.

Duna kniha 2
Zdroj / Autor: Eduardo Peña

Obsahu je v knize ještě mnohem víc. Nesmíme zapomenout na silně enviromentální linii, ve které se arrakisští domorodci Fremeni snaží zúrodnit svoji pouštní planetu a postupně, přes mnoho generací, se jim to postupně daří. A Herbert důkladně popisuje, jak toho chtějí dosáhnout pomocí svědomitého šetření každé kapky vody.

Nejkrásnější na tom všem je fakt, že všechny tyto zmíněné i nezmíněné aspekty se v knize prolínají jeden do druhého, navzájem se vysvětlují i spolu kolidují a vytvářejí silné napětí a konflikt.

Jednoduše řečeno, Duna je nesmírně komplexní dílo, které v žádném případě nelze rozebrat na jednotlivé linie. Každá část pro vysvětlené své existence potřebuje další kousky složité skládačky a tyto nové dílky skládačky ale potřebují své vlastní dílky skládačky, aby se vysvětlily ty… no zkrátka, do zfilmování by se pustil jen blázen.

Kniha jen tak zfilmovat prostě nejde

Než se pustíme do filmařských pokusů, zastavme se trochu u teorie. Kniha je médium, které pracuje s jedním výrazovým prostředkem – písmem. Jeho prostřednictvím autor představuje čtenáři svoji vizi a nechává na jeho představivosti, aby si to všechno v klidu a ve svém tempu přebral, představil a pochopil. To film nemůže.

Film využívá výrazové prostředky naprosto odlišné – obraz a zvuk a také musí pracovat s tím, že divák nemůže (teď se bavíme o kině) přehrávání stopnout a přetočit zpět, když mu není nic jasné. Filmař musí zohledňovat také divákovu omezenou pozornost, protože jen těžko od něj může vyžadovat šest hodin sezení před obrazovkou při plné pozornosti.

Tímto obsáhlým úvodem se dostávám k tomu, že nikdy nemůže vzniknout dokonalá a úplná filmová adaptace literárního díla. Může vzniknout pouze dokonalý film, který se dílem inspiroval a adaptoval z něj pouze vybrané části.

Jodorowsky Dune
Zdroj / Autor: H. R. Giger

Vzhledem k tomu, že jsme si již nastínili, že Duna je brutálně komplexní a takřka nedělitelná, asi už chápete, proč se do jejího zfilmování filmaři a producenti nechtějí moc pouštět, i když na literárním poli je Duna téměř 60 let nesesaditelnou klasikou žánru, která nezestárla ani o rok.

Od Jodorowského k Lynchovi

Jako první koupila filmová práva firma Apjac International, jenže z natáčení sešlo. V roce 1975 proto začal na zfilmování pracovat francouzský podnikatel a filmový producent Michel Seydoux.

Respektive, on do projektu plánoval vložit peníze, o zfilmování se měl postarat dnes legendární fantasta Alejandro Jodorowsky. Díky dokumentu, který o přípravě adaptace Duny (Jodorowsky’s Dune) vznikl, máme jako diváci dost jasné povědomí, jak ambiciózní a hlavně obří projekt to byl. Už jen výčet herců, kteří měli obsadit klíčové postavy, se zdá naprosto nereálný.

Padišáha imperátora Shaddama IV. měl hrát surrealistický umělec Salvador Dalí, věrného služebníka rodu Atreidů Duncana Idaho francouzský lamač ženských srdcí Alain Delon.

Spisovatel, novinář a známý provokatér Orson Welles (možná trochu naschvál) se měl zhostit role intrikářského a zdegenerovaného barona Vladimira Harkonnena. Frontman Rollings Stones Mick Jagger měl hrát jeho synovce Feyda-Rauthu.

Vizuální podobu měl světu Duny vtisknout pozdější autor Vetřelce H. R. Giger a neméně originální francouzský kreslíř Jean Giraud, známější pod pseudonymem Moebius. Z existujících vizualizací se můžeme jen domnívat, jak by snímek nakonec vypadal, ale bez debat by šlo o velmi psychedelické dílo, kde by se stírala hranice mezi člověkem a strojem.

Jodorowsky Dune 2
Zdroj / Autor: H. R. Giger

Jodorowsky, který chtěl Dunu zfilmovat, aniž by ji předtím četl, plánoval kromě obsazení a vizuálního stylu i naprosto ambiciózní délku díla, a to deset hodin.

Takto bombastický projekt se neustále prodlužoval, protahoval a byl stále dražší a dražší, proto z natáčení nakonec sešlo. A filmový svět asi přišel o hodně.

Kdo by si ale chtěl užít Dunu (bez Duny) v podání Jodorowského, ten se může začíst do stovek stránek mocného komiksu Kasta Metabaronů, k níž Alejandro Jodorowsky napsal scénář a vizuální podobu se postaral (nedávno bohužel zesnulý) Juan Gimenéz.

Není to ovšem Duna jako taková, byť mnoho publicistů Metabaronům připisuje silné ovlivnění dílem Franka Herberta. Ano, některé prvky jsou si podobné, ale komiks je naprosto samostatný.

A taky je to mocné, dlouhé a propracované sci-fi, které popisuje dost komplikované osudy jednotlivých členů rodiny Kastaka s dost komplikovanými rysy osobnostmi. Jinými slovy si přečtete skutečně legendární ságu jedné téměř omnipotentní vesmírné rodiny.

Na snahu adaptovat Dunu navázal ještě na konci roku 1976 italský producent Dino De Laurentiis, který koupil autorská práva a najal Franka Herberta, aby napsal filmový scénář ke své knize.

Slavný spisovatel vypracoval scénář o 175 stránkách, který by vyšel zhruba na tři hodiny. Film měl režírovat Ridley Scott. O vizuální stránku snímku se měl postarat znovu H. R. Giger. Z natáčení v roce 1979 opět sešlo a Scott se pustil do další (dnes) sci-fi klasiky filmového žánru Blade Runner (premiéru měl v roce 1982).

Jodorowsky Dune 3
Zdroj / Autor: H. R. Giger

Konečně film

V roce 1984 se na stříbrném plátně objeví film Duna v režii Davida Lynche. V očích tehdejší divácké i kritické veřejnosti film propadl.

Během prvního víkendu byl snímek co do návštěvnosti druhý hned na Policajtem z Beverly Hills, jenže v kinech Duna nakonec vydělal jen necelých 31 milionů dolarů, což pro film s rozpočtem 42 milionů byl propadák.

Ani filmoví kritici nešetřili “superlativy”. Film se jim zdál ohavný, zmatený a přehnaný. Uznávaný filmový kritik Roger Erbert označil Dunu dokonce za „nejhorší film roku“.

Lynchova Duna však nezmizela a potkal ji podobný osud, jako Scottova Blade Runnera – postupně si získávala své diváky a jak s ní šel čas, snímek se stal „klasikou“, na níž se vyplatí podívat se i v dnešní době. Rozhodně to ale není dokonalý film a mnoho lidí snímek miluje a stejný počet lidí ho nesnáší.

Práce na scénáři začaly už v roce 1981. První verze o dvou stech stranách by vydala na čtyřhodinový film. V dnešní době sice čtyři hodiny filmu nejsou ničím nemyslitelným, ale už se pohybují za maximální hranicí divákovy pozornosti.

Násilné redukce sice stáhly scénář na 135 stran (to už byla sedmá verze) a Lynch musel využít každičký kousek filmu k vysvětlování příběhového pozadí, aby dění na filmovém plátně dávalo smysl. Proto je snímek vyplněn tolika vnitřními monology, kde si postavy v jednom kuse něco povídají pro sebe, zatímco na plátně létají kosmické koráby a rejdí píseční červi.

Lynch Dune 1
Zdroj: Dino De Laurentiis Company

Depresivní a temná sci-fi

Po vizuální stránce je Lynchova filmová Duna obdivuhodná. Hlavní designér filmu byl Anthony Masters, který vytvářel i snímek 2001: Vesmírná odysea a jeho temná poetika prázdnoty kosmického prostoru je na snímku hodně znát.

Kostýmy vytvářel Bob Ringwood, který se předtím podílel na jiném nesmírně kultovním díle, a to adaptace legendy o králi Artušovi s názvem Excalibur od Johna Boormana.

Filmová Duna velice temná, ponurá, skoro až depresivní, plná zvláštních tvarů a kouře, kterou podmalovávají syntetická hudba.

Frank Herbert v knize mnoho popisů oblečení a prostředí nevěnuje, takže tvůrčí tým měl prakticky volné ruce a tak plně v duchu první poloviny 80. let vytvořili trochu psychedelickou, hodně ulítlou a velmi nereálnou představu pro oblečení budoucnosti. Trčící obočí mentata Thufira Hawata mě občas děsí ve snech dodnes.

Ovšem, co se „divnosti“ týče, nic se nevyrovná Lynchově verzi barona Harkonnena. Kenneth McMillan se role téměř až úchylně zlého záporáka zhostil naprosto dokonale a jeho vizáž mu v tom víc než bohatě napomáhá. Baron je otylá koule plachtící vzduchem, na jehož tváři prskají boláky plné hnisu.

Vizuálně lépe vyjádření zkažený charakter asi ve filmu nenajdeme. Vladimir Harkonnen je totiž hlavní strůjce pádu rodu Atreidů a pro uplatnění svých cílů se neštítí naprosto ničeho. I jeho planeta Geidi Prime připomíná více méně peklo.

Pravda, v knize Frank Herbert vylíčil svou hlavní zápornou postavu více než barvitě, Lynch použil naprosto všechno a ještě si k tomu trochu přidal.

Například, když baron vytrhne srdeční záklopku mladému otrokovi, aby se nechal zalévat jeho krví, zatímco mu na hrudi umírá. Takovéhle scény jen tak z divákovy paměti nezmizí. Pokud vůbec někdy zmizí.

Lynch Dune 2
Zdroj: Dino De Laurentiis Company

Snímek je po vizuální stránce skvěle propracovaný. O to větší kontrast tvoří Lynchova Duna k pohádkovým Star Wars George Lucase, které na plátně hýří barvami, laserovými výstřely a vtipně vymyšlení mimozemšťané v barech popíjejí své oblíbené drinky.

Už z tohoto vágního srovnání je jasné, který film se stal kasovním trhákem, a který se ani nezaplatil.  

Kontrasty a kontroverze

Lynch místo pohádky o hodném a dobrém pánovi v kosmické lodi představil notně redukovaný příběh o zradě a nemilosrdném boji o holý život, který mladý Paul Atreides musí přežít, aby se pomstil zlým Harkonnenům a vydobyl si zpět své postavení i očekávanou a toužebnou pomstu.

Film rozhodně není „podle knížky“. Tvůrčí tým ve snaze ušetřit co nejvíce času vyškrtal mnoho klíčových dialogů i postav, ale ruku na srdce, děj filmu dává smysl. Ano, je redukovaný, ale má hlavu a patu.

Jako milovník literární předlohy jsem se pak bavil těmi desítkami drobných odkazů a filmařských zkratek, kterými Lynch a jeho kolegové nahradili celé pasáže knihy nebo je alespoň připomněli.

Příběh ale funguje. Atreidi letí na Arrakis, aby na ni vládli. Seznamují se se prostředím, padnou do léčky a už se střílí na všechny strany. Paul musí napnout všechny své síly, aby přežil a s využitím svých schopností zvítězil.

Neustálé opakování mantry „Spáč se musí probudit“ vás jako diváky bude skoro až otravovat, ale o to větší potěšení budete mít, když k tomu skutečně dojde a za jakých okolností. Příběh je tak jednoduchý, téměř prostinký, ale netrpí na logické chyby. Má však mnoho jiných nedostatků.

Lynch Dune 3
Zdroj: Dino De Laurentiis Company

Duna v žádném případě není skvělý film. V mnoha pasážích je nesmírně zdlouhavý, téměř až nudný. Lynch totiž musel vysvětlovat opravdu mnoho. „Podivnost“ mnoha scén snadno zapříčiní, že film prostě vypnete a nebude se vám chtít dívat dál. A ze snímku cítíte, že se v něm výrazně škrtalo až na únosnou mez.

Skepsi vyjádřil i sám autor adaptace. Duna je totiž jediným filmem, který David Lynch považuje za své selhání. Režisér se nechal slyšet, že jej od zfilmování Duny varoval i George Lucas. „Říkal, že Dunu není možné zfilmovat. Měl pravdu,“ uvedl Lynch.

Hodnocení snímku i mezi dnešními diváky se různí – od nadšeného plesání po znuděné bučení. Je to rozporuplný film, ale v mnoha ohledech velmi kvalitní a mezi významná díla filmové sci-fi patří. Když se však podíváte na režisérskou verzi Duny, která je téměř tříhodinová, mnoho věcí začne dávat mnohem lepší a jasnější smysl.

Perlička na závěr, Jodorowsky plánoval do role synovce barona Harkonnena obsadit zpěváka Micka Jaggera. David Lynch dodržel „tradici“ a v jeho adaptaci si Feyda-Rauthu zahrál jiný zpěvák – Sting.

Duna na televizní obrazovce

V roce 2000 vznikl další snímek s názvem Duna v režii Johna Harrise, který k němu napsal i scénář. Film je rozdělený do třech devadesátiminutových dílů a vysílal se na televizním kanálu Sci-Fi Channel.

Hlavní roli Paula Atreida hrál Alec Newman. Na to, jak nízký měl film rozpočet, je to velmi podařené dílo, které v mnohem předčí Dunu od Davida Lynche, ale v mnohem je naopak o dost horší.

Harris Dune 1
Zdroj: New Amsterdam Entertainment

Jelikož se natáčelo z velké části v Praze, ve vedlejších rolích se objevilo mnoho českých herců. Mentata Thurifa Hawata hrál Jan Vlasák, Paulovu manželku Chani Barbora Kodetová, zákeřného císařova zabijáka a pomocníka hraběte Fenringa ztvárnil (naprosto vynikajícím způsobem) Miroslav Táborský.

To však není jediná česká stopa na filmové sérii. Kostýmy navrhl vynikající výtvarník Theodor Pištěk.

Televizní série se dělí na tři díly po devadesáti minutách, díky většímu prostoru mohl John Harrison využít mnohem více a důkladněji literární předlohu, jenže zatímco mnozí diváci si více „Duny v Duně“ pochvalují, jiní byli naopak rozčarovaní.

Snímek je totiž strašlivě ukecaný. Scénář se snaží být velmi sofistikovaný a oduševnělý, jenže je také strašně zdlouhavý, až nudný. A mnoha divákům (včetně autora tohoto textu) také vadilo, že jim vysvětluje úplně všechno, i to očividné.

Srovnání se pochopitelně neubránil s Lynchovou Dunou, kde vládne stejná roztříštěnost názorů jako na film samotný. Část divák preferuje Harrisovu verzi, část Lynchovu.

Osobně se přikláním spíše k té Lynchově verzi, protože i když je dost úchylná, tak stále má neuvěřitelnou atmosféru (a tříhodinová režisérská verze už dává smysl). Tím nechci nijak upírat nesporné kvality tomuto snímku.

Jedním ze tří nejvýše hodnoceným snímkem na kanálu Sci-Fi Channel se žádný film nestane jen tak.

Podruhé v televizi a ještě o fous lépe

Děti Duny 1
Zdroj: Milk & Honey Pictures

Tímto oslím můstkem můžeme přejít na poslední snímek na motivy Duny, a to je druhý ze tří nejvýše hodnocení film na kanálu  Sci-Fi Channel – Děti Duny z roku 2003. Scénář k tomuto filmu napsal opět John Harrison, režíroval tentokrát Greg Yaitanes. Natáčelo se výhradně v Česku a vzniky opět tři devadesátiminutové snímky.

Mnoho hlavních rolí zůstalo, například Alec Newman jako Paul Atreid, zůstala i Barbora Kodetová jako jeho konkubína (a jediná milovaná žena) Chani.

V roli jeho syna Leta II. se mohl divákům představit tehdy ještě ne moc známý James McAvoy, který hrál Paulova syna Leta II. Příběh filmu totiž zpracovává nejen Herbertův druhý díl ságy – Spasitel Duny, ale také třetí knihu Děti Duny.

Filmaři tentokrát ustoupili od kulis a výhradně na zeleném plátně v pozadí natočili a pomocí počítačové grafiky doplnili výrazně kvalitnější prostředí Duny než předchozí minisérie. Pokud vám triky i v tomto snímku přijdou laciné, stále musíme brát v potaz, že to je adaptace pro televizi, nikoliv vysokorozpočtový film primárně určený pro kina.

Trilogie stojí rozhodně za vidění, a to nejen proto, že to je zatím jediné dílo, které nezpracovává první díl literární hexalogie.

Děj je svižný, herecké výkony velmi kvalitní, v mnoha ohledech výrazně lepší než u první minisérie, a to vše podmalovává naprosto excelentní hudba Briana Tylera, která dokáže naprosto skvěle vtáhnout do děje. Upřímně řečeno, Děti Duny bych hodnotil o třídu výš, než první minisérii. Přišlo mi, že adaptaci berou autoři víc seriózněji a víc tlačí na kvalitu.

Děti Duny 2
Zdroj: Milk & Honey Pictures

Po příběhové stránce se filmaři pustili do relativně nesmyslného úkolu – zfilmovat hned dvě Herbertovy knihy najednou (pravda, Spasitel Duny je relativně krátký). Ano, z knih vypustili mnoho, ale dění na plátně dává smysl a funguje jako film.

Opět je třeba konstatovat, že to není skvělý film, ze kterého si sednete na zadek, ale nadprůměrné sci-fi, které má své nezanedbatelné kvality a literární předloze nedělá ostudu.

Víc filmové Duny zatím není. Závěr tragického roku 2020 měla projasnit vysoce očekávaná adaptace první Herbertovy knihy v režii Denisa Villeneuva se skvělým hereckým obsazením, ale premiéra snímku byla odsunuta na rok 2021.

Termíny premiéry byly aktuálně upřesněny na září a říjen letošního roku pro uvedení do kin a do streamovacích služeb. A dle trailerů, obsazení, uniklých informací a všeho humbuku kolem to vypadá, že nás ve Villeneuově zpracování Duny čeká také něco zajímavého.


Reklama