Po mnoha měsících čekání přišel do českých kin druhý díl nové adaptace legendárního románu Franka Herberta Duna.
Je to naprosto strhující zážitek a dokonalý film pro sledování v kině. Dunění kroků na písčité planetě, řev červa, hlas Bene Gesseritu… nový snímek Denise Villeneuva vypráví hlavně pomocí obrazu a zvuku. Příběh filmaři zredukovali na absolutní minimum, ale v tomto konkrétním případě je to jen a jen dobře.
Druhý díl Duny začíná plus mínus tam, kde skončila první část. Paul a jeho matka Jessica unikli Harkonnenské zradě a masakru svého rodu a uprostřed nehostinné pouště Arrakis nalezli útočiště u domácích nomádů Fremenů. Paul se rozhodoval, zda unikne z planety pomocí pašeráků, nebo se vydá na cestu pouštního bojovníka, i když tento směr sliboval jen bolest a utrpení.
První díl tak skončil v nejlepším možném bodě knihy, kdy se v podání Denise Villeneuva a jeho týmu podařilo odvyprávět jeden vcelku ucelený příběhový oblouk a v novém snímku začít další. Rozhodně nebudeme prozrazovat nic z děje, když řekneme, že nový snímek je jedna velká, bombastická pomsta. Ostatně, kdo četl knihu, tak už dávno ví, jak to skončí.
Nicméně je velmi zajímavé, že Duna: Část druhá je do velké míry samostatný snímek, který na události z předcházejícího filmu neodkazuje a režisér se omezil jen na úvodní několikaminutové shrnutí předchozích událostí v podobě monologu princezny Irulán (minimalistická, ale skvělá Florence Pugh). Po úvodní zjednodušené „nalejvárně“ se už ocitáme na poušti a tam také zůstaneme s hlavním hrdinou až do konce.
Obraz především
Villeneuve se nespoléhá na dialogy a naplno využívá další dva aspekty filmového média. Zvuk, přátelé, zvuk je tu famózní. O soundtrack se postaral legendární Hans Zimmer, ale nějaký soustavný orchestrální doprovod nečekejte. Naopak. Po hudební stránce je snímek velmi tichý, o to hlasitěji nechává režisér se svým mistrem zvuku Ronem Barlettem vyniknout různé zvuky a ruchy.
Pravidelné dusání kroků na pouštní planetě Arrakis přiláká obřího červa, což znamená jistou smrt. Na této části knihy Franka Herberta postavili filmaři výraznou část adaptace. Když Fremeni poprvé zapíchnout do písku tlouk, který pravidelným dusáním láká Šaj-Hulúda, duní také celé kino. Když poprvé třesknou laserpaly, diváci se zachvějí, jak nepříjemné je to praskání. A každý významný dějový okamžik podmaluje hlasitý nápěv… prostě sluchový zážitek z celého snímku je pohlcující.
Druhým velmi výrazným aspektem je obraz. Villeneuve si přímo libuje v detailech na obličeje hlavních postav a nechává je promlouvat svými výrazy. A samozřejmě jejich stylizací.
Timothée Chalamet od posledního výletu na Dunu neztratil nic z roztomilosti svých kolouškovských očí a nevinného, lehce rozpačitého úsměvu. O to razantnější je pak jeho proměna, když definitivně přijme svůj osud a rozhodne se pro cíl své cesty. Je to proměna po kostýmové stránce minimální, ale výborně stylizovaná.
Už to není chlapec hledící zmateně do pouště, ale zralý muž, bojovník a leader. A najednou mizí ten jeho hodný pohled, za který bychom mu směle dali pětikorunu. Najednou je to nemilosrdný a zlý vůdce, z nějž jde trochu strach. Toho Villeneuve využívá naplno a vyžívá se v epických scénách, kde hlavní hrdina ve své finální podobě přichází. Aniž by bylo řečeno jediné slovo, všem je jasné, že tohle není Paul, ale Lisán Al–Gharib, vůdce pouštní síly a spasitel Fremenů.
V tomto směru se Villeneuve a jeho tým blíží původnímu záměru Franka Herberta, a to že Paul Atreides vlastně vůbec není kladnou postavou, ale varováním před sympatickými vůdci. Potíž už u Herbertova díla je v tom, že velký spisovatel sice naznačuje, ale v mnoha případech jeho náznaky nepadnou na úrodnou půdu. Už za svého života si spisovatel stěžoval, že publikum jeho postavy chápe špatně a má Paula ráda.
Příběh rovný jak stopa písečného červa
Filmaři jemné pavučiny významů a soustavně na sebe navazující podhoubí celého příběhu knižní Duny zcela vynechávají a úzkostlivě kráčí po jednoduché příběhové lince z bodu A do bodu B, neuhnou ani na vteřinu a jen se jemně dotýkají různých aspektů přebohatého světa Franka Herberta.
Tohle bude fanoušky knihy hodně štvát, protože tento snímek je ukázkovým příkladem děje, který „klouže po povrchu.“ Potíž je v tom, že kdyby se vyprávění jen na vteřinu zastavilo, tak film přestane hladce klouzat po povrchu a společně s divákem se začne propadat do písku jednotlivých příběhových linek. Ty je třeba vysvětlit, ale pro jejich vysvětlení je třeba vysvětlit něco dalšího, ale abychom pochopili kontext, musíme se vrátit tisíc let zpátky… Chápeme se, že ano?
Tuto chybu udělal David Lynch, když v osmdesátých letech natáčel svou adaptaci Duny a dodnes ho to mrzí. Aby Villeneuve nezabředl do věčných šeptaných monologů, rozhodl se vypouštět, a to vypouštět ve velkém. Z bohatého příběhu plného politických intrik, mysticismu a rozjímání nad možností člověka ovlivnit svůj osud (a taky trochu nad omnipotentním bohem stvořeným z člověka) udělali přímočarou linku o tom, jak se mladý hrdina stane Fremenem a pak si půjde vyrovnat účty.
Díky tomu má příběh neskutečnou dynamiku a po úvodních, jemně drhnoucích pasážích, už zběsilé tempo nezastaví ani ne vteřinu. Aby bylo ale možné vyprávět jednoduchý filmový příběh, museli filmaři notně hrábnout také do hlavních postav. A jelikož je rok 2024, tak se do naprostého popředí nedostává nikdo jiný než Chani, kterou hraje Zendaya.
Je to podle knihy? Ne.
Vadí to? Ne.
Strong Fremen character
Villeneuve stvořil v Chani silnou ženskou postavu tak, aby byla neohrožená, aby byla ženská a aby nebyla otravná pi*a. Z fremenské dívky se na stříbrném plátně stává nezávislá bojovnice, která kromě harkonnenských nohsledů svádí hlavně vnitřní boj s city vůči pohlednému sympaťákovi z jiné planety a city vůči týpkovi, který ale tak trochu zblbne celý její národ a změní ho od základů.
Tomuto vnitřnímu rozporu nepomáhá to, že Zendaya umí všeho všudy dva výrazy, ale kupodivu to relativně stačí a divák pochopí, proč se právě teď mračí.
Jakkoliv tu ale Sihaja dominuje filmové stopáži a po většinu času se Paul drží v jejím závěsu, tak to na ději, který jakž takž drží směřování knihy, nic nemění. Závěr filmu je fantastický už jen v tom, že v něm Villeneuve spojil svůj vlastní filmový příběhový oblouk výrazné a silné Chani s předlohou Franka Herberta a dějové linky se tu netlučou.
Padly za oběť diváckému zážitku
V jednom musím dát puristům za pravdu. Filmaři z Fremenů částečně udělali tlupu pouštních hipíků, která nosí filtršaty jen na ozdobu a kromě trubičky vedoucí do nosu si nezakrývají ani hlavu, natož obličej.
Místo v noci chodí do pouště za bílého dne a s oblibou kempují v otevřené poušti ve stanovém městečku plném světel, smíchu a kamínek na vaření kávy. První kolemplazící se červ by je okamžitě sežral, ale to jsou přesně ty detaily, do kterých se nechtěl Villeneuve pouštět, aby se nespustila lavina vysvětlování proč to a tamto. Vzniká tak obecná představa běžného mainstreamu o tom, jak by asi nomádi bydleli v poušti.
Na druhou stranu ale filmaři přidali do filmu řadu detailů, které naopak milovníci knižní Duny ocení. Třeba už jen fakt, že fremenské nože, krispely, jsou dělané ze zubů písečných červů, takže když je tasí z pochvy, neozve se kovový zvuk, ale jen šustění dřeva (kosti?) o kůži. Nebo černý a bilý nůž Feyda Rauthy.
Jízda na červu ukázaná už v traileru je pak naprosto unikátní. Po té Lynchově obří žížale sunoucí se po písku je v nové adaptaci písečný červ mnohem rychlejší, plazí se mnohem hlouběji a kolem je moře prachu a poletujícího písku. Nehledě na to, že u toho repráky v kině naplno duní a divák ani nestíhá žvýkat popcorn.
Taky mě docela štvalo naprosto svévolné užívání a neužívání ochranných štítů, takže v první půlce je to spíš kovbojka, kde po sobě všichni střílejí laserpaly, jako by se nechumelilo, byť v první filmové části se problematice štítů filmaři dost dlouho věnovali (když se střelí do štítu, vybuchne to jako malá atomovka). Načež jakoby si na to tvůrci vzpomněli, ve druhé půlce promítání už najednou všichni ochranné štíty mají.
Ale čert to vem!
Jsou to detaily, které znalce literární předlohy dráždí, jenže ve filmu se tyto drobnosti ztratí. To více zamrzí osekání řady dějových linek, nebo jejich brutální redukce na několik (byť naprosto fantastických) scén. Příkladem může být lord Fenring, z nějž zůstala jen jeho pohledná manželka s několika minutami na plátně. Ale jak říkám, ta pasáž stojí za to.
Téměř úplně tu chybí také politikaření, které je pro Dunu tak typické, a zejména v závěru knihy pak Frank Herbert krásně ukazuje, že jediné, na čem skutečně záleží je, že koření musí proudit. (To sice neřekl Herbert, ale Lynch, ale perfektně to myšlenku vystihuje).
Nový záporák na scéně
Stellan Skarsgård v roli barona Harkonena v druhé části filmové adaptace Duny ztratil výsostné postavení superzáporáka a tuto roli po něm převzal jeho synovec Feyd Rautha. Postava ztvárněná Austinem Butlerem zaujala už v traileru, a to zejména černobílou estetikou a šokujícím vzhledem.
Tady si dovolím jednu odbočku a chci pochválit úžasné vizuální ztvárnění planety Geidi Prime, domovského světa Harkonnenů. Svět se topí v ostré bílé záři slunce tak, že celý svět vypadá černobíle. Jakmile se ale postavy z jiného světa dostanou do přítmí, naberou trochu lidských odstínů. Hra s černobílou je tu provedena nesmírně chytře a poutavě. Nehledě na zvukový a hudební podkres a extatické skandování jména Feyd Rautha.
Butler v této roli naplno dokazuje, že není jen pohlednou tvářičkou, z níž divačky omdlévají. V nové Duně z něj jde strach, jen když se podívá do kamery. Ona kombinace plných, mírně pootevřených rtů, hlubokých očí a plešaté hlavy bez jediného chloupku vytváří neuvěřitelně chytlavý paradox, takže jakmile se herec podívá na diváky (a že mu dává režisér kupu prostoru), lidem v kině nebude dobře.
Navíc Feyd Rautha je bezcitný sadista, který neváhá zabíjet kohokoliv. Prostě a jednoduše – skvělý záporák, který nepotřebuje sáhodlouhé vysvětlování, ale pár slovy a gesty a prostým vizuálem je naprosto jasné, o koho jde. Znovu se tak vracím k pochvale snímku za jeho vyprávění beze slov.
(Další drobná poznámka, v Lynchově adaptaci hrál Feyda zpěvák Sting a Austin Butler se nedávno blýsknul v roli Elvise Preslyeho, takže Villeneuve tuto nepsanou tradici obsazování Feyda zpěváky téměř dodržel.)
Dokonalý film do kina
Je nová adaptace Duny věrná originálu? Vůbec ne. Villeneuve provedl ve druhé části dokonce více a razanějších změn než v prvním snímku. Posun Chani do hlavní role a silný akcent na její postavu je více než výrazný a může být vnímán jako produkt doby a předpokladu, že právě toto si publikum žádá.
Naštěstí ale tuto změnu provedli tak, aby výsledek dával smysl a divák necítil žádné třenice a nelogické a násilné povyšování charakteru tam, kde nemá co dělat. Příběh, byť notně zjednodušený a osekaný o všechny možné dějové odbočky, funguje a jeho zběsilé tempo udrží divákovu pozornost od začátku do konce.
To zjednodušení je masivní. Z Duny se stala jednoduchá střílečka v poušti s trochou mysticismu a popraškem politiky – prostě takový hezký příběh o lásce a pomstě. Potíž je v tom, že to jinak zfilmovat nešlo.
Knižní Duna je neskutečně komplexní a komplikovaná kniha, kterou stojí za to objevovat, ale není to materiál ze zfilmování. Villeneuve a jeho tým odvedli skvělou práci v tom, že divákům přiblížili obraz Duny s tím, že rezignovali na adaptaci celého děje a přinesli divákům to, co má film přinášet – úžasný vizuální a zvukový zážitek, po jehož zhlédnutí budete chtít to celé vidět znovu.
Druhý díl Duny je perfektní snímek pro kina. Na televizní obrazovce už ten zážitek nebude takový. Ale na velkém plátně s pořádným ozvučením je to vskutku úžasná podívaná. Vřele doporučuji.
Duna: Část druhá
Režie: Denis Villeneuve
Předloha: Frank Herbert (kniha)
Scénář: Jon Spaihts, Denis Villeneuve
Kamera: Greig Fraser
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Timothée Chalamet, Zendaya, Rebecca Ferguson, Javier Bardem, Josh Brolin, Austin Butler, Florence Pugh, Dave Bautista, Stellan Skarsgård, Christopher Walken
