Napoleon je pokus Ridleyho Scotta zpracovat v novém historickém velkofilmu životní osud jedné z největších osobností evropských dějin.
Scottův Napoleon není špatný, je to film který udrží divákovu pozornost od začátku do konce. Není však jisté, do jaké míry v tom hraje roli konzistentní děj, či naopak prudké střihy v čase i scénách, které na sebe občas navazují jen minimálně.
Hlavní potíž snímku je, že klouže po povrchu, jako rakouská vojska po ledu mytických slavkovských rybníků. Vypadá to skvěle, ale snímek jako takový nedrží pohromadě, nenabízí nějaký zvlášť hluboký divácký zážitek, byť vybrané scény nabízejí vskutku ohromný zážitek, ale celkově je to film takový… nijaký. Průměrný.
Spousta námětů
Hlavní potíž je totiž v tom, že snímek není ani válečný, byť obsahuje jednu skvělou a několik průměrně zfilmovaných bitev, není ani milostný, ačkoliv je plný scén soužití mezi Napoleonem a jeho milovanou Josefínou, není ani psychologický, byť se snaží zobrazovat korsického imperátora také jako toxického parchanta, který svou „láskou“ ničí manželku.
Každé toto téma by pohodlně vystačilo na dvouhodinový snímek, kde by klidně Napoleon mohl hrát hlavní roli,
jenže Scott tu se scénáristou Davidem Scarpou
všechno zmáčkli dohromady, takže ani na jedno téma neměli dostatek prostoru ani času a všechno redukovali na jednotlivé (a mnohdy prázdné) scény, které pak slepili dohromady.
Nemohu se ubránit dojmu, že po zhlédnutí režisérské verze začnu mít z filmu úplně jiný pocit, protože u mnoho pasáží byl střih tak velký a okatý, že jim musely předcházet další scény, díky nimž by dění na plátně dávalo mnohem větší smysl. Scottovi se to už stalo například u Království nebeského, kde až díky prodloužené verzi film nabídl plnohodnotný zážitek.
Mýtický Slavkov
Trailer sliboval, že Napoleon bude válečný film. U historické osobnosti, která velela v 61 bitvách je to docela očekávané. Jenže divák pak bude zklamaný, protože z celkové stopáže se tu bojuje jen asi slabší půlhodinku, zbytek prostoru vyplňují dialogy v různých kulisách a záběry na přijíždějící kočáry k barokním sídlům.
Z bitevních scén můžeme spatřit jen slavnou bitvu u Slavkova, kde francouzský císař na hlavu porazil armády tehdy už rakouského císařství a carského Ruska. Aby Scott zdůraznil Napoleona jako taktického génia, použil pro to dávno vyvrácený mýtus o zamrzlých rybnících, na které nahnal své nepřátele a pak pod nimi rozstřílel led.
Tato skutečnost byla propírána i v mainstreamových médiích, ale Ridley Scott je pověstný svým velmi vlažným přístupem k historickým skutečnostem, z nichž si bere jen to, co považuje za funkční pro svůj film. A zimní scéna na ledě, kde se do ledové vody noří stovky vojáků, k tomu bezesporu patří.
Jenže to by nesměl celou zhruba desetihodinovou bitvu, kterou svedlo téměř dvě stě tisíc vojáků na obou stranách na velkém území v různém terénu, smrsknout do pětiminutové šarvátky pár stovek komparzistů. Osekáním počtu zúčastněných a celková uspěchanost bitvy nedokáže vybudovat tolik očekávané napětí ani radost ze slavného vítězství. Byť scéna s ujíždějícím rakouským kavaleristou s černožlutým císařským praporem v ruce je vskutku famózní.
Je pak nesmírně škoda, že po těchto několika minutách, ve kterých Napoleon předvádí svoji genialitu na bojišti, se už film císaři jako geniálnímu vojevůdci nevěnuje. Jen pak až do zblbnutí vedlejší postavy opakují, jaký to je borec. Divák to však na plátně nevidí.
Ve snímku chybí i to tradiční a oblíbené plánování nad mapou, kde by Napoleon vysvětlovat své myšlenky a ty se pak proměňovaly na rozhodné vítězství francouzských zbraní. Takhle Joaquim Phoenix jen kouká na bojiště.
Ostatně, i jednotlivé bitvy se odehrávají velice chaoticky a bez nějaké uvedení do kontextu (Slavkov byl závěrem velkého tažení Napoleona proti rusko-rakouské koalici a předcházela mu neméně krvavá bitva u Ulmu a jinde). Scottovi se tak sice podařilo neutopit diváka v historických faktech. Současně mu ale poskytuje jen náznak toho, kde se chatrný děj právě pohybuje, což vede jen k tomu, že je příběh zmatený, nelogický a plytký.
Napoleonovi jako postavě chybí pomocník či skupina podřízených, kteří by mu oponovali, nebo ho poslouchali a o něž by se divák mohl bát či se bavit jejich interakcemi.
A že jich v okolí Napoleona bylo, zmiňme třeba jen velitele záložní jízdy Murata, který proslul marnotratným stylem oblékání a až šílenou odvahou, nebo maršála Ney, který věrně sloužil Napoleonovi. Po jeho abdikaci přešel k protistraně, aby se pak po návratu císaře na trůn k němu znovu vrátil. Ale nic z toho tam není, maršálové se prostě nevešli.
Láska v dopisech
Co se vešlo, byla Josefína. Napoleonova manželka vyplňuje většinu stopáže filmu, protože Scott se Scarpou se rozhodli postavit snímek na vztahu těchto dvou postav. Napoleon totiž v jednom kuse o své Josefíně mluví, v duchu jí píše dopisy a má deprese z toho, že neodepisuje.
Tahle část příběhu je založená na pravdě, kdy francouzský císař původem z Korsiky byl skutečně do jisté míry posedlý svou manželkou a psal jí několikrát denně, ale také ji dost týral, což se perfektně hodilo Scottovi do jeho vize ukázat celému lidstvu, jak se naši předci odporně chovali k ženám.
Vztah mužů a žen ve středověku se stal poměrně nečekaným, leč naprosto famózně zpracovaným tématem ve Scottově filmu Poslední souboj z roku 2021, kde pomocí příběhového oblouku tvořeném třemi verzemi jedné události dospěl k překvapivé, ale fungující pointě.
V případě Napoleona se snaží o totéž. Jeho pokus ale vygradovat vztah státníka a jeho manželky selhává v tom, že nemá pořádně jak gradovat. Film postrádá nějakou hlubší vášeň mezi oběma postavami, na to až příliš často potichu sedí v křesle a někde v pozadí plápolá oheň v krbu. Ve snímku tak nezbývá čas a místo na nějaké pořádné a hlubší rozkrývání nevěr, žárlivých scén a toxického vztahu, protože obě strany k tomu přistupují tak nějak… smířeně.
Pomyslný vrchol „vztahové“ části napoleonského velkofilmu přichází už někdy ve druhé třetině snímku, kde se dá ještě mluvit o nějakém vývoji a gradaci, jenže zbytek filmu už je to jen nudná a nezáživná část, která se dál sestává hlavně ze sezení ve zšeřelých místnostech a ohněm planoucím v krbu.
Znovu to musím zopakovat, ona to není úplná tragedie, je to prostě tendenčně vystavěný vztah dvou lidí, který se dá sledovat, ale svojí průměrností nijak nevybočuje z řady. A to ani díky kvalitním hercům, kteří tam hrají.
Nestárnoucí císař
Joaquin Phoenix ztvárnil Napoleona velmi civilním způsobem. V jeho podání to není šílenec typu Jokera nebo Commoda v Gladiátorovi. Jeho postava zabírá většinu prostoru, na plátně je skoro pořád, postupně se mění jeho kostýmy i kulisy, ale on zůstává stále stejný.
To lze vskutku Scottovi vytknout, protože herci bylo v době natáčení úctyhodných 59 let, ale jeho postavě bylo v prvních scénách (boj o Toulon) jen 24 let.
To Phoenixovo „nestárnutí“ je velice výrazné – sice mění délku účesu, ale jeho tváří se nemění. Nemění se ani její věk, ani výraz. Na každé je Napoleon s přivřenýma očima a zamračenou tváří, kterou jen občas poruší nějaká emoce.
Po stránce kostýmů je snímek velkolepý. Postavy v něm nosí historické oblečení a v případě Napoleona měli kostyméři ulehčenou práci, protože mohli kopírovat barvu a styl uniforem podle dobových portrétů a nepouštěli se do vlastních kreací.
Temné 19. století
Po vizuální stránce by Napoleon nemohl být více Scottovský. Scény tonou v temných tónech, jakoby ani slunce neexistovalo. Není to ani noc ani den, jen tlumené tóny, kde by jakoby ani barvy neexistovalo. I ta krev je tu více černá než červená.
Režisér používá tmu jako výrazový prostředek, když je to s Napoleonem zlé, obraz velmi tmavne, když je na vrcholu, je téměř zářivý. V tomto ohledu snímku nelze nic vytknout, vypadá velmi atraktivně a ta všudypřítomný temnota pomáhá scénám být víc „historické“, byť to odporuje skutečnosti.
Snímku také chybí výraznější soundtrack. Před promítáním nám v kině hráli hudbu Hanse Zimmera z Gladiátora a já si ji i po letech užíval, kdežto v Napoleonovi hudba Martina Phippse působí jen jako tichý ambient a výrazně se projeví jen v několika klíčových scénách, které chtěl tvůrčí tým opravdu zvýraznit. Byť se jim to podařilo a zvýraznění je skutečně zapamatovatelné, soundtrack si z filmu pouštět nebudu.
Průměrný Napoleon
Historický velkofilm není rozhodně propadák, který by diváky nudil, na druhou stranu si autoři snahou spojit několik různých motivů do jednoho snímku připravili o možnost rozpracovat důkladně děj.
Výsledkem je průměrný, někdy lehce nadprůměrný snímek, z nějž bude mít většina diváků pocit, který by se dal pospat slovy: „Dobrý, ale něco tomu chybělo.“ Tím něčím je právě hlubší děj, vášnivější vztahy nebo alespoň přítomnost výraznějších vedlejších postav.
To, že snímek není historicky přesný, nevadí. Přeci jenom je to film, který má v divácích vyvolat emoce (a divák by ale měl vědět, že Scott nezobrazuje skutečnost, jen se jí inspiruje.) Bohužel, právě v těch emocích to vázne.
Joaquin Phoenix zahrál vskutku skvělého Napoleona, ale jeho úspěchu brání zbytek filmu okolo. Na pozici nejlepšího napoleonského snímku (a že jich už je) tak stále zůstává Waterloo z roku 1970 v režii Sergeje Bondarčuka.
Americký tvůrce se pokusil vměstnat do 158 minutové stopáže všechno – od císařova milostného života po geopolitické dění ztvárněné především masivními bitevními scénami a výsledkem je zkratkovitý, nepřesvědčivý film, který neví, co vlastně chce sdělit. Z kina pak půjdete rozpačití a velmi rychle na snímek zapomenete.
Napoleon
Režie: Ridley Scott
Scénář: David Scarpa
Kamera: Dariusz Wolski
Hudba: Martin Phipps
Hrají: Joaquin Phoenix, Vanessa Kirby, Tahar Rahim, Ben Miles, Ludivine Sagnier a další
