Píše se rok 2019, čili bychom měli létat v autech, nosit příšerné oblečení a bát se, že se mezi námi pohybují uměle vytvořené lidské bytosti, které od člověka nelze poznat. Alespoň tak vykresluje (tehdy) budoucnost lidstva ponurý a dnes již kultovní snímek Ridleyho Scotta Blade Runner.
Film Blade Runner zraje jako víno, ale nebylo tomu vždycky tak. Na počátku zažil kruté porodní bolesti, kdy u zkušebního publika propadl a musel být před nasazením do kin sestříhán na necelých 90 minut. To způsobilo chyby a nelogičnosti při vyprávění. Natáčení se potýkalo také s finančními problémy a následně autorskými právy. Vzniklo dokonce neuvěřitelných sedm rozdílných sestřihů Blade Runnera. Snímek však nezapadl. Naopak, přežil a jeho obliba rostla a možná i stále roste.
Blade Runner se do povědomí masy diváků dostal znovu před dvěma lety, kdy vzniklo pokračování Blade Runner 2049. A znovu se připomíná i v dnešních dnech, bohužel kvůli smutné události. Dne 19. červenec zemřel nizozemský herec Rutger Haurer. Tento věčný záporák ztvárnil v tomto snímku nezapomenutelného vůdce vražedných androidů jménem Roy Batty, kterého hlavní hrdina v podání Harrisona Forda musí zabít.
„Zničili jste mi knihu!“
Snímek Blade Runner vznikl v roce 1982 jako adaptace knihy geniálního (možná i trochu šíleného) spisovatele sci-fi Philipa K. Dicka Sní androidi o elektronických ovečkách? Jak už to u adaptací bývá, děj knihy a filmu se velmi liší. Kdo četl předlohu (což vřele doporučujeme) a následně viděl film, dokáže pochopit, proč Dick po zhlédnutí snímku prohlásil, že mu filmaři zničili knihu.
Kniha Sní androidi o elektronických ovečkách? zpracovává dvě velmi náročná témata. Dick v textu prozkoumává otázku, kde už končí hranice lidství a začíná uměle stvořený život. Využívá k tomu dokonalé repliky zvířat i lidí, kteří skutečným, biologickým lidem pomáhají, pracují pro ně a zpříjemňují jim život. V druhé rovině nabízí román pohled na umírající planetu Zemi, ze které vyprchávají poslední zbytečky života. Zbytky lidské populace přežívají ve vylidňujících se městech a svět se mění v betonovou poušť.
Skutečná, živá zvířata jsou v románu postavena na úroveň nejluxusnějšího zboží, které si mohou dovolit jen ti nejbohatší. Proto s sebou hlavní postava Deckard neustále nosí Sidneyův katalog dobytka a drůbeže a zálibně si v něm čte a sní o vlastním, skutečném zvířeti.
Lov na umělé bytosti
Jak už to bývá u Philipa K. Dicka zvykem, jeho kniha obsahuje i řadu dalších motivů – třeba hodně podivné náboženství, mercerismus, které však popisuje tak abstraktně, že jeho interpretace se liší čtenář od čtenáře a mnozí se do ní ani nepustí.
Nicméně zpět k filmu. Scénárista David Webb Peoples většinu literárních témat osekal a soustředil se jen na jediné – střet lidí a replikantů. (Proto četba Dickova románu po zhlédnutí film tolik čtenářů překvapí). Ale to není výtka, jen fakt.
Rick Deckard je takzvaný Blade Runner, který má za úkol hledat a odstraňovat uměle stvořené replikanty. Především je musí odhalit. Vývoj umělých bytostí totiž došel tak daleko, že se android vzezřením, chováním, dokonce i uvažováním neliší od skutečných lidí. Někteří z nich ani nemusí vědět, že nepocházejí z matčina lůna.
Klíčem je takzvaný Voight-Kampffův test, který je založený na nedostatku empatie u replikantů. Ve filmu však nastává problém, že test nemusí být 100%, což způsobuje dokonalou paranoiu u diváka i postav ve filmu, protože pokud test, na který všichni spoléhali, není spolehlivý, co pak?
Jelikož jsou replikanti umělí, skuteční lidé je využívají de facto jako otroky na nejtěžší a nejnebezpečnější práci. Jenže, chovejte se k uvažující bytosti jako ke kusu stroje a uvidíte, co udělá… Po krvavé vzpouře replikantů v jedné z mimozemských kolonií byl robotům pod trestem smrti zakázán pobyt na Zemi. Jednotky Blade Runerů se o to postaraly.
Pověstné Slzy v dešti
Na začátku filmu se divák dozví, že na planetu Zemi pronikla čtveřice umělých bytostí. Nejsou to jen tak nějací replikanti, tihle byli (doslova) stvoření pro boj a zabíjení lidí. Vede je Roy Batty a obsazení Rutgera Hauera do této role byl naprosto vynikající nápad.
Blonďaté, rozcuchané vlasy, upřený pohled pronikající pohled modrých očí a ostře řezaná tvář napomohla vytvořit obraz smrtelně nebezpečného, na první pohled šíleného, ve skutečnosti chladnokrevně uvažujícího replikanta.
V postavě Roye Battyho boj o otázku lidství rezonuje ze všeho nejvíce. Odděluje replikanty od skutečného lidství jen naprogramovaná životnost na čtyři roky? Svůj part postava definitivně stvrdí pověstným monologem, kterému fanoušci začali říkat Slzy v dešti.
Autorem první verze byl scénárista David W. Peoples, herec Hauer svůj part výrazně předělal během první čtené zkoušky, aby mu šel „lépe do úst“. Vysloveně improvizoval, ale replice dodal tolik potřebný patos a dramatičnost. Batty v několika větách obviňuje své stvořitele, smiřuje se se svým údělem a definitivně odchází.
Samotná slova vytržená z kontextu sice nepůsobí tak silně, ale i tak jsou skvělá i takhle na papíře:
„Viděl jsem věci, kterým byste vy, lidé, nevěřili. Zapálené válečné lodě v dráze Orionu. Viděl jsem paprsky C zářit ve tmě poblíž Tannhäuserovy brány. Všechny ty chvíle… se ztratí v čase, jako slzy v dešti… Čas zemřít.“
Není divu, že to někteří kritici označují jako nejlepší řeč před smrtí ve filmové historii.
Jakkoliv je Roy Batty ve filmu výrazný, nezakrývá své kolegy s Harrisonem Fordem v čele. Mladý Ford měl době premiéry Blade Runnera už za sebou dva ikonické snímky své kariéry: Indiana Jonese (1981) a Star Wars: Epizodu IV (1977). Tehdy pro diváky muselo být pořádným překvapením, jak se z pohledného, lehce drsného, přesto něžného dobrodruha, mohl stát tak kontroverzní detektiv Rick Deckard.
Je umělý, nebo ne?
Ford do lovce replikantů použil veškerou svou odtažitost a nevrlost, které byl schopen, aby zviditelnil názorový oblouk, který k umělým bytostem chová. Film to divákům demonstruje na vztahu Deckarda a replikantky Rachael. Chová se k ní jako k věci, přeci jenom ona je uměle vytvořená. Zároveň to je ale (téměř) lidská bytost, která dýchá, cítí a vyjadřuje emoce.
Filmařům se tu povedl nádherným způsobem zviditelnit paradox, který ve své knize používá i Richard K. Dick – tak je to člověk, nebo není? A jak se k němu chovat?
Rick Deckard rozhodně není ryze kladný hrdina, který s policejní plackou v jedné ruce a služební pistolí v druhé stojí jako hráz mezi hodnými lidmi a zlými androidy.
Ono být Blade Runner vyžaduje, abyste byli tak trochu hajzl. A hajzl je i Deckard. Drsný, ale vědomý si své bezbrannosti vůči bojovým replikantům. Stejně se pustí do jejich lovu, který se stává čím dál dramatičtějším, až vyvrcholí na střeše opuštěného domu při Slzách v dešti.
Nedílnou součástí filmu, mnohokrát odkazovanou a mezi fanoušky probíranou otázkou plynoucí z filmu bylo, jestli sám Deckard je či není replikant. Film propralo mnoho analýz.
K tomu se přidalo několik verzí filmu, které vnímání postavy měnily. Ve filmu každému replikantovi alespoň jednou červeně blýskne oko a v jedné z vystřižených scén je záběr na Deckarda, jak mu očko taky malinko zrudne. Celou záhadu rozsekl až Ridley Scott, kdy prohlásil, že to replikant je. Harrison Ford toto tvrzení popřel. Definitivně a dost hrubě to rozseklo až pokračování Blade Runner 2049, kde už je vše jasné. Sice ne řečené na plná ústa, ale většině to dojít musí.
Mocně depresivní obraz
Neopomenutelnou stránkou filmu je jeho výtvarné zpracování a na míru šitá Vangelisova hudba. Los Angeles, kde se děj odehrává, od prvního do posledního záběru působí jako strašidelné a především depresivní místo. Většina filmu se utápí v tmavých odstínech, se kterými ostře kontrastují zářivé neony. Filmaři ale tmu a všudypřítomný kouř nejprve tolik používat nechtěli. Pak zjistili, že tím musí zamaskovat nedokonalosti kulis. Trochu z nutnosti tak ale vzniklo vynikající atmosférické dílo. Naopak vytvořili vizuál, který si za vzor až do dnes berou všechny filmy z žánru cyberpunku nebo zaměřené do temnější science fiction.
V panoptiku agresivních reklam a bezútěšné temnoty vyplněné deštěm se k nebi tyčí vysoké mrakodrapy. V úzkých uličkách se tísní tisíce lidí, strkají do sebe, narážejí jako vyděšení mravenci, jeden druhého si nevšímají, sami přestávají být lidmi.
Vangelis k tomu hraje na elektronické varhany jako nesmiřitelný kostelník, který doprovází pohřeb lidství poslední ódou. Diváka čekají několikaminutové scény vyplněné jen obrazem a pár řvavými tóny hudby, které v dokonalé symbióze předávají depresivní atmosféru na diváka i téměř čtyřicet let od natočení filmu. I dnes v době všudypřítomné CGI působí filmové triky uvěřitelně a k filmu se naprosto dokonale hodí. A to filmaři nepoužili jediný digitální trik!
Snímek Blade Runner (tedy jeho poslední a snad už definitivní sestřih) nabízí i dnešnímu divákovi vizuálně takřka dokonalé, skvěle zahrané a výborně zrežírované sci-fi, které se velmi často objevuje na prvních příčce v žebříčku nejlepších filmových sci-fi vůbec. A to i za 2001: Vesmírnou odyseou Stanleyho Kubricka.
Blade Runner
Sci-Fi / Thriller
USA / Hong Kong / Velká Británie, 1982, 117 min
Režie: Ridley Scott
Předloha: Philip K. Dick (kniha)
Scénář: Hampton Fancher, David Webb Peoples
Hrají: Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young, Edward James Olmos, M. Emmet Walsh, Daryl Hannah, William Sanderson a další
