Francouzský komiksový mág a génius Jean Giraud už se na pultech tuzemských knihkupectví objevil. V tandemu s Alejandrem Jodorowskym i samostatně, se sbírkou svých nejproslulejších prací, Arzachem. Dlouhý zítřek a další příběhy je k předchozím dvěma v podstatně doplňujícím, komplementárním dílkem, které rozkrývá topografickou mapu mozkových závitů tohoto zvláštního průkopníka komiksového média do větší hloubky, šířky a vůbec všech myslitelných rozměrů.
O epigonech velkých jmen se píše snadno, prostě je srovnáte s ikonami. S tvůrci a průkopníky něčeho nového je to vždycky nepoměrně těžší. Jean Giraud, scifistům známý pod svým pseudonymem Moebius, který používal převážně, když se prostřednictvím svého pera vydával do předalekých hvězdných dálav anebo neméně propastných hlubin svých niterných psychedelií, je přesně takový.
Inspirace v tuzemsku i v zahraničí
Jenom v tuzemsku inspiroval svým výjimečným stylem celou řadu kreslířů – od Káji Saudka, Miroslava Ambroze až po Karla Jerieho anebo třeba Nikkarina – ti všichni platí sami o sobě za pojmy, celosvětově jich pak bude nespočetně víc. Kniha zahrnující celkem čtyři sebrané sešity Giraudových kratších prací předkládá necenzurovaný průřez autorovou tvorbou, nikoliv jen tematicky zacílený výběr.
Dokonce není ani organizována striktně chronologicky; chová se tak trochu jako výlet, snové putování prostřednictvím obrazů, odhalující fasety Moebiovy osobnosti, jeho noční můry, sny a volnou tvorbu, při níž si autor prostě jen hrál. Nutno říct hned zkraje, že jestli čekáte něco jiného, třeba sbírku dobrodružných space oper, podobných titulnímu příběhu, sbírka vás pravděpodobně zklame.
Samo prezentování Dlouhého zítřku coby jakéhosi stěžejního díla celé knihy je vůči čtenáři vlastně docela nefér, protože právě tato povídka z celé palety svým striktně vážným laděním nejvíc vybočuje. Navzdory chvástání je totiž poměrně ošemetné stoprocentně prohlásit, jestli to byl opravdu Dlouhý zítřek, který inspiroval vizuály velkoměst budoucnosti v Blade Runnerovi anebo třeba Pátém elementu.
Už vzhledem k rozsahu Moebiovy tvorby. Třeba takový Incal se nabízí o dost víc, a v případě Bessonova filmu, který přiznává hlavně ovlivnění komiksovými příhodami vesmírného dua Valeriána a Laureline, vlastně také. Ale nechť, marketing je holt marketing a přibarvit si skutečnost je asi někdy trošku potřeba.
Původní, nezředěný Moebius
Až na titulní příběh od Dana O’Bannona a dalších, k nimž napsal scénář jiný kongeniální francouzský komiksový kreslíř Philippe Druillet, proslulý především svými lovecraftovskými variacemi na téma kosmického horroru a sérií Lone Sloane, je většina látky skutečně původní, nezředěný Moebius. Moebius experimentující, objevující a hrající si na pomezí absurdity, surrealismu a vypravěčských konvencí.
Jednotlivé strany jsou prezentovány tak, jak vycházely v časopise Métal Hurlant (neboli doslova Řvoucí Metal, mimochodem přímý předchůdce amerického Heavy Metalu, který čeládku překrásně zvrácených komiksových diletantů představil i za velkou louží) a dalších v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let.
Právě proto zde najdeme jednak legrácky v podobě dobrodružství majora Gruberta, líčícího na francouzské turisty na dovolené, které trochu připomínají grotesky Francoise Boucqua, nebo příběh o osamělém astronautovi, který si staví robotickou společnici, protože na palubě svého hvězdoletu doslova nemá do čeho píchnout. Je tu Giraudovo autointerview, absurdní, snivé i komické jednostrany, nejrůznější autorské reflexe a reakce na světové poměry, na dění v komiksovém průmyslu, sugestivní příběhy bez bublin anebo sem tam čistá, sem tam psychedelicky notně říznutá space opera.
Nevyváženost a nekoncepčnost v hlavní roli
Právě naprostá tematická nevyváženost jednotlivých kousků, které jsou řazeny v podstatě nekoncepčně, až podvratně, bude některým čtenářům možná proti srsti. Pokud nepřistoupíte na Moebiovu hru, čeká vás rozčarování.
Sonda do Moebiovy často rozkolísané mysli naštěstí není pouhým výletem pro psychoanalytiky, sběratele a komiksové fetišisty. Autor sám a ochotně čtenáři každý svůj komiksový střípek nebo povídku okomentuje, zařadí a vysvětlí v sérii medailonků, takže v hlubinách významů netřeba přílišně tápat. Ba naopak, Giraud nic neskrývá, ani nepotlačuje. Kde prezentuje sex a erotiku, skáče od absurdní přehnanosti k lechtivosti s lehkostí školáka, věrný jen svému konkrétnímu rozpoložení. Žádným bizarnostem se meze nekladou a už vůbec ne ve způsobech, jimiž se jednotlivé kreslené útvary odvíjejí.
Je jasně vidět, a autor to i sám nepokrytě přiznává, kde došlo k popuštění fantazie a osvobození řetězce asociací, takže se často stává, že se příběhy, z několika prvních panelů nebo stránek zdánlivě jasně žánrově zakotvené, postaví kompletně na hlavu, zbortí se do sebe a nikam nevyústí anebo v podstatě v průběhu přepnou na úplně jiný kanál, popřou původní skupinu hlavních postav anebo i celou zápletku a jednoduše vyznějí do ztracena.
Pěkně podle Monty Pythonovského štemplu, že absurdita a humor nepotřebují za každou cenu pointu. Co ale chtít, když kreslíte vlastní sny, a svou první zkušenost s psychotropními látkami jste si odbyli už v sedmnácti na dovolené v Mexiku, že.
Detailní kresba bez velkých experimentů
Souhra autorových vlastních postřehů je jediným (ale zároveň nejlepším) vodítkem, které má návštěvník Moebiovy mysli po celou dobu k dispozici, a může sloužit i coby malý výukový materiál. No řekněte, kdy jindy vám někdo poskytne průvodce vlastního mozku i s obrázky? Co do stylu je právě zde Giraud fluidní a proměnlivý jako nikde jinde – střídá svou typickou detailní kresbu s výrazným šrafováním a čistými liniemi a občas až naivními konturami a ačkoliv se velkých experimentů s panely nebo jejich posloupností jako třeba v Arzachovi nedočkáme, pokaždé zůstává zcela účelný, zcela profesionální.
Od realistického stylu svého prvního westernového hrdiny Blueberryho se utíká k experimentům s formou a neváhá o ní otevřeně polemizovat. Zajímavý je například postřeh, že Giraud, ačkoliv jsou dnes za reprezentativní vzorky jeho tvorby pokládány právě komiksy Arzach nebo Incal, je sám tak neviděl. Uchvátit čtenáře do nejmenších detailů prokresleným panelem není těžké, vyjádřit přesnou a přitom elegantní formou to podstatné; právě v tom je ten kumšt, který Giraud celý život sledoval a piloval až k dokonalosti.
Výsledek je už na nás. Dlouhý zítřek a další příběhy není typickým výběrem, ani sbírkou těch nejlepších prací slavného umělce – taková díla už u nás vyšla a ještě vyjdou, jestli se Crew odhodlá vydat třeba Hermetickou garáž Jerry Cornélia. Jejího hrdinu, majora Cruberta, mají čtenáři nakonec možnost poznat už zde.
Závěr
Celá kniha je průřezem a výtahem zvláštních a jedinečných střípků, které okouzlí i zaujmou svou unikátností, anebo naopak rychle znudí a pobouří. Záleží jen na vašem očekávání, vztahu ke snům, drogám, halucinacím a ochotě přistoupit na zvláštní hru jednoho rozkolísaného Francouze, který ovlivnil generace. Pokud ji přijmete, čeká vás zvláštní dobrodružství. Pokud se jí rozhodnete vzepřít, čeká jediné, jako u každého snu – vzbudíte se.
Moebius: Dlouhý zítřek a další příběhy
Obálka: Moebius
Překlad: Richard Podaný
Vydalo: nakladatelství Crew, 2018
Počet stran: 220
Cena: 589 Kč
[review]
