Pod povrchem země se nachází spousta věcí. Trubky, kabely, kořeny stromů… A například v Brně lze narazit i na tajemná Zřídla, z nichž vyvěrá magická energie. Jejich Strážcem se může stát každý, ale těžko říct, jestli byste o takovou poctu stáli. Za každé privilegium se totiž platí.
Kometa rusalčího nebe
Před rokem zazářila nad rybníčkem české fantastiky jedna opravdu drsná hvězda. Vyletěla z antologií povídek ve Stínu Říše a Apokalypsy, rozzářila se ještě víc svou prvotinou Krev pro Rusalku… A pak jsme o ní pár měsíců neslyšeli (když tedy nepočítám ty kopy nadšených recenzí). Nyní se talentovaná Kristýna Sněgoňová vrací na místo činu se svým druhým románem Zřídla… A je to něco úplně jiného, než jsme čekali. Brno se totiž dočkalo něčeho-jako-superhrdinů.
Kouzelná Zřídla
Brno bylo vždycky tak trošku „jiné“ město. A kdo se jeho ulicemi už někdy procházel, tomu nepřijde myšlenka magických Zřídel pod povrchem zdaleka tak nereálná, jak by možná měla.
Představte si, že hluboko tam dole vyvěrá kouzelná energie, kterou musí někdo odčerpávat, aby nevybuchla do okolí a nezpůsobila nehorázné škody. Tento úkol plní Strážci, na kterých ale není kouzelného vlastně vůbec nic. Strážcem se může stát doslova každý. Potetovaná drzounka od vedle, řidič autobusu, nebo třeba osmiletá holka.
Tito lidé dostávají od Zřídel sílu, na níž získávají poměrně rychle závislost. Kdo by také nechtěl mít tu moc dokázat téměř cokoliv? Existují však pravidla. Aby se Strážci neopájeli svou všemocností a neměli tendence napravovat celý svět (protože můžou), mají veškeré větší a nápadnější zákroky zakázané. Mají své město jen vylepšovat, aby se v něm dalo lépe žít.
A představa supernaturálních uklízeček se puberťákům moc nezamlouvá. Dává to smysl, proč tu sílu nevyužít? Popravčí je stejně jen strašák… Nebo si to alespoň myslí.
Někdy je bubák pod postelí blíž, než si myslíte
Problém je v tom, že se mýlí. Popravčí je velmi reálný a mrtvol schovaných po okolí je víc, než byste čekali. Strážci už totiž jednou pravidla porušili. Umřela tehdy spousta lidí. A protože lidé mají tendence zapomínat a tajit své přešlapy, historie se začíná opakovat… Pokud se tedy někdo nerozhodně ten kruh navždy rozetnout. Například tím, že zničí všechna Zřídla a s nimi i jejich Strážce.
S touto hrozbou se musí vypořádat nejen Kruh (cosi mezi radou starších a veterány), ale i Lukáš Richter, zběhlý Strážce, který se rok vyhýbal svým povinnostem. Čerpat ze Zřídel už nechce, protože si uvědomuje, jakou cenu za svou moc platí ti „vyvolení“, a nechce s tím už mít nic společného. Minulost jej ale dohnala a hrozí mu likvidací starých přátel. Už to začalo. Martin, Lukášův kamarád a jeden z nejschopnějších a nejsilnějších Strážců, spáchal v autě sebevraždu. A to si pište, že z jeho hlavy to nebylo.
Hlavní antihrdina, nebo prostě jenom kretén…
Lukáš je bohužel postava takříkajíc napřesdržku. U příběhů Kristýny Sněgoňové se z toho už pomaličku stává pravidlo (dvě knížky, dva volové, stoprocentní úspěšnost), ale jako obvykle, nic není úplně takové, jak to vypadá. A v Lukášově případě hodně pomáhají flashbacky do dob, kdy s Martinem a Lídou porušovali pravidla úplně stejně, jako dnešní puberťáci.
A pak je tu jedna zrzavá ovečka, která se k tomuhle průšvihu (on je to spíš fakt obří megaprů***, ale budeme slušní) kolem Zřídel přimotala v tu nejhorší možnou chvíli. Barbara zvaná Lutyně má také Dar a může se stát Strážkyní. Svým způsobem vám jí ale musí být líto, protože o Zřídlech ještě nic nevěděla, a už se ji pokusil jeden pošuk zabít v autě a následně se dostala mezi bandu magorů, u kterých našla místy zdánlivé pochopení, ale spíš obviňování, a dokonce i výhružky. Ničemu moc nerozumí, brožura o Zřídlech moc nepomáhá a přiřazený učitel o ni nejeví nejmenší zájem. Dokonce si tvrdošíjně odmítá zapamatovat její jméno.
Trojlístek hlavních postav uzavírá Lída, která má špatný nejen den, ale spíš celý rok. Lukáš se vypařil, takže měla víc práce a povinností, její bratr Martin se zabil, což prostě nedává smysl, se Zřídly se děje něco špatného, a při obvyklé kontrole zakopne o několik mrtvol prolezlých červy. Fuj. A přece je ta holka to nejsympatičtější stvoření, jaké jsem za dlouhou dobu poznala. Bohužel v ní rezonují následky mladické nerozvážnosti, a proto se až fanaticky snaží držet pravidel. Někdy to ale nejde…
Držitelka brahmíního vemena opět boduje
Když Kristýna Sněgoňová přesedlala ze světa plného rusalek na lehce superhrdinskou urban fantasy z Brna, čekala jsem všechno možné od Marvelovek po Protivníky Marissy Meyerové. Naše brněnská živoucí rusalka ale přišla s úplně novým konceptem hrdinů, kteří hrdiny vlastně nejsou. Bavíme se o úplně obyčejných lidech, kterým spadla do klína velká síla (a s velkou mocí přichází velká zodpovědnost, to už jsme slyšeli). Bez své přečerpané síly nejsou vlastně nic. Nikdo důležitý. A myšlenka, že by se nějaká tajná společnost dobrovolně vzdala svého vlivu, mi přijde vážně originální.
Alternativní svět, který by mohl úplně klidně být tím naším. Obyčejní lidé, ve kterých se probudil Dar i prokletí v jednom úhledném balíčku. Zločinecké organizace, proti kterým nemá banda příležitostných supernaturálů šanci. Všechny tyhle střípky dávají dohromady opět skvělou knihu, o které se bude jistě povídat minimálně do Vánoc.
Přesto mám pocit, že tenhle svět mohl být propracovaný mnohem lépe. O Zřídlech mimo Brno jsme se nic moc nedozvěděli a chybělo mi tam víc kouzelných projevů jejich přítomnosti. Zároveň mám ale pocit, že se v tom zbytečně šťourám, a že Zřídlům v podstatě vyčítám to, že nejsou ze stejného světa, jako Krev pro Rusalku. Protože ta pro mě byla kometou ve vesmíru. Zřídla jsou „jen“ takovou hvězdičkou.
Kristýna Sněgoňová: Zřídla
Vydal: Nakladatelství Epocha, 2019
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 400
Cena: 299 Kč
