Chlapské osazenstvo autorů v rámci naší české akční fantastiky asi nemusíme nikomu představovat. Kulhánka, Kotletu, Kopřivu nebo Žambocha zná už pomalu každý a jestli mi v záplavě všech jejich alternativních vesmírů něco chybělo, tak jedině kapka noiru a uvěřitelná baba. Kristýna Sněgoňová se tyhle nedostatky pokusila napravit. Co se ale stane, když do chlapského rybníčku akční fantastiky zabrousí ženská?

Fuuuj, ženská!

Z pochopitelných důvodů mi teď vytanula na mysli ikonická scéna z filmu Zvíře. V tomhle žánru totiž píší zpravidla drsní chlapi pro sobě podobné. Akčnost scén, mohutnost poprsí a frekvence sexuálních scén je totiž přímo úměrná prodejům. Knihy těchto nadsamců milujeme právě proto, že si na nic nehrají, svojí brakovitost uznávají a stavějí na ní.

A teď si představte reakci zákazníka v knihkupectví, čtenáře všech výše uvedených, jak mu vnucuju nějakou Sněgoňovou. Knížku s obálkou, která se tváří jak červená knihovna šmrncnutá noirem. Nezbláznila jsem se?

Držitelka brahmíního vemena

Kristýna Sněgoňová o sobě dávala vědět již dříve (a poměrně výrazně), což ale pochytili pouze tací, kterým nevadí povídkový žánr. Vyhrála soutěž Vidoucí i Mloka z Ceny Karla Čapka, nezmínit se nelze ani o soutěži O brahmíní vemeno (jež sice nebyla nijak prestižní, ale o to suprovější má název).

Její povídky v sobě mají něco, díky čemu vyčnívají i ve sbornících a pamatovat si je budete i dlouho poté, co vypustíte všechny ostatní z mysli. Ráda si hraje s alternativními světy (zpravidla Čechy a všemožná strašidla, případně nějaká ta apokalypsa) a její hrdinové jsou výjimeční svou absolutní lidskostí. Stejný postup (proč taky měnit něco, co očividně funguje) nyní použila i ve svém prvním románu, Krvi pro rusalku.

Temnota v srdci

Představte si svět, kde z Velké války vyšla nejlépe Visegrádská čtyřka. Měli jsme totiž zbraň, kterou se nikdo jiný neodhodlal použít. A využívat ostatní, to my jsme vždycky uměli. V našich luzích a hájích, rybnících… od pradávna žily víly. Rusalky, žínky, meluzíny… Jejich magie jim umožňuje proměnit se, v koho jen budete chtít. Lidé je vždycky pronásledovali, protože se děvčata živí naším masem a krví, ale za pomoc ve válce jsme jim slíbili svobodu. Slibem přece nezarmoutíš.

A teď, padesát let po válce, zjišťují ty samé víly, které pro nás umíraly, že už jim nic nepatří. Svět měl patřit jim, ale přesto musí poslouchat. Krevní konzervy a maso jen na potravinové štítky. Nesmí se proměnit, leda nelegálně. A nechávají si za to platit, jak se na pořádné kurvy sluší. Nic jiného už jim ani nezbylo (a představte si štětku, která se promění v kohokoliv budete chtít).

Protože jak si má vydělávat víla, ve které vidí osmdesát procent národa jen vražedkyni? Faktem je, že občas někdo zmizí. Kuřecí krev jim chutná jako papír, a přece si lidé myslí, že jim vystačí… Všichni? Všichni ne.

Hnusný chlípník, nebo chlípný hnusník?

Zločiny spojené s nadpřirozenem řeší jednotka speciálů profláklá mezi vílami pod přezdívkou Vrány. Rekrutují se ze striktně lidských zdrojů a většině z nich víly někoho zabily. S každým zločinem jsou velmi rychle hotoví a často ani nehledají skutečné řešení. Jen to pohodlné. A mluví se o tichých výsleších, ze kterých se víly už nevracejí zpátky.

Mezi tyhle Vrány patří i hlavní hrdina. Nebo hrdina… Představte si obyčejného týpka, který má opravdu spoustu problémů. Správně by ani neměl držet zbraň, je značně nestabilní (to ty prášky, spousta prášků a chlastu) a upřímně řečeno vůl. Takový typ vola, kterých jsou plné ulice. Arogantní, sebestředný, lemra a navíc omezenej blbeček. Tuhle postavu, že si máte oblíbit? Panebože za co…

Reklama

Naštěstí má parťáka, kvůli kterému budete hltat každou stránku. A nejen proto, že je Kellerová kočka. Ti dva mají mezi sebou tajemství. A až se provalí, všechno bude nádherně lítat. A stříkat. Navíc se ti dva přimotali k případu, kde umírají víly jedna za druhou. Jako správná Vrána by to měl náš depresivní mamlas Stolbenko uzavřít docela rychle. Jenže má problém. Probudilo se v něm svědomí a možná, jen možná by pro jednou rád přišel na skutečné řešení. Ne jen na to pohodlné, které se bude hodit jeho Centrále. Vybral si ale vážně pitomou chvíli, protože všude panuje blbá nálada. To když víla zavraždí jediného člověka, který v politice horoval za jejich lepší podmínky.

Když umíraly víly jedna za druhou, bylo to v pořádku. Ale vražda člověka, který to s vílami myslel dobře? Asi to nebylo úplně čistý… Ale co byste chtěli? Co jste čekali, je to přece román o vílích šlapkách, jež se živí lidským masem. Když jsem v úvodu zmínila velkou trojici K, měla jsem k tomu spoustu důvodů. A ne, nepočítám mezi ně Kotletovo doporučení na obálce.

Zrodila se hvězda s růžovou hlavou

Román Kristýny Sněgoňové je temný a zlý a moc, moc ošklivý. Po prvních stránkách se dostaví pocit, že takhle by to vlastně mohlo docela dobře fungovat a čtenář tak musí bojovat jedině s neskutečnou antipatií k hlavnímu hrdinovi. Ta sice nezmizí úplně, ale díky rusalce Léto vyšumí do jakéhosi stavu smíření (Jo, je to blbec, ale asi k tomu měl důvod. A navíc se pro jednou snaží, to je třeba ocenit).

Zákonně dobré postavy se v knížce buď nevyskytují, nebo je něco velmi rychle semele. Sejme. Sežere. Ale přesto vás zajímá, jak to všechno bude dál. Po rozjezdu, který je sice pozvolný, ale v nejlepší tradici noirových filmů (on ten detektiv musí mít nějakou neřest a ideálně tajemství, aby ho šlo vydírat) přichází několik desítek stránek plácání v blátě. V morálce a ztracených ideálech. Ten pocit, že si lidská spolubydlící víly myslí o své zubaté kamarádce mnohem víc, než o vás a ještě ke všemu oprávněně… k nezaplacení.

Jenže když se pak z toho bahna vyklube detektiv, který se konečně začne dívat kolem sebe a začne minimálně o jedné víle smýšlet jako o lidské bytosti… Tehdy vám spadne čelist až někam pod stůl a budete jen nedočkavě obracet stránky. Poslední třetina knížky je totiž vážně jízda. A třebaže není závěr nijak zvlášť překvapivý, jedná se o velmi uspokojivé finále. S ještě uspokojivějším počtem mrtvých. A vy tenhle příběh chcete číst, i když ho napsala ženská. Tahle ženská s růžovou kedlubnou totiž vážně umí psát.

Kristýna Sněgoňová: Krev pro rusalku

Vydal: Nakladatelství Epocha, 2018

Ilustrace: Žaneta Kortusová

Počet stran: 464

Cena: 314,-

Reklama

Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.