Studená válka Federace s Typhonským paktem, novým mocenským uskupením nepříliš přátelských druhů, se vyhrocuje. Poté, co jsou špionem Paktu ukradeny plány kvantového proudového pohonu, startuje tajná operace mající za cíl způsobené škody napravit. Rukavice poletí dolů a ruce si tentokrát ušpiní i někteří skalní idealisté.
Náš muž Bashir
„Hra bez vítězů“ nepřímo navazuje na seriál Deep Space Nine a přímo pak na knihu „Jednotný osud“.
Tajným agentem vyslaným pochopitelně na zapřenou přímo do srdce nepřítele, se stává doktor Julian Bashir, který si už roli špiona s různou mírou úspěšnosti vyzkoušel jak v simulátoru, tak i mimo něj.
Partnerem mu je Sarina Douglasová, která je stejně jako on geneticky vylepšená, a z minulosti spolu mají ledacos společného.
Tyto souvislosti ze seriálu DS9 se samozřejmě hodí znát, pro pochopení děje knihy však nijak nutné nejsou.
Cílem mise je totiž jednoduše zničení ukradených dat i prototypu lodi s proudovým pohonem, který už podle nich staví asi nejzáhadnější člen Typhonského paktu, Breenové.
O těch nikdo neví dokonce ani to, jak doopravdy vypadají, protože nikdy neodkládají svá podivná brnění. Tím se infiltrace na jedné straně usnadňuje, na druhé ovšem ztěžuje – prakticky není vůbec jasné, na co oba agenti vlastně narazí.
Krytí celé akce a druhou linii románu pak tvoří posádka U.S.S. Aventine, která má za úkol oba sabotéry po akci opět vyzvednout, a hlavně se nenechat chytit.
Na horské dráze
Věc je jednoduchá: Zkušený startrekový autor David Mack (trilogie Volání osudu) si prostě vystřihl akční špionážní střílečku. Žádný hlubší přesah v knize tentokrát nemá smysl hledat.
Po vysazení Bashira s Douglasovou na breenské planetě Salavat se rozbíhá dobrodružství ve stylu nových Jamesů Bondů, kde nechybí prakticky nic, co v podobném díle čekáte: špionáž, bitky, zajetí a útěk, sabotáže, důmyslné technické hračky. Dokonce ani špetka toho mučení v podání breenského inkvizitora, který se oběma agentům dostává na stopu.
Neznamená to přitom, že by příběh nebyl zajímavý i jinak.
David Mack stejně jako v minulých knihách boduje hlavně v práci s postavami, počínaje Julianem Bashirem, který se po odchodu starých přátel z Deep Space Nine propadá do čím dál větší osamělosti. Navíc se mu nevyhýbají ani osobní ztráty a dilemata pramenící z profese lékaře, která pocit osamění ještě zhoršují.
Vlastně všichni, které považoval za nejbližší, jsou mrtví nebo odešli někam pryč, posunuli se dál, zatímco on zůstal na místě.
Jedna jeho část tak divoké dobrodružství po Sarinině boku vítá, i když si dobře uvědomuje, jak zle může skončit – a na opačné straně stojí Thot Keer, breenský inženýr pověřený stavbou prototypu lodi s kvantovým pohonem. Díky němu má i nepřítel lidskou tvář a celá hra nabývá hořké pachuti zbytečně prolité krve.
Stejně tak je pozoruhodné vykreslení civilizace Breenů, jaké Mack předkládá a zaplňuje tím jedno z bílých míst. Původně snad ušlechtilý záměr vytvořit dokonale spravedlivou společnost, kde nikdo nemůže být utiskován ani zvýhodňován kvůli svému původu, se zvrhl do dystopie vpravdě orwellovského kalibru.
Peklo, v jakém Breenové nyní žijí, je smutnou ukázkou toho, kam vznešené ideály občas vedou, a také, že rovnost či spravedlnost nelze vynutit nošením masek, přeneseně ani doslova.
Je škoda, že v knize tvoří breenská společnost prakticky jen kulisu a Mack se ani nesnaží, rozvíjet ji více.
Drobné i větší komplikace
Nedostatky „Hry bez vítězů“ většinou vyplývají z už zmíněného pojetí bondovského bijáku: V určitý moment toho prostě začne být kapku příliš a věrohodnosti dění to nesvědčí. Platí to zejména pro scénu Sarinina útěku ze zajetí a samotného finále akce.
David Mack poněkud překvapivě narazil na hranici, o kterou si ve svých knihách pravidelně rozbíjí nos hlavně Peter David, a nedá se říct, že by z toho střetu vyšel o moc lépe než on.
To se týká i celého Typhonského paktu. V Mackově podání je spolkem, který pohromadě drží prakticky jenom nenávist k Federaci, bez které by si většina členů dávno šla navzájem otevřeně po krku. Nabízí se otázka, jak dlouho může trvat, než se zhroutí sám od sebe, a zda je opravdu takovou hrozbou, za jakou ho všichni mají.
Další problém je druhá linie kolem Aventine. Její hra na honěnou s celou flotilou Paktu místy působí jako pouhá výplň, aby se něco dělo také někde jinde, leč napínavostí na Bashirovu linii prostě nemá. A nelze nezmínit též morální stránku celé věci.
Pokud si vzpomínáte, jakou „operetu“ dělali všichni zúčastnění kolem vraždy jistého romulanského senátora v Deep Space Nine, ve srovnání s „Hrou bez vítězů“ to působí jako vtip.
Tady těla padají jako hrušky, včetně zcela náhodných kolemjdoucích, co měli prostě smůlu. Chybí už snad jen, aby odněkud z turbovýtahu vypochodoval čistič Viktor se svým kufříkem vitriolu, a pustil se do úklidu. Oddíl 31, který se v Bashirově akci angažuje též, by ostatně k něčemu podobnému nejspíš neměl daleko.
Jak dobře to pasuje do v zásadě mírumilovného Star Treku, ovšem musí posoudit každý sám.
Zhodnocení
Zakončení příběhu k jeho celkovému pojetí dokonale pasuje a slibuje mnohé. Stane se nakonec Julian Bashir pouhou loutkou krásné agentky? Poslouží incident jako rozbuška pro budoucí válku Federace s Typhonským paktem? Jaký bude další tah, a kdo ho udělá?
„Hra bez vítězů“ je bezpochyby jeden z nejakčnějších startrekových románů poslední doby.
David Mack v některých ohledech vyrovnal či dokonce zvedl laťku Georgových „Hadů v rozvalinách“, kteří ovšem byli orientováni spíše na pozvolné odhalování zápletky samotné. Překlad i redakční práce je bezvadná. Je to přesně typ knihy, kterou zhltáte za dva večery.
Pokud se vám tedy toto pojetí špionážního Star Treku líbí, určitě budete spokojeni.
David Alan Mack: Hra bez vítězů
Vydal: Nakladatelství Laser, 2020
Překlad: Jakub Marek
Počet stran: 320
Cena: 341 Kč
