Borgové. Vedle Klingonů patrně nejznámější antagonisté Star Treku, o kterých musel slyšet snad každý, kdo o něj kdy jen zavadil. Boje s nimi trvají na televizních obrazovkách, filmových plátnech i stránkách knih již tři desetiletí. Trilogie „Volání osudu“ Davida Macka nám nyní odhalí jejich definitivně poslední kapitolu.
Odpor je marný. Už 29 let
Borgové (v angličtině je užíván pouze tvar Borg), se prvně objevili v šestnácté epizodě druhé série Nové generace s názvem Q Who, odvysílané v USA v květnu 1989. V té době nebyl koncept úlové inteligence s jedinci zastávajícími pouze role sotva inteligentních vojáků zdaleka tak běžný jako dnes – vlastně lze říct, že ho do dnešní podoby zčásti zpopularizovali právě Borgové. Podobně nová byla i myšlenka civilizace, která se rozšiřuje násilnou asimilací jiných životních forem i celých druhů.
Epizoda tím pádem vzbudila pozitivní ohlas diváků a kritiky – mimo jiné v podobě dvou cen Emmy. Otevřela se tak cesta k pokračování, postupně vedoucí nejprve k dvouepizodě The Best of Both Words, ve které se nedobrovolným členem Společenstva dočasně stal sám kapitán Enterprise Jean-Luc Picard, a nakonec v roce 1996 k Prvnímu kontaktu, osmému celovečernímu filmu, který je považován za jeden z nejzdařilejších Star Treků vůbec.
Když v roce 1997 dosáhl své čtvrté sezóny seriál Star Trek: Voyager, podědil coby hlavní záporáky i Borgy. Jenže všeho moc škodí. Díky tomu se sice na palubu dostala Sedmá z devíti, podle některých zlých jazyků jediná postava, kvůli které má smysl se na Voyager vůbec dívat, ale snaha o rozvíjení myšlenky Společenstva, od původně jednoduchého konceptu, ve kterém se nacházela i jeho síla, postupně vedla k čím dál větší degradaci.
Finální epizoda Voyageru Endgame, která s nimi měla definitivně skoncovat zničením jejich transwarpové dopravní sítě a zabitím poslední Královny, přinesla spíš úlevu, že recyklace Borgů ve Star Treku skončily. Aspoň jedné „borgovky“ se ostatně dočkaly i všechny ostatní seriály, včetně prequelové Enterprise.
Zatímco se televizní Nová generace rozloučila desátým filmem Nemesis, o jehož kvalitách svědčí už jen fakt, že režisér zvažoval vyškrtnutí vlastního jména z titulků, v knižním světě je vše jinak. Ukazuje se, že představy rozvráceného Společenstva byly realitě na hony vzdálené. Po krátkém období chaosu jsou Borgové zpět, silnější než kdy dřív. Jako vždy se dokázali přizpůsobit, překonat ztrátu Královny a dobýt zpět ztracená území.
Protože je však lidstvo svými dřívějšími úspěchy dokázalo opravdu naštvat, došlo na menší úpravu strategie i proslulé uvítací řeči: Namísto Budete asimilováni! zní odteď vesmírem: Budete vyhlazeni! A chvíle, kdy se toto oznámení stane realitou, nabývá hrozivě konkrétních obrysů.
Každý jinde, všichni v bryndě
Trilogii Volání osudu tvoří romány s názvy Bohové noci, Pouzí smrtelníci a Ztracené duše. Navazují na sebe tak těsně, že jde vlastně o jedinou knihu. Děj je tvořen dvěma časovými liniemi, z nichž jedna druhou pozvolna dohání.
V přítomné linii sledujeme neradostnou situaci Federace, která je v podstatě ve stavu obležení a čelí čím dál tvrdším „zkušebním“ borgským útokům. Hvězdná flotila sice má účinnou zbraň v podobě transfázových torpéd dovezených z alternativní budoucnosti, jenže jejich masové nasazení zvětší riziko, že se jim Borgové přizpůsobí, a pak už lidem nezbude vůbec nic. Proto je těmito torpédy zatím vybavena pouze Enterprise, která však nemůže být všude, takže počty mrtvých hrozivě narůstají a na seznamu ztrát se už ocitají celé planety.
Aby toho nebylo málo, lidé zatím nedokázali ani zjistit, jakým způsobem se Borgové po ztrátě své transwarpové sítě do prostoru Federace vlastně dostávají. Tento problém se snaží vyřešit jak Picardova Enterprise, tak U.S.S. Titan bývalého Jean-Lucova prvního důstojníka Willa Rikera a U.S.S. Aventine pod velením Ezri Dax, známé ze seriálu Deep Space Nine.
Je to právě předchozí hostitelka symbionta Daxe, Jadzia, která je na počátku trilogie zaměstnána zkoumáním vraku staré pozemské lodi S.S. Columbia, objevené bez posádky na planetě, kam se teoreticky nikdy neměla mít šanci dostat. Vrak ovšem není tak prázdný, jak na první pohled vypadá.
Druhá dějová linie nás zavádí do dvě stě let vzdálené minulosti právě na palubu Columbie pod velením kapitánky Eriky Hernandezové. Columbii potkala ta pochybná čest, stát se pokusným terčem nové romulanské zbraně (kdo četl trilogii Romulanská válka, ví, o čem je řeč, ač pro pochopení tohoto děje není předchozí znalost potřeba), v důsledku čehož se ocitá se značně zredukovanou posádkou bez warpového pohonu i funkční komunikace v opuštěné oblasti vesmíru.
Po dvou měsících se sice dokáže podsvětelnou rychlostí doplazit k jediné obyvatelné planetě v dosahu, ale radost má krátké trvání: Planetu osídlili Caeliarové, technologicky nesmírně vyspělá rasa měňavců, která přísně tají svou existenci před všemi cizími druhy. Posádka Columbie je tak sice zachráněna, ale vzápětí postavena před hotovou věc: Už nikdy planetu neopustí, stráví na ní zbytek svých životů coby „trvalí hosté“ Caeliarů.
Ač jde prakticky o velmi luxusní výslužbu, je jasné, že podobná vyhlídka řadu z nich netěší, a situace se začne rychle vyhrocovat.
Obě linie zprvu souvisí jen mlhavě, ale jak se časový interval mezi nimi zkracuje, souvislostí se vynořuje stále více, věci zapadají dohromady a nakonec dojde i na zodpovězení otázky, kterou se ani za třicet let fanoušci Star Treku nikdy nedozvěděli: Jak Borgové vlastně vznikli?
Zoufalci zoufalé činy činí
David Mack, podepsaný pod všemi třemi díly Volání osudu, patří mezi hlavní kmenové autory současného Star Treku. Na kontě má už přes dvacet knih s různými posádkami i z různých údobí ST vesmíru. U Volání osudu si však rychle uvědomíme, jak moc velkou práci si dal s tím, aby to jen další typický ST román nebyl.
V první řadě zapomeňte na schéma „Jean-Luc Picard zachraňuje Galaxii“. Z lodí, na které se trilogie zaměřuje, hraje Enterprise spíše druhé housle, a sám Picard to v závěru přiznává, když říká: „Tentokrát jsem tím vším jen proplul“. Mack dokonce neváhá pěkně otřást jeho pomyslným piedestalem a dát mu ochutnat tu samou medicínu, kterou tak rád předepisoval svým nadřízeným v dřívějších knihách i filmech, totiž vzpouru – byť jen v ryze osobní rovině.
Těžiště zápletky nese hlavně Aventine a postava Eriky Hernandezové, čímž se „záchrana Galaxie“ stává mnohem týmovější záležitostí, než kdy i ve Star Treku byla.
Stejně tak zapomeňte na mnohá další klišátka, jako třeba šílené vědce nebo psychopaty se superzbraněmi bažící po zkáze vesmíru. Ve Volání osudu nic takového nenajdete – vlastně tam nenajdete téměř žádné záporáky. Jistě, jsou tu Borgové, ale i u nich zřetelně vnímáme paradox: Každý borgský voják je anebo kdysi byl jen další nevinnou obětí a jejich zabíjení tak přináší pramalé uspokojení. Všichni si umí už velice jasně představit, jak snadno se mohou ocitnout na jejich místě.
Podobný případ jsou i Caeliarové. Zdánlivě všemocný, arogantní druh, který nemá daleko třeba k bytostem Q. Jenže jak autor odkrývá jejich fungování, začínáme chápat, že věci tak jednoduché nejsou.
Že civilizace fungující jako ta jejich, neschopná fyzického násilí i rozmnožování, nemá příliš na výběr, pokud se nechce stát kořistí všech okolo. A také že problém s nežádoucími migranty z Columbie by Caeliarové mohli řešit mnohem tvrdšími způsoby, a naopak jejich zdrženlivost je vzhledem k chování pozemšťanů až obdivuhodná.
Poselství, které z Volání osudu zní nejhlasitěji, je možná právě toto: Zlo povstává mnohem spíše ze zoufalství než z úmyslu. Tlačte někoho do kouta příliš, byť třeba z dobrého důvodu, a on provede něco zoufalého. A pokud budete mít smůlu, jeden zoufalý čin spustí lavinu s nepředvídatelnými následky, která se nakonec zřítí všem na hlavy.
Hlavně pečlivě… přesto s chybami
Další věc, o kterou se autor usilovně snaží, je postihnout souvislosti přesahující paluby hvězdných lodí a ukázat boj v celé šíři. Dokonce i válku o holé přežití musí někdo platit, takže se podíváme třeba do úřadu prezidentky Federace, která se snaží přimět mnohdy pochybné spojence k podpoře. Mack také poměrně rázně zakroutil krkem neexistenci peněz ve startrekovém vesmíru, který tím konečně zbavil nálepky jakési komunistické utopie, kde mají všichni všechno zadarmo.
Podobně do důsledku zkoumá i konflikt s Borgy a dilemata, která přináší. Do jaké míry je výhodné stát stranou a doufat, že až se vlk nažere, zase aspoň na čas odtáhne? Opravdu jsou, pokud jde o přežití, přípustné jakékoli prostředky – zde navíc při vědomí faktu, že každou zbraň Borgové po asimilaci obrátí proti dalším obětem v budoucnu? Je vítězství za každou cenu vítězstvím, anebo jen odkladem krutější porážky?
Kudy vede hranice mezi kapitulací a přijetím nevyhnutelného? Není nakonec lepší cesta, kterou zvolili Caeliarové, tedy stoicismus a skrývání – anebo je i to jen slepá ulička, ve které si vás osud nakonec najde?
Otázek, které trilogie otevírá, je spousta, přičemž ne na všechny dostane čtenář jasnou odpověď.
Na druhou stranu, zde se také vynořují asi jediné nedostatky. Mack navzdory všem svým schopnostem není top autor typu Eriksona. Nedokáže složit mozaiku tak, aby žádný úlomek nevyšel zbytečně, takže mnohé odbočky zejména ve druhé třetině působí klipovitě a odtrženě od hlavního děje. Úzkostlivá snaha podchytit všechna možná řešení vede k tomu, že některé závěry jsou více logicky vratké, než by měly být – nebo než by byly, kdyby se prostě vůbec nepitvaly.
Mnohé vedlejší postavy působí pro nedostatek prostoru ošizeně, protože je jich zkrátka příliš. Nejhůř to asi odnáší Sedmá z devíti, která navíc Mackovi těžce nejde a končí spíš jako psychotická hysterka.
Rovněž epické popisy, o které se autor hlavně v závěru snaží, nedopadají ideálně. Mack tu viditelně pracuje na hranici svých možností, přesto výsledek neplyne tak hladce, jak by měl. Nejde přitom o problém českého překladu – ten je vynikající. Spíše jsem se neubránil dojmu, že autor místy vrávorá pod tíhou zodpovědnosti, kterou sepsáním takto klíčové události v dějinách Star Trek vesmíru přijal, ztrácí se v jeho rozlehlosti a nastavuje sám sobě laťku až moc vysoko.
Poručík Šmrhová na můstek!
Star Trek, to byli vedle kosmických bitev a morálních kontroverzí vždy hlavně lidé, jejich životy, vztahy – a také humor. To vše najdeme i ve Volání osudu. Začít můžeme u Eriky Hernandezové, která v caeliarském exilu pije až do dna svůj kalich hořkosti, aby tam našla cosi zcela nečekaného, a pokračovat Williamem T. Rikerem.
Jeho manželství s Deannou Troi se v důsledku jejího rizikového těhotenství hroutí a osobní krize se překlápí do trpkého velitelského dilematu přesně v momentě, kdy to nejméně potřebuje. V Mackově podání je vše neokázalé, bez patosu, ale právě proto přesvědčivé a občas skutečně bolestné.
Podobně trefný je humor, který nabírá povážlivě černých odstínů přímo úměrně s tím, jak jde okolní situace ke všem čertům. Nejméně jeden hlod související s Deannou a šéflékařem Titanu, kterým je dvoumetrový velociraptor, si zaručeně zapamatujete.
A pokud vám dosud ve Star Treku chyběla česká stopa, jednu nepřehlédnutelnou tentokrát najdete: Důstojnice ostrahy na Enterprise, Aneta Šmrhová, původem z Ostravy. Nejde o žádný vtípek české redakce, objevila se dokonce v několika dalších, u nás dosud nevydaných knihách.
O kapku méně lichotivá je ovšem předloha, podle které ji David Mack vytvořil, a bez cavyků ten fakt přiznal: Ve svém „oboru podnikání“ celkem úspěšná česká pornoherečka.
Linky: https://cs.wikipedia.org/wiki/Aneta_Šmrhová
http://memory-beta.wikia.com/wiki/Aneta_Šmrhová
První mezi rovnými
Je tedy Volání osudu nejlepším česky vyšlým Star Trekem vůbec? To pochopitelně záleží na individuálních preferencích. Nejspíše tu už byly knihy se sevřenějším dějem i výraznějším autorským rukopisem, byť na srovnatelnou úroveň bych jich zařadil jen hrstku. Stejně tak můžete být zklamáni, pokud očekáváte akční military, protože na rozuzlení totálního konfliktu je v knihách ryze bojových scén relativně málo – Mack pracuje převážně s postavami, z bojů vidíme většinou jen závěr nebo situaci těsně před ním.
A pochopitelně, knihy vás zřejmě neosloví, pokud máte po krk samotného Star Treku nebo těch biomechanických strašáků, co rozhodně nejsou Švédové.
Pokud však chcete vidět, jak vypadá současná špička trekové literatury anebo jak končí historie započatá před třiceti roky (a zároveň se začíná psát nová – protože na dveře už klepe Typhonský pakt), je Volání osudu rozhodně něčím, co byste si měli přečíst.
PS: Poručík Šmrhová není tak docela první českou postavou ve Star Treku. Toto se objevilo v devadesátých letech v jednom z modulů pro RPG hry ve Star Trek vesmíru, vydávaných s oficiální licencí dnes již zaniklou firmou Last Unicorn Games.
David A. Mack: trilogie Volání osudu
Vydal: Nakladatelství Brokilon, 2017-2018
Překlad: Albert Balatka, Jakub Marek
Počet stran: 345 / 349 / 350
Cena: dle dílu trilogie
