Není žádným tajemstvím, že jsem velkým fanouškem hororového žánru, a že se do hájemství strachu vydávám často a rád. Filmy, hry, knihy. Prostě cokoliv. Právě knihy ale mají určité specifické postavení. Oproti vizuálním možnostem filmů a her mají určitý handicap, jenž je potřeba nahradit sofistikovanějšími metodami. Stephen King to umí. Umí to velmi dobře.

Když se chce, všechno jde

Stephen Edwin King se narodil v Portlandu roku 1947, a ačkoliv začal tvořit poměrně brzy, tak rozhodně nešlo o ideálně strávená dětská léta. Na Wikipedii se dočtete, že jeho literární kariéra začala v roce 1959, když spolu se svým starším bratrem začal vydávat vlastní časopis.

Jak ale můžete zjistit z velice zajímavé knihy „O psaní, memoáry o řemesle“, jež je napůl průvodcem pro začínající spisovatele a napůl autobiografickým románem, své první krátké povídky napsal malý Stephen už o šest let dříve. Jistě, šlo „pouze“ o dětské výtvory, které si přečetlo maximální širší příbuzenstvo, přesto by se to dalo počítat. Vždyť i sám King se tím ve své knize chlubí a dodává, že dolar, jenž za tyto krátké příběhy o králíčkovi dostal od své mámy, byly první peníze, které si vydělal psaním.

Je pravda, že King své první literární krůčky popisuje s určitou nostalgií, přesto je celkový kontext temnější. Kingova matka byla rozvedená, což v polovině 20. století stále ještě nebylo nic normálního. Sám Stephen pak byl v dětství často nemocný, a tak neměl moc možností, jak se stýkat s vrstevníky. Pokud k tomu připočteme skutečnost, že jednoho z nemnoha kamarádů, které King měl přejel přímo před Stephenovýma očima nákladní vlak, tak snad prakticky není šance, aby ho to neovlivnilo.

Během puberty pak objevil kouzlo kina a zejména pak hororových filmů té doby. Sám King sice přiznává, že velká část snímků, které v té době viděl za moc nestála, přesto mu některé tituly utkvěly v paměti a ovlivnily jeho další tvorbu. Během středoškolských let psal pro školní časopis i lokální noviny a pokoušel se posílat své povídky i do různých žánrových časopisů.

Ačkoliv kvalita jeho tvorby v té době byla různá, a odezva byla zprvu spíše méně než více úspěšná, Stephen King se nevzdával a psal dál. Psát je totiž základní poučka, kterou v této knize dává čtenáři. Jak totiž sám mistr říká, literární řemeslo lze zdokonalovat jen praxí, a proto je potřeba psát. Třeba jen do šuplíku.

Ve druhé polovině šedesátých let pak Stephen studoval angličtinu na Mainské univerzitě, kde si přivydělával jako knihovník. Sem tam se mu již podařilo i prodat nějakou povídku do časopisu, takže i když zdaleka nebyl bohatý, tak nouzí netrpěl. Ještě před začátkem let sedmdesátých se tak oženil a brzy na to se stal otcem.

Jako čerstvý absolvent se dvěma dětmi si pak King přivydělával prací v prádelně, což nebyla zrovna snadná práce, která navíc nebyla ani moc dobře placená. Možná že právě napnutý rodinný rozpočet a strach z budoucnosti byly další faktory, jež vedly Kinga směrem k tvorbě temných a znepokojivých příběhů.

Obrat přišel kolem roku 1973. V této době dostal King místo učitele angličtiny, ale co je důležitější, prodal svůj první, byť krátký, román s názvem Carrie. Asi ani nikoho nepřekvapí, že se jedná o mysteriózní thriller ze školního prostředí. Od té doby se dá sledovat plný rozjezd autorovy kariéry, která znamenala desítky úspěšných knih a stovky otištěných povídek, přičemž velkou část jeho tvorby se podařilo převést i na filmové plátno.

Mohlo by se zdát, že od té doby nastal Stephenovi ráj na zemi. Peníze se jen hrnuly, sláva taky, ale život takto jednoduchý nikdy není. Během osmdesátých let se King potýkal se závislostí na drogách a alkoholu a ve své knize to otevřeně přiznává. I s pomocí rodiny toto období nakonec překlenul, ale nebyla to jeho poslední těžká zkouška.

Na přelomu tisíciletí jej totiž srazilo auto a King tak strávil poměrně dlouhou dobu rekonvalescencí. Byl ale rád, že vůbec přežil. I tato událost však významně ovlivnila jeho tvorbu, ale tvořit naštěstí nepřestal, ačkoliv se o tom v té době v médiích spekulovalo.

Dnes se naštěstí Stephen King těší poměrně dobrému zdraví, tedy alespoň úměrně věku, a i nadále aktivně tvoří. Pojďme se proto podívat na jeho tvorbu.

Není horor jako horor

První asociace, kterou má většina lidí se jménem Stephen King je logicky horor. Spojení „král hororu“, které i já rád používám, je pak tak častý, až by se dalo říci, že jde o něco ohraného, ačkoliv ta slovní hříčka s autorovým jménem je příliš lákavá na to, aby ji člověk nechal jen tak ležet.

Stephen King však není autorem pouze hororových děl, a co víc, co se vlastně rozumí tím hororový? Zvláště v literatuře, kde, jak jsem již zmínil, je oproti jiným médiím omezený počet možností, jak vyvolat nefalšovaný děs?

Nechápejte mě prosím špatně. Samozřejmě, že i knížka může vyvolat strach, ačkoliv si myslím, že kratší formáty, třeba povídky, jsou k tomu lepší. Každopádně Stephen King, H. P. Lovecraft, jehož dílem se mimochodem King v některých povídkách inspiroval, Bram Stoker, Clive Barker nebo Brian Lumley jsou myslím autoři, jejichž povídky či knihy, alespoň některé, jsou vskutku děsivé.

Mnohem častěji ale jde o nějaký méně intenzivní, ale o to neodbytnější znepokojivý pocit, který se prolíná celým příběhem a v určitých momentech graduje.

Sám Stephen King, v knize Danse Macabre, jež se věnuje teorii hororu uvádí, že daný žánr chápe právě oním volnějším způsobem, kdy děs v jeho dílech není jen o strašení, netvorech a cákancích krve, ale často o něčem temném a mrazivém, co vzniká v úplně běžném prostředí z více méně běžných situací. Ano, Kingovi se často vyčítá, že je příliš zdlouhavý a popisný, když líčí novoanglická maloměsta a jejich, často bizarní, ale v podstatě všední, obyvatele.

Pokud ale pomineme skutečnost, že se jedná o brilantně napsané popisy a charakteristiky, jež jsou navíc skvělou sondou do americké společnosti v druhé polovině 20. století, tak logika je přesto jasná. King je mistrem nabuzení pocitu, že to hrozné a příšerné co přijde se může stát komukoliv a kdekoliv. Jeho oblíbenými motivy, které často používá jsou pak týrané ženy, děti (buď s paranormálními schopnostmi nebo ty, které jsou prostě zlé – což je skutečně hodně děsivá varianta) nebo vyšší moc (ať už ve smyslu nadřízené autority nebo nějaké skutečně paranormální události).

Sám King pak kvalitní horor definuje jako „příběh, který funguje na symbolické úrovni a využívá fikčních či nadpřirozených událostí k tomu, aby nám pomohl pochopit naše nejniternější reálné obavy“. Z toho je myslím celkem patrné, že ani sám King se nesnaží diváka primárně zhnusit záplavou brutality nebo zavalit lacinými bubáky. Místo toho jemně, a někdy i podstatě drsněji, tahá za nitky tak, aby si čtenář v jeho knihách našel to, do čeho si vyprojektuje vlastní obavy.

Asi nejlepším příkladem je jeden z jeho nejslavnějších románů – TO. Vzhledem k opravdu opulentnímu rozsahu knihy jsou zde přímo děsivé scény relativně dost naředěny, ale její dopad jde mnohem dál. Mnohé výjevy jsou zde totiž tak znepokojivé, frustrující a často šokující, že ačkoliv vás dílo jako celek nezaplaví prvoplánovým strachem, tak spousta scén se vám vryje hluboko do paměti. A garantuji vám, že vás budou děsit tím víc, čím víc o nich budete přemýšlet.

Kromě hororu ale King pracuje i s řadou jiných žánrů. Zcela logicky je mu velice blízký i thriller, který stojí spíše na napětí a určitém stresu než přímo na strachu, ačkoliv s kingovským hororem jej spojují znepokojivé až mrazivé události a charaktery.

Thriller pak u Kinga najdeme jak ten mysteriózní (př. Osvícení), který je hororu opravdu hodně blízký, tak i ten prostý jakékoliv fantastiky (př. Cujo), jenž funguje neméně efektivně. S thrillerem je pak úzce provázána i politická fikce, v níž si King pohrává i s žánrem dystopie, což je dobře vidět třeba v knížce Běžící muž.

Poslední zmínku si pak zaslouží asi nejslavnější knižní série Stephena Kinga, která je svým rozsahem ještě výrazně grandióznější projekt, než výše uvedené TO. Samozřejmě mluvím o Temné věži, která sice taktéž obsahuje některé hororové propriety, ale o horor rozhodně nejde.

Celá série je totiž poněkud nekingovský mix westernu, fantasy a post-apo, což může znít bizarně, a přiznávám se, že jsem se kvůli tomu těmto knihám dlouho vyhýbal, ale po přečtení jsem došel k názoru, že to byla jedna z mých největších čtenářských knih. Ačkoliv totiž celá série nemá se zbytkem Kingovy tvorby mnoho společného, tak je napsána rovněž skvěle a má svou vlastní fungující dynamiku a fantastickou atmosféru, takže rozhodně stojí za přečtení.

Aby zde někdo nepřestal číst kvůli mému zjednodušení tak dodám, že samozřejmě vím, že Temná věž je s Kingovou tvorbou provázána minimálně jednou důležitou postavou a jejím příběhem. Tu nepodobnost se zbytkem tvorby jsem myslel čistě v tom smyslu, že Temná věž prostě není v prvním, ani druhém plánu horor a celý hororový žánr je v ní velmi okrajový.

Jak je tedy patrné, Stephen King není pouze spisovatelem hororů, ale velmi schopně se dokáže pohybovat na více polích, a co víc, dokáže je velice zručně propojovat. Nyní se tedy konečně podívejme na to vůbec nejlepší, alespoň podle mého názoru, z autorovy tvorby, abychom viděli konkrétní příklady.

Knihy, po kterých nebudete moci usnout

Omáčky už bylo řečeno hodně, tak se na to pojďme rovnou podívat. Hned první tři Kingovy romány stojí myslím za pozornost. Jeho první vydaná kniha Carrie je, jak už bylo zmíněno, příběh šikanované školačky, která v sobě objeví paranormální schopnosti a použije je k pomstě. Kniha je sice krátká, ale jasně ukazuje, že King má vskutku velké nadání.

Realisticky popisuje školní prostředí, které jako učitel dobře zná, přidává téma šikany, ovšem nejen té školní, neboť si pohrává i s náboženským fanatismem matky hlavní hrdinky. Ono i to náboženství je u Kinga poměrně častý motiv. Kromě stylu psaní je pak dílko pozoruhodné i tím, že je prakticky výhradně o ženách. Žena je zde obětí a další ženy ji týrají, což má svou specificky mrazivou působivost. Nejedná se však o tolik frustrující, depresivní a v podstatě brutální počin jako je Ketchumova Dívka od vedle.

Druhou knihou je pak Prokletí Salemu, které v Americe vyšlo v roce 1975. Asi netřeba zmiňovat, že čeští čtenáři si museli na kingovky počkat až do devadesátých let. Prokletí Salemu je zajímavé, a proto zde tuto knihu uvádím, ze dvou důvodů. Prvním je fakt, že se jedná o autorovu poctu Stokerovu Draculovi a tak se jedná snad o jediné Kingovo dílo, v němž hrají prim upíři. Druhým důvodem je pak postava kněze Callahana, jež se dostala i do universa Temné věže a propojila tak dva Kingovy světy.

Další kniha pak patří k mým velmi oblíbeným. V roce 1977 vyšlo Kingovi Osvícení, které se myslím dostalo do povědomí široké veřejnosti díky Kubrickově filmové verzi. Zajímavostí je, že ačkoliv film je divácky hodnocen kladně, tak Stephen King jej nesnáší, což může být dáno i tím, jak osobní pro něj celý román je.

Příběh o spisovateli, který má problémy s alkoholem totiž psal v době, kdy sám začínal tyto problémy mít. Pro ty, kdo snad knihu nečetli ani neviděli film jen dodám, že hlavní protagonista přijal práci správce hotelu a s rodinou tak tráví zimu v opuštěném komplexu, odříznutý od civilizace. V takovém prostředí se pak může stát hodně špatných věcí.

Roku 1978 vyšla sbírka povídek Noční směna, která rovněž stojí za pozornost. Její obsah je rozmanitý a myslím, že si vybere každý. K mým velmi oblíbeným kouskům patří povídky Děti kukuřice (městečko na venkově ovládané sektou fanatických dětí) a Římsa (minimalistické komorní drama s mafiánem a holuby).

Již jsem zmínil v tomto textu Cujo, a rozhodně musí tato kniha padnout i zde. Příběh o psovi se vzteklinou, jenž zažene matku s dítětem do smrtící pasti je geniální v tom, jak moc je civilní. Žádné nadpřirozené postavy ani schopnosti. Žádné výrazně specifické okolnosti. Čistě kniha, z níž mrazí kvůli tomu, jak snadno se její děj může stát v realitě.

Navíc je zde jeden další motiv, který, nejen Kingovi, pomáhá budovat atmosféru a zvraty. Tím je zdánlivá pomoc. V jednom momentu se totiž stane něco, co má velký potenciál situaci vyřešit a nebezpečí zažehnat. To by to ale autor musel dovolit. Tento moment pak lze najít ve více Kingových knihách, které zde ale všechny nebudu rozebírat. Příkladem za všechny však může být Misery.

Od roku 1982 pak započalo obrovské dobrodružství v sáze Temná věž. Jednotlivé díly, jichž je sedm, kombinují různé žánry, ale spojuje je jedno. Příběh o odvaze, přátelství a sebeobětování, který se odehrává napříč časem i prostorem. Kniha má rovněž hlubší filosofický přesah, v němž klade relativně složité otázky, přesto je ale celé dílo čtivé stejně, jako jakákoliv jiná Kingova tvorba.

První čtyři díly jsou myslím naprosto skvostné, kdy mě osobně se asi nejvíce líbil ten třetí s podtitulem Pustiny, jenž je nejspíše nejsilněji inspirován žánrem post-apo.

Čtvrtý díl Čaroděj a sklo pak byl vydán v roce 1997, tedy dva roky před tím, než Stephena srazilo auto. I když v tvorbě pokračoval poměrně brzy (v roce 2000 vyšlo autobiografické O psaní), tak na pokračování Temné věže museli čtenáři počkat až do roku 2003. Pátý díl je dle mého názoru rovněž velmi dobrý, ale již jsou v něm znát rozdíly oproti stylu předešlých knih. Zcela mimo je pak díl šestý, který se mi osobně moc nelíbil, ačkoliv chápu autorovu potřebu vyrovnat se s vlastním traumatickým zážitkem z nehody.

Závěrečná kniha, jež nese stejný název jako celá série, je pak o poznání lepší, přesto dle mého názoru nedosahuje kvalit prvních čtyř dílů. Vzhledem k tomu ale, že obsahuje vyústění celého příběhu, tak se to dá myslím přehlédnout. A to i přes to, že řada fanoušků si ten konec nejspíš představovala jinak. Stejně jako si nejspíše představovali filmovou adaptaci. Je pravda, že řada Kingových děl je zfilmována, přičemž jejich kvalita je obvykle, až na pár světlých výjimek, horší, než lepší, ale zrovna od Temné věže se čekalo tolik, že to zklamání bylo vskutku výrazné.

Zpět ale do roku 1983. Tehdy byla vydána kniha Řbitov zvířátek, kterou považuji za asi nejexplicitnější horor Kingovy tvorby. Ano, to Ř na začátku je schválně, ale víc vám neprozradím. Možná jen tolik, že v ději hrají důležitou úlohu zvířata, děti a staré indiánské pohřebiště. Už to samotné zní docela strašidelně, co? A ono to i je.

Vskutku jedna z nejděsivějších knih, kterou Stephen kdy napsal, ve smyslu prvoplánové hrůzy. I když i zde byste našli morální poučení. Když nad tím tak přemýšlím, určitou inspiraci pro tento příběh lze najít v klasické povídce Opičí tlapky. Myslím, že minimálně ta myšlenka v pozadí je stejná.

Pokud je Řbitov zvířátek autorova nejděsivější kniha, pak TO (1986) je rozhodně ta nejslavnější. TO je geniální kombinace psychologického hororu a sociálně-kritické sondy, která obsahuje snad všechny oblíbené propriety Stephena Kinga. Jsou zde šikanované děti, dětští psychopati, otec pedofil, otec alkoholik, násilnický manžel a nejen to.

Mistrovství tohoto opusu však tkví ve skutečnosti, jak moc je dílo komplexní a kolik rovin se v něm skrývá. Na první přečtení se vám dostane hutného, ale pro většinu lidí až příliš popisného díla, které ani moc neděsí, neboť první rovina knihy je sice působivě napsaný, přesto poněkud zdlouhavý příběh o vraždícím klaunovi. V hlavě vám nicméně zůstanou obrazy, které vás budou znepokojovat tak dlouho, dokud si knihu nepřečtete znovu.

Dovoluji si tvrdit, že až při druhém čtení plně doceníte hloubku knihy a všechny obrazy se vám spojí v jednolitou mozaiku hrůzy. A rovněž pochopíte, jak to King myslel, když mluvil o projektování strachu. Není totiž amorfnějšího zla než klaun Pennywise, jenž je v jakékoliv své podobě čirou manifestací nejhlubšího lidského strachu. Zároveň ale je klaun Pennywise jen bubák. Jen ona manifestace. To největší zlo se totiž ukrývá v lidech.

Rozhodně doporučuji abyste si tuto knihu přečetli a ideálně jí dali šanci i vícekrát. Důležité je pak i životní období, v jakém se člověk nachází. Já ji poprvé četl v pubertě a viděl jsem jen tu první linku s klaunem. Podruhé jsem TO četl těsně po nástupu na vysokou školu a musím říct, že na mě vskutku zapůsobilo právě tím, co vidím jako ukrytý smysl a metafory ve druhé linii. Jsem zvědav, jak se můj dojem promění, až si knihu přečtu za pár let.

Byť jen naznačovat kontury děje by bylo už příliš zdlouhavé, takže se už jen krátce zastavím u filmové adaptace. Ty jsou vlastně dvě, přičemž ta nejnovější je ryze aktuální.

První část jsme viděli v loňském roce a druhá se teprve chystá, přičemž doufám, že bude minimálně tak dobrá, jako ta první. Na rozdíl od adaptace Temné věže se totiž TO skutečně povedlo. Snímek je sice oproti knize trochu zjednodušen, přesto se předlohy snaží držet co nejvěrněji a docela se mu to i daří. Rozhodně se z mého pohledu jednalo o příjemné překvapení a těším se na pokračování.

Pokud poskočíme do budoucnosti, tak deset let po vydání TO byla vydána další Kingova úspěšná kniha, která nese název Zelená míle. Přiznám se, že znám pouze filmové zpracování a knihu zde uvádím právě kvůli němu. Jedná se totiž asi o jednu z nejslavnějších a nejúspěšnějších adaptací Kingova díla, přičemž konkrétněji se jedná o mysteriózní thriller ve vězeňském prostředí. Myslím, že ten film viděl snad každý, takže se můžeme posunout dále.

Poslední kniha, kterou bych zde rád zmínil sice není nejnovější, ale patří k mým nejoblíbenějším, čímž se myslím dost odlišuji od spousty čtenářů Stephena Kinga. Mluvím totiž o díle Pod kupolí z roku 2009, které je kombinací mysteriózního thrilleru a dystopie.

Malé americké městečko odstřihne od okolí neviditelná bariéra neznámého původu, což samozřejmě způsobí paniku a problémy. Ještě větší ale přijdou ve chvíli, kdy ve městě začne řádit psychopatický vrah a starosta, sám zapletený do nelegálních obchodů, se pokusí zavést policejní diktaturu. Kromě všeho napětí a nervy drásajících zvratů se myslím jedná i o poměrně zajímavou analýzu krizové situace, do níž jsou přidány vskutku děsivé elementy.

Již jsem zmínil, že Pod kupolí je má snad vůbec nejoblíbenější kingovka, ale to samé neplatí o seriálové adaptaci. Já nevím. Někomu se možná líbila a nechci mu to brát, ale dle mého názoru absolutně nekoresponduje s duchem knihy. Herci neodpovídají svým charakterům, děj je uměle protahovaný, ačkoliv myslím zcela zbytečně, a scénář taky není zrovna výhra.

Tato skutečnost je pak o to smutnější, že to vzniklo ve spolupráci s autorem, který dílo posvětil. Zatímco u knihy jsem ale byl napnutý jak struna a antagonisty z duše nenáviděl, tak u seriálu jsem se víceméně nudil, a navíc hlavní zrůda – starosta, mi přišel jako docela racionální týpek, kterému jsem tu podlost prostě ani na okamžik nevěřil.

Krátce závěrem

Chtěl jsem napsat krátký medailonek a stvořil jsem tohle. Nicméně si ale myslím, že o tak plodné osobnosti jako je King se špatně píše krátce, zvláště pokud se má zmínit i jeho tvorba.

Pokusil jsem se vybrat z děl, která jsem četl ta, jež mi přijdou nejlepší nebo něčím zajímavá, přičemž celou řadu z nich jsem prostě uvést nemohl, abych vás již zcela nezahltil, což se dost možná stejně stalo. Přitom i knihy jako Misery, Nezbytné věci, Černočerná tma nebo Geraldova hra by si zasloužily prostor.

Každopádně bych závěrem jen řekl, že King dle mého rozhodně stojí za zkoušku, neboť se jedná o autora, jenž psát skutečně umí. Pokud je vám žánr hororu a thrilleru blízký, pak jej nejspíš už čtete nebo máte dávno přečteného, ale pokud ne, tak prakticky nemůžete sáhnout vedle. A nenechte se prosím odradit tím, že vás nevyděsí na první dobrou. Protože dost možná přijde chvíle, kdy si svévolně vzpomenete na nějakou pasáž, a pak budete obloukem obcházet kanály, psy i děti.

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

Reklama

Reklama

Redakční články plus články uživatelů, kteří nechtějí být jmenováni nebo je jejich aktivita ojedinělá. Také souhrn článků od redaktorů, kteří již pro nás nepíší