Když poprvé vyšlo najevo, že rozsáhlou metafikční ságu Temné věže světového velmistra hororu a podivnosti čeká přechod do světa pohyblivých obrázků, fandové zpozorněli a s prvními zvěstmi o seriálu dokonce začali spokojeně mručet. Jenomže pak projekt nabobtnal a začalo rakovinné bujení nezvládnuté produkce. Ze seriálu náhle expandovalo filmové univerzum. Z něj pak série filmů neznámého počtu a provedení, na kterou měl seriál navazovat anebo s ní běžet paralelně.
Úvahy sice krásné, ale jen do chvíle, než přišel někdo shora, vytáhl finanční skalpel a projekt plný ambicí a snů ořezal. Co ořezal, on ho vykleštil. Z původního námětu, který dával v kontextu rozsáhlosti látky smysl, zbyl náhle jediný film. Fanoušci si nejdříve klepali na hlavu a následně hlavou o futra. Laici netušili, o co jde a proč by je další prapodivná fantastická vyprávěnka měla zajímat. Což se nezměnilo ani po odchodu z kina. Hořká, palčivá otázka ale zůstala do mozku ohnivými písmeny vypálená všem – kde se sakra stala chyba?
Pistolník, který nebyl
Když před lety vyšel osmý díl ságy Rolanda Deschaina, posledního rytíře z Gileadu ve zborceném světě, který se hnul, napsal jsem, že Hollywood by se měl filmové adaptace vyvarovat stejně důrazně jako George Lucas psaní nových dílů Indiana Jonese. Nestalo se ani jedno. Přišel letošní srpen a spolu s koncem sezóny bikin dorazil i konec zdravého rozumu na všech frontách. Podivný výcuc z rozvětvené ságy, jejíž střípky a odlesky procházejí skrze desítky Kingových knih jako roztroušené drobečky, samozřejmě nemohl plnohodnotně nikdy fungovat. Ale mohl být něčím soběstačným, něčím víc. Mohl být prvním dílem, Pistolníkem, který vůči zbytku celé přesně v takové pozici stojí.
Absolutní fiasko bohužel nejde svést na údajné tahanice o jednotné tvůrčí ukotvení filmu, který se bandě scenáristických šašků pod rukama totálně rozsypal. Na konečný materiál měl totiž veto i King sám a jako duchovní otec celé ságy se mohl postarat, aby si všechno sedlo na své místo. Ptáte se, proč je tedy výsledkem k zešílení nudná, banální, plytká a rozbředlá slátanina o znuděném Matthewovi McConaugheym, který ze srandy mučí postižené uprchlíky z Ostrova Dr. Moreau, a vyvoleném fakanovi s oteklým mozkem, který ho jediný může zastavit? Důvod je jednoduchý.
Jak odcházejí sny
Stephen King není William Goldman, který si své knihy notoricky adaptoval sám, ani J. K. Rowlingová.
Má své knihy a fenku Molly, má svůj dům uprostřed lesů v Maine, a má své démony, s nimiž je však za ty roky společného soužití už docela kámoš. Nebude se do krve bít za barvu skvrny na slipech, které Ron Weasley nosil celý první týden v Bradavicích a vyhodil je až následné úterý, když mu Harry vysvětlil, že je prase. Nic z toho. Vezme si šek a odejde stvořit další temný vesmír.
Právě proto Temná věž s nešťastným Idrisem Elbou, který vlastně ani nemusí moc hrát, že na plátně trpí jak zvíře, připomíná nejblíže literární výtvor dyslektického chlapečka, který si přečetl jednu kingovku a rozhodl se kráčet v mistrových stopách. Čtveřice scenáristů, včetně režiséra Nikolaje Arcela, která je pod Věží podepsaná, v podstatě mohla nechat Elbu, Toma Taylora a McConaugheyho dokola opakovat, že jsou ryba, a výsledek by byl stejný.
Nejhorší na tom všem pochopitelně zůstává, že v naprostém, esenciálním základu se jim skutečně příběh Temné věže vystihnout podařilo. V jádru jde o souboj dobra se zlem. Vzato určitou optikou, šestáková, tisíckrát do sucha vydřená zápletka „zlý čaroděj chce strhnout Věž, která drží pohromadě mnohovesmír, a poslední z dávného rodu Pistolníků mu v tom musí zabránit“ opravdu shrnuje celý děj. Bohužel ho ale přitom namísto elegantního, surového eposu s vlastní tajemnou estetikou a mytologií, podává stejným způsobem, jakým Randal v druhých Clerks vyloží trilogii Pána prstenů. A stejně jako ve zmíněné komedii Kevina Smithe bude reagovat i fanoušek. Krátce lapne po dechu a na místě se poblije.