Pojďme se společně podívat na to, jaké perly hororového filmu vyplodil rok 2018. Jelikož v tomto žánru nestojí spousta snímků ani za zlomenou stehenní kost, rozhodl jsem se pro úsporný žebříček čítající pět nejstrašidelnějších. Zato ale slibuji, že vám každý jeden z nich pěkně pocuchá nervy.
Tiché místo
Představte si svět zasažený mimozemskou invazí. Civilizace neexistuje a všude číhají děsiví tvorové, kteří loví podle sluchu. Stačí jeden hlasitější zvuk a už jdou po vás. A můžete si být jisti, že utéct jim je hodně výjimečný počin.
No a přesně v takovém světě žije malá rodinka, ukrývající se na farmě u lesa. Se dvěma dětmi nikdy nevíte, co se v takové situaci může stát. Horší ale je, že další přírůstek do rodiny je na cestě. Jak tohle celé dopadne? Podaří se rodině přežít nebo se jí nějaká maličká chyba stane osudnou? Stačí jedna suchá větvička a hned může být o člena méně.
Začali jsme zlehka pátým místem, což ale neznamená, že špatným filmem. Ostatně tento žebříček je top 5, takže i to nejslabší zde je vysoko nad průměrem toho, co v žánru hororu letošek přinesl. Třeba snímek Sestra. Ale to je jiný příběh, o němž jsem psal již dříve.
Tiché místo mě zaujalo zejména originální myšlenkou a působivou atmosférou. Neřekl bych, že se jedná o úplně čistý horor, ale rozhodně jde o velmi hutný postapo thriller s hororovými prvky.
Na druhou stranu nejde o dílo bezchybné. Výrazným neduhem jsou vnitřní nelogičnosti, které místy citelně nabourávají prožitek. Těch nejhorších si ale naštěstí všimnete až zpětně po shlédnutí, takže okamžitý zážitek zůstane silný. Pokud se navíc přenesete přes jistou dávku patosu v závěru, tak zde máte skutečně nervy drásající komorní drama o přežívání.
Annihilation
Když se někde jen tak zjeví zářivá kupole, která se začne rozpínat a zároveň měnit ekosystém uvnitř sebe, tak je jasné, že je něco hodně špatně. Když se pak vyslané expedice nevrátí zpět, tak je namístě začít panikařit. Naštěstí je zde ale ještě Natalie Portman a její skupina vědkyň. Ty se rozhodnou učinit poslední výpravu, která by měla objasnit, co se uvnitř kupole děje, a případně to i zvrátit.
Asi není třeba zdůrazňovat, že to nebude procházka růžovým sadem a že se holky můžou těšit na spoustu fascinujících, bizarních a místy i hodně děsivých zážitků.
Nejspíš je již z popisu znát, že ani Annihilation není čistý horor. Jedná se spíše o sci-fi thriller, který mi dost evokoval knihy bratří Strugackých. Na druhou stranu nabízí opravdu znepokojivé až hrůzostrašné momenty, jež jsou myslím znatelně hororovější než v případě Tichého místa.
Ať se jedná o průzkum opuštěné vojenské základny nebo o setkání se změněnou faunou a flórou, garantuji vám, že jisté scény si budete pamatovat ještě hodně dlouho. Poněkud rozporuplný je až samotný závěr , který se snaží být tak moc ohromující, až jste poněkud na pochybách, zda vlastně dává smysl. Po většinu času se však jedná o napínavé dobrodružství říznuté zážitky, u nichž většina z nás asi doufá, že se nám obloukem vyhnou.
Ve spárech ďábla
Dělat noční směny v chladné betonové márnici moderní bostonské nemocnice zřejmě není žádný med ani za běžného provozu a člověku z toho musí brzy začít strašit ve věži. To ovšem není nic proti jedné noční směně, při které začne strašit doopravdy.
Jakmile totiž na stůl přivezou tělo mrtvé dívky, která zemřela za záhadných okolností, je jasné, že tato noc bude všechno, jen ne tichá a klidná.
První čistokrevný horor v tomto výběru, který vás rozhodně slušně poděsí. Kdo se aspoň trošku orientuje v hororech, tak asi tuší, že motiv je hodně podobný tomu, co jsme mohli vidět v roce 2016 ve velmi podařeném snímku Autopsy of Jane Doe. Ačkoliv Ve spárech ďábla nejspíš není lepší než tento jeho předchůdce, rozhodně si zaslouží vaši pozornost.
Atmosféra rozlehlého a studeného sklepení, kde světla na fotobuňku fungují jen když se jim zrovna zachce, je pořádně mrazivá a skličující. Režisér si vyhrál s drobnými náznaky a znepokojivými detaily, takže vás nečekají jen tuctové lekačky, ale těšit se můžete na vskutku hrůzostrašnou atmosféru.
Jistě, snímku by nejspíše slušelo, kdyby byl komornější, neboť je v něm postav jak na orloji. Občas umírají a občas ne, přičemž by možná nebylo na škodu, kdyby méně postav dostalo více prostoru. Jak před smrtí, tak klidně i po ní. Pokud ale chcete vidět hodně dobrý horor a ideálně ještě ujíždíte na exorcistickém subžánru, tak je toto rozhodně volba pro vás.
Děsivé dědictví
Ztráta člena rodiny je vždy psychicky náročná. Ztráta dvou členů v krátkém časovém úseku o to víc. Pokud se navíc jedná o tragický odchod dítěte, tak to už zavání psychiatrickou léčebnou. Na tu se zde sice nedostane, ale psychický rozklad je přítomen nepochybně.
Stupňující se domácí napětí ale není nic proti tomu, co se stane, když se matka rozhodne svůj duševní stav řešit spiritistickou seancí. Zvláště když má celá rodina pohnutější a temnější historii, než by se mohlo na první pohled zdát.
Děsivé dědictví není pro lidi, kteří očekávají rychlý spád a kupu leknutí. To já ovšem nejsem, takže jsem pomalé tempo snímku náležitě ocenil. Pomalé tempo ovšem rozhodně neznamená, že by se jednalo o dílo nudné. Právě naopak!
Hlavní devizou tohoto vskutku děsivého příběhu je důkladně stupňované napětí, kdy je gradace vymazlená téměř k dokonalosti. Těšit se můžete na spoustu znepokojivých momentů, na houstnoucí napětí i plíživý strach, což dohromady vytváří koktejl tak silný, že budete mít infarktové stavy, aniž by na vás kdokoliv bafal. A pak že to nejde.
Ano, strach budete mít i ve chvíli, kdy se vůbec nic strašidelného dít nebude, což je na dnešní poměry v hororovém žánru hodně vzácný úkaz.
Ovšem když říkám, že se nic strašidelného dít nebude, tak tím myslím klid zdánlivý. V tomhle snímku se totiž skoro pořád děje něco hodně temného, jen to není pokaždé zcela očividné. I proto se vyplatí tento kousek vidět vícekrát. Škoda jen konce, který mi přišel – podobně jako v případě Annihilation – jako zbytečně velká snaha o překvapení diváka.
Je pravda, že jsem tento počin viděl zatím jen jednou, takže podruhé to finále možná bude dávat větší smysl. Napoprvé je v tom ale docela zmatek.
Ghost Stories
Život skeptika je těžká řehole. Zvláště když se zavážete, že vysvětlíte tři duchařské případy, které se nikomu před vámi nepodařilo uspokojivě objasnit.
Jak to bylo s tím hlídačem na noční směně, kterého zvláštní zvuky dovedly až do sklepení, ve kterém čelil smrtícímu útoku ze stínů? Co napadlo mladíka, když mu v noci uprostřed lesa náhle přestalo fungovat auto? A co přesně se odehrálo v domě vlivného milionáře, který přísahal, že zažil řádění poltergeista, zatímco čekal na příjezd manželky z porodnice?
Otázky, samé otázky. A také tři provázané hororové minipříběhy, které vedou k překvapivému konci.
Rozhodnout o obsazení prvních dvou míst bylo skutečně náročné, ale nakonec jsem se rozhodl dát na první místo právě Ghost Stories. Nejspíše proto, že se mi ze všech snímků v tomto seznamu zapsal do paměti nejvíce. A to nejen svým zpracováním, které docela originálně stojí na propojení tří hororových jednohubek, jež ústí k šokujícímu rozuzlení.
Jistě, někdo by mohl namítat, že závěr mírně pokulhává, a je pravda, že v určitou chvíli se zdá, že ke zbytku moc nepasuje. Myslím si ale, že nakonec se z drobného zaškobrtnutí podařilo tvůrcům vybruslit se ctí a že jejich pointa je v konečném důsledku jasná, což je v rámci tohoto výběru celkem nezpochybnitelné plus.
Co se týče jednotlivých případů, každý jeden z nich je opravdu skvělou hororovou záležitostí, přičemž každá jednohubka má trošku odlišnou atmosféru. Ten první dává svým zpracováním vzpomenout na vynikající horor Zhasni a zemřeš, jenž považuji spolu s Autopsy of Jane Doe za jeden z nejděsivějších počinů roku 2016.
Přízrak pronásledující nebohého hlídače temnými a úzkými sklepními chodbami je prostě nervy drásající pecka, která se vám vryje hodně hluboko do paměti.
Druhý příběh přináší jistou opatrnou dávku černého humoru, která ale naštěstí neruší celkově mrazivé vyznění této kapitoly. Její síla totiž pramení nejen z mladíkova vyprávění svého hrůzostrašného zážitku, ale rovněž z mladíka samotného.
Poslední příběh je pak z tohoto hlediska asi nejobyčejnější, ačkoliv si myslím, že je zvládnut velmi povedeně, a to i díky herci Martinu Freemanovi.
Větší výtky bych k tomuto snímku měl dvě. První zde již padla a týká se toho trošku zmateného konce, jenž sice vede k jasnému a zajímavému vyústění, ale neřekl bych, že úplně šťastnou cestou. Za druhý problém pak lze považovat skutečnost, že jednotlivé případy nemají úplně rovnocenný prostor, takže ten poslední se zdá být poněkud uspěchán. Jelikož ale je z těch tří nejméně zajímavý, tak to tolik nebolí.
Každopádně snímek Ghost Stories považuji za velmi povedenou záležitost, v níž lze najít skvělé hororové kousky, které díky rozdílné atmosféře nenudí, a pak také docela překvapivý konec, jenž možná není z nejgeniálnějších, ale na poměry hororu se jedná myslím o solidní zvrat.
Z mého pohledu se tak dá hovořit o hororu roku, ačkoliv je nutné zopakovat, že všechny zde zmíněné kusy jsou velmi kvalitní a stojí za to se na ně podívat, pokud máte hororový žánr alespoň trochu rádi.
