Zemřela bába, do hrobu dána, vyšinutá famílie po ní zbyla… Tak nějak začíná zatím nejlepší letošní horor, na jaký můžete v našich kinech narazit. Děsivé dědictví od Ariho Astera, jehož dosavadní filmografie je taky… děsivá. Strašidelný žánr má prostě novou hvězdu! 

Tenhle film od začátku ukazuje, že ho dělá člověk, kterej to možná nemá v hlavě v pořádku, ale má ten nepořádek super srovnaný. Je to takový hodně perverzní Wes Anderson bez vtípků.

Kamerová jízda na něco, co vypadá jako domeček pro panenky se plynule překlopí v jízdu po reálném domě, jehož obyvatelé se právě chystají na poslední rozloučení s babičkou, o které brzy zjistíte, že asi nebyla úplně normální – jednak to, jak o ní její vlastní dcera mluví, jednak to, jaké knihy se nacházejí v její pozůstalosti… a jednak to, jací divní lidé jsou mezi hosty. A bude hůř.

Děsivé dědictví se dlouhou dobu tváří jako brutální psychologický film. Matka rodiny se evidentně nevypořádala s rodinným traumatem (se zesnulou několik let vůbec nemluvila a nakonec je usmířila až dcerka Charlie, kterou dali babičce de facto „na hraní“) ani s tím, co všechno udělala svým blízkým (vztahu se synem rozhodně nepomůže, když jej coby náměsíčná polijete ředidlem a pak nad ním stojíte se zapálenou sirkou).

Její manžel se snaží držet rodinu co nejvíc pohromadě, ale evidentně v něm bublá cosi, co musí jednoho dne bouchnout. Jejich syn se oddává drogám, kdykoliv to jde a dcera… inu, to, že ustřihne hlavu mrtvému holubovi a pak si ji všude nosí by mohl být důkaz určité vyšinutosti, ale pravda je mnohem, mnohem horší. Ale také zábavnější.

Hlavička, tělíčko, šílenství… máme to tu všechno

Protože jednou rodinnou tragédií to nekončí. Jedna studentská párty, alergie na oříšky, trocha lehkých drog a pak hnusná smůla na cestě do nemocnice, sloup u silnice a… začínali jsme Kyticí, tak si vzpomeňte na tělíčko bez hlavičky a hlavičku bez tělíčka a jste doma. Ta scéna je mimochodem naprosto dokonalá. A její příprava také.

O té alergii víte jako divák dlouho, takže od určité chvíle víte, že se něco stane… ale jak to bude špatné a jak to bude děsivě silné, to si budete jen domýšlet. A klobouk dolu, protože všechnu tu osudovost a brutalitu konce života vám naservíruje Ari Aster v podstatě komorně, bez triků a krvavých efektů… a pak všechno ještě vypointuje tím, co se stane po onom žuch-buch sbohem a šáteček…

… aby pokročil na další level rodinného hororu, kde nikdo najednou není s nikým schopen normálně mluvit, kde se hroutí úplně všechno a kde i lidé, kteří se milují, jsou schopni jen zlých činů.

Právě tehdy přichází základní překlopení všeho, co jste dosud viděli, a na scénu přichází duchařská seance. Že někdo, kdo ztratil v rychlém sledu dva rodinné příslušníky, tak trochu (hodně) zešílí, to je vlastně logické… jenže tady nejde o šílenství. Seance opravdu funguje. jen to není přátelská seance s duchem mrtvé dcery, ale součást něčeho temného, hry lidí, pro které byla mrtvá babička dekapitované Charlie čímsi jako guru.

Od tý chvíle se začnou dít hodně šílený věci. A je naprosto úžasný, jak to do sebe všechno zapadá. Poznámky a narážky na rodinnou historii. Mihnuvší se podivná slova, jimiž Charlieina matka zdobí svoje umělecké výtvory. To, co si Charlie kreslí a dělá v pokojíčku.

Napůl odposlechnutý telefonát o „znesvěcení“. Vidiny. Nevinné poznámky a zvyky… Tahle rodina měla historii a byla to historie nesvatá. všimněte si třeba jistého zvuku, který vydává Charlie (toho času ještě s hlavičkou na ramínkách), a v jakém provedení se vrací na scénu.

Stejně jako v případě již zmíněného dekapitování nejmladšího výhonku rodu je přitom vše podáno velmi decentně a až s klinickým odstupem. Nikdo nikam nespěchá, vše se zdá být klidné… dokud to definitivně nebouchne. Pak přijdou na řadu plameny, útěk do podkroví a tam… Tam odpálí svůj film Aster ke hvězdám temnoty a nechá vás s otevřenou pusou zírat, co jste právě viděli.

A jo, na konci šlápne do obrátek i jinak a najednou je dění zatraceně dynamický. Hodně se staví na hereckých výkonech a je vidět, že pro všechny zúčastněné to byl hodně důležitý projekt. Ale hlavní chvála musí jít pořád za režisérem (a scenáristou v jedné osobě).

Režisér, co si dělal domácí úkoly z démonologie

Pokud si z filmu něco odnesete, tak vědomí, že tohohle chlápka budete pozorně sledovat a těšit se na jeho další počiny. Nebo snad na to, že Král Paimon preferuje mužské hostitele?

Upřímně, pokud nebudete mít nutkání nastudovat si pár démonologických grimoárů (na ty zásadní se proklikáte přes wikipedii), neuvěřím vám, že jste dávali v kině pozor. Tak se totiž Děsivé dědictví zaryje pod kůži. Aster evidentně dělal domácí úkoly a jeho příspěvek ke kultistickým snímkům má nakročeno stát se naprostou…. ehm, kultovkou.

Po dlouhých letech, kdy v kinech (nebo aspoň v multikinech) běžely jen naprosto bezzubé lekačky či vyvražďovačky bez šťávy, je zatím letošek důkazem, že v zatuchlém rybníčku filmového hororu se konečně zase dějí zajímavé věci.

A i ve srovnání s Tichým místem či Ghost Stories je Děsivé dědictví zatím hororem roku. A vlastně i jedním z nejlepších filmů obecně, co můžete letos navštívit. Tak neváhejte a vyražte na ně. Ale jen pokud nejste labilní, protože Ari Aster vám nic neodpustí.

Děsivé dědictví

Režie: Ari Aster

Scénář: Ari Aster

Kamera: Pawel Pogorzelski

Hudba: Colin Stetson

Hrají: Toni Collette, Gabriel Byrne, Alex Wolff, Milly Shapiro, Ann Dowd, Mallory Bechtel,

Reklama

Reklama

V současnosti učí na střední škole, občas si napíše něco o svých oblíbených tématech od šachů přes pervitin ve třetí říši až po fantasy. Publikoval na serveru Aktuálně.cz, momentálně opravuje hlavně písemky a vzdělává se v japonštině, aby mohl skládat pravé haiku.