Brandon Sanderson: Mistborn – Hrdina věků

Stačí se podívat na osmou sérii Her o trůny, abychom viděli, že fantasy příběhy většinou nemívají zrovna nejsilnější konce. To neplatí pouze na televizních obrazovkách, ale i v tištěné podobě – o to příjemnějším překvapením je to, že hrdina věků není jen skvělá kniha, ale také zdaleka nejsilnější část celé trilogie.

Začínáme Koncem světa

Brandon Sanderson: Mistborn – Hrdina věků obálkaMistborn je velmi populární série s fanoušky po celém světě, ale určitě není bezchybná. Obzvláště druhý díl se občas táhl o dost víc, než by bylo vhodné, a proto jsem do třetího dílu šel poněkud skepticky.

Naštěstí se ukázalo, že mé starosti byly neopodstatněné a téměř všechny otravné aspekty prvních dvou dílu jsou bohatě vynahrazeny.

Je těžké představit si, že popelem posypaná planeta Scadrial, kde se děj odehrává, by mohla být ještě horším místem k životu, ale přesně tak třetí díl této trilogie začíná – apokalypsou.

Jediné, co naše hrdiny drží nad vodou, je překvapivý odkaz Pana Vládce a Mistborn si na svůj žánr překvapivě dobře pohrává s podstatou ‚většího dobra‘ a morálkou hlavních hrdinů a záporáků z prvního dílu.

Celá kniha je v podstatě o tom, že naši hrdinové zápolí se silou, která je jim nadřazená v takřka každém aspektu a tuto atmosféru se knize daří dobře vystihnout.

To ovšem není její hlavní síla – nejlepším aspektem je převracení na hlavu všeho, co jsme zatím zjistili v předchozích knihách. Každý zvrat se dá vystopovat ke scéně z předchozích dílů, které předtím tak docela nezapadaly do komplexnější hádanky, ale teď dávají konečně perfektní smysl.

Z tohoto důvodu si myslím, že určitě stojí za to si sérii přečíst víc než jednou, máte-li na to čas (a přeskočíte větší část Pramenu povýšení).

V čem ovšem kniha v porovnání se svou sérií nevyniká, jsou ikonické magické systémy, kterými je Brandon Sandeson dnes již proslulý. Ty z předchozích knih, tedy alomancie a feruchemie, tady sice už šlapou na plné obrátky, ale nepředvedou toho zase tolik, co bychom už neviděli v předchozích dílech a ‚nováček‘, kterého nám Hrdina věků představuje, Hemalurgie, není ničím speciální.

Jako člověk, který četl všechny dosud vydané knihy v sérii, můžu bezpečně říct, že ani po sedmi knihách není hemalurgie ani z poloviny tak dobře definovaná, jako byla alomancie jen v prvním díle. V jiné sérii by to sice mohlo být něco zajímavého, ale tady to působí spíš jako něco, co je všechno a nic zároveň, a představuje spíš brutálnější verzi dvou předchozích systémů.

Zmařené životy

Aspekt, ve kterém má Hrdina věků nad Pramenem povýšení jasně navrch, je sestava hlavních postav. Druhý díl série se po ztrátě určité postavy, která zahyne v prvním díle, zmateně potácel a nedařilo se mu najít vlastní identitu a příchuť. V tomto ohledu má sice Finální říše pořád navrch nad zbytkem série, závěr nám nabízí podstatné vylepšení.

Hlavní hrdinka Vin se zbavila ‚trojúhelníku na řetězu‘, který ji ve druhém díle táhl dolů a její příběh je vesměs očištěn od špatné romance. Může se plně věnovat tomu, na čem tady záleží: nepředvídatelným intrikám a krkolomné akci.

Postava feruchemistického archiváře Sazeda se oproti předchozímu dílu také dostalo vylepšení. Jde zde jasně vidět, že pro Sandersona jde o velmi osobní postavu – asi víte, že Brandon Sanderson je hluboce věřící člověk, a Sazedovo hledání pravé víry proto působí velmi upřímně – což jej zachraňuje předtím, že se stane otravným klišé.

O Šmukovi či Lestibournesovi toho pořád nemohu říct moc dobrého, ale s potěšením říct mohu, že už není tak zbytečným, jako v prvních dvou dílech, což je jen dobře, vzhledem k tomu, kolik zde dostává prostoru.

O to větší škoda ale je, že romantický partner Vin, Král Elend, je pořád zdaleka nejnudnější postavou, která je i přes veškerou snahu autora namluvit nám, jak je speciální, nemastná neslaná. Mrzí mě to, protože vladařů, kteří jsou zároveň hlavními postavami, v epické fantasy moc nemáme.
Ale to je asi vše, co mohu vytknout. Vedlejší postavy, jako například žoviální Breeze, jsou všechny příjemnými společníky při čtení příběhu a antagonisté působí patřičně nebezpečně.

Pak zavládla Harmonie

To, co mě nejvíc zasáhlo z Hrdiny věků, je hořkosladký konec, který ve fantasy nevídám moc často. Ty nejlepší aspekty Hrdiny věků jsou ‚spoilery‘ o které se s vámi v této recenzi nemohu podělit, a tak jsem věděl, že poprat se se závěrem Mistbornu bude docela oříšek.

Mistborn je jedna z mála sérií u kterých nemohu tvrdit, že jsem měl nejmenší tušení, jak vlastně skončí, ale na druhou stranu jako celek dává perfektní smysl, když se ohlédnu zpátky. Nejdřív jsem neměl tušení, co stojí za náušnicí po mamince, kterou Vin nosí prakticky celou sérii, nebo kdo vlastně bude Hrdina věků, ale poté, co jsem dostal odpovědi, jsem si je i po letech pamatoval.

Mám-li být upřímný, trilogie Mistborn není tak dobré jako to, co přijde potom. Ale je to více než solidní začátek a na něco, co na první pohled vypadá jako nenápadná série, navždy poznamenalo celý žánr fantasy literatury. Samozřejmě už asi ani nemusím dodávat, že drtivá většina knih Brandona Sandersona se odehrává ve sdíleném světě Kosmíru a je narvaná překvapeními pro stálé čtenáře.

Rád bych zmínil obálku J. P. Krásného, která dobře zachycuje atmosféru, která je oproti ostatním dílům trilogie o poznání temnější. I přesto si ale myslím, že první díl má v tomto ohledu pořád navrch (a to, že někteří zahraniční čtenáři se dočkali mnohem působivějších obálek, například hned v původním vydání).

Co zbývá dodat? Snad jen to, že Mistborn pokračuje westernovou sérií o Waxi a Waynovi, která určitě taky stojí za přečtení. Pokud to pro vás pořád ještě není dost, do budoucna si pro nás Sanderson chystá rovnou dvě další trilogie v této sérii. „Vždycky je ještě nějaké další tajemství.“

Brandon Sanderson: Mistborn – Hrdina věků

Vydal: Nakladatelství Talpress, 2010

Překlad: Milena Poláčková

Obálka: Jan Patrik Krásný

Počet stran: 680

Cena: 313 Kč