Epická fantasy nemusí být jen středověká vykrádačka Pána prstenů a málokterý příběh to ukazuje tak dobře, jako trilogie Mistborn. Brandon Sanderson si zde pohrává se zažitými klišé celého žánru a staví je na hlavu, zároveň jim ale vyznává lásku.
Popel a Mlha
I více než deset let po svém vydání patří celá trilogie Mistborn mezi to nejzajímavější, co nám může moderní fantasy nabídnout. Oproti dřívějšímu Elantris si zde Sanderson mnohem víc protahuje své kreativní svaly a úspěšně se vyhýbá propastem, do kterých tak často spadnou začínající autoři.
Začínající odstavec první knihy trilogie mi ještě celé roky poté, co jsme knihu poprvé přečetl, uvízl v hlavě. Mistrovsky totiž nastavuje dějiště pro celý děj knihy a má obrovský vizuální sexapppeal. Depresivní svět, plný plantáží utlačovaných otroků a špinavá města přetékající gangy a zkorumpovanou šlechtou, na která se od soumraku do úsvitu snáší déšť popele.
Bezesporu nejslavnější částí celé trilogie je systém magie, kterým Sanderson příběh mistrovsky okořenil. Sanderson je dnes už notoricky známý tím, že pro každou svou novou sérii připraví nový set kouzel, který ale spíše než klasická kouzla a čáry připomíná superhrdinské schopnosti. Mistborn samozřejmě není výjimkou a najdeme zde hned tři takové systémy.
První kniha se zabývá hlavně Alomancií, tedy magií, kterou používají titulární Mistborni a jejich slabší (a mnohem početnější) bratranci Mistingové. I dnes můžeme říct, že Alomancie patří mezi nejlepší systémy z pera Brandona Sandersona a doslova čpí nadšením.
Alomanticky nadaní jedinci se rodí se schopností polykat některé druhy kovů, které posléze mohou během momentu „spálit“ a dosáhnout tak nadlidských činů. Zatímco legendární Mistborni mohou pálit alomantické kovy všechny, slabší mistingové vládnou pouze jednou slitinou.
Různé kovy odemykají různé schopnosti, cín například zostřuje smysli, olovo dodává nadlidskou sílu a mosaz tlumí emoce ostatních. Nejzajímavější jsou ale ovšem ocel a železo, které respektive dovolují tahat či tlačit na ostatní kovy. Jistě si dovedete představit, že takovéto podmínky umožňují skvělé, vynalézavé akční scény a Sanderson toho ve všech knihách o Mistbornech plně využívá.
Loupež ve fantasy kabátku
Elantris, Sandersonova prvotina, byla v jádru velice zajímavá kniha, ale měla mnoho problému, z nichž asi největší byli nudné a suché postavy. Po čtenáře, kteří rádi čtou knihy v pořadí vydaní tedy bude velmi příjemným překvapením zjistit, že u Mistborn je v tomto bodě opakem Elantris.
Hlavní postava trilogie, Vin, je mnohem zajímavější postava než princ Raoden, a její charakter se mezi jednotlivými knihami roste a vyvíjí. Na začátku Finální Říše je ustrašenou dívenkou vyrůstající na ulicích Luthadel, hlavním městě Centrální dominancie Finální říše a příběh začíná, když mladá Vin zjistí, že je titulární Mistborn a začne objevovat své mystické schopnosti. Ostatní postavy také nezklamou. Obzvláště pak její mentor, starší Mistborn, revolucionář a lupič Kelsier, který dodnes patří mezi nejcharismatičtější postavy, jež se kdy zrodily na špičce Sandersonova pera a příhodně ukradne každou scénu, ve které se objeví.
Vedlejší postavy jako tajemný Sazed, pohodář Breeze anebo drsňák Hammond jsou také velmi zajímavé, a je tedy škoda, že jim není věnováno více pozornosti. Ne všechny charaktery jsou ale tak podařené. Šmuk sice zní podobně, ale není to zrovna nejvhodnější překlad pro originální ‚Spook‘ a toto nešťastně zvolené jméno ubírá na vážnosti již tak ne zrovna podařené postavě.
Spíše nepodařený je určitě také mladý šlechtic Elend Ventrue, který je v mnoha ohledech podobný princi Raodenovi z Elantris a s největší pravděpodobností jde o Sandersonovův pokus se jako zkušenější autor k postavě vrátit a vylepšit její charakter. Bohužel nejde o zrovna dvakrát podařený počin a mezi novými, lepšími postavami Mistbornu, o to víc tenhle další „Raoden“ vyčnívá.
Mladá krev
Dost už ale o detailech, jaké je jádro příběhu samotné? Každá epická fantasy je přece o temném pánovi, artefaktu, jediné věci, která ho může zastavit a skupině hrdinů, co se vydá na pout zachránit svět. Nebo ne? Mistborn je vskutku netradiční příběh a přinejmenším z počátku je více podobný Dannyho parťákům s trochou magie než například Pánu Prstenů, a pro čtenáře klasičtější fantasy je zaručeným osvěžením.
Sanderson si zde geniálním způsobem pohrává se zažitými aspekty žánru a vytváří něco opravdu originálního. Z tohoto důvodu také kniha ale není ideálním vstupem do žánru, jelikož počítá alespoň se základními znalostmi toho, jak podobné příběhy většinou fungují a přinejmenším již zmíněný Pán prstenů je naprosté minimum.
I přes veškeré mé sympatie mi nedělá mi problém přiznat, že fantasy je v mnoha ohledech ohraný žánr, který se až příliš často zabývá spíše kopírováním Pána prstenů a Barbara Conana, než své pravé podstatě – dát křídla fantasii autora a dopravit trochu ‚meče a magie‘ do života čtenáře a myslím, že proto je potřeba doopravdy ocenit co Sanderson v roce 2006 se svým originálním vydání Mistborn: Finální říše udělal. Ať už se vám libí jeho tvorba nebo ne, každý musí uznat, že do fantasy žánru přinesl čerstvou krev.
I přes všechny své klady, Finální říše není perfektní kniha, ale na rozdíl od Elantris nebudu váhat a doporučím ji všem fanouškům fantasy literatury. Není to Sandersonova nejlepší práce (ta čest dle mého názoru připadá pozdějšímu Archivu Bouřné Záře), ale je to poprvé, kdy světu ukázal, co doopravdy dokáže a udělal si jméno.
Je škoda, že knihu sužují chyby dnes už typické pro Sandersonovu tvorbu, jako jsou například slabší dialogy nebo suchá próza. Jakékoli vady ale kniha má, v porovnání s tím, co dělá správně, je snadné je odpustit.
Pro každého milovníka dobré literární akce by tedy Finální říše měla být jasnou volbou a rád bych také podotkl, že původní trilogie Mistborn má dnes již několik pokračování v podobě knihy o Waxi Waynovi, které také určitě stojí za přečtení.
Brandon Sanderson: Mistborn – Finální Říše
Vydal: Nakladatelství Talpress, 2008
Překlad: Milena Poláčková
Počet stran: 592
Cena: 359 Kč
