Černá křídla Cthulhu cover

Howard P. Lovecraft. Ačkoliv od jeho smrti uplynulo už přes osmdesát let, v posledních letech zažívá dílo samotářského, podivínského průkopníka kosmického děsu nezvyklou renesanci. I u nás opět vychází sbírky nejen jeho vlastních povídek, ale i povídek nesčetných následovníků. Jednou z nejvýznamnějších je série antologií Černá křídla Cthulhu.

Editor z nejpovolanějších

Černá křídla Cthulhu, série, která do dnešního dne dosáhla už šest dílů, jsou projektem S.T. Joshiho, jednoho z největších znalců Lovecraftova života i tvorby. Sám Joshi je autorem řady nebeletristických textů, rozborů a také životopisu samotného Lovecrafta. V Černých křídlech se pokusil provést jakýsi průřez toho, kam se lovecraftovský horor dneška posunul, a jak ovlivnil práce současných autorů.

Jednadvacet povídek v knize přítomných by se dalo volně rozdělit do několika tematických okruhů. Spíše než procházet jednu povídku po druhé, bude vhodnější podívat se na to nejlepší z každého z nich, a pak i na to, co se vymyká.

Následovníci a epigoni

Jako první se samozřejmě nabízí ti, kteří si pohrávají s lovecraftovskými motivy či jeho konkrétními povídkami. Sem patří už úvodní „Pickmanova modelka“ Caitlín Kiernanové. Na začátek velmi umírněný, stylový kousek, nepočítáme-li jeden děsivý sen a jeden potenciálně filmový trik, vlastně bez nadpřirozeného prvku. Vyprávění z doby starého Hollywoodu, kde mezi filmovými hvězdami a hvězdičkami letěly kromě kokainu i mnohem temnější záliby, připomíná některé povídky Neila Gaimana – a čtenáři mohou navíc tipovat, které filmy autorkou citované, jsou skutečné a které nikoliv. První jasný palec vzhůru.

Dalším výrazným následovníkem je zkušený lovecraftovský povídkář Michael Shea. „Jak dostat chapadláka“ je navzdory legračnímu názvu velmi sevřeně působící povídka. Jízda jednoho Proroka a jeho ne zcela dobrovolného Svědka vstříc zjevení uprostřed drsného černošského ghetta, se vydává přímo do srdce lovecraftovského Mýtu, škodí ji však překlad. Původní text je psaný svéráznou „gangsta´ngličtinou,“ která se do češtiny převádí špatně. Třebaže Milan Žáček dělal, co mohl, některé věty prostě nezní tak, jak by asi znít měly. Přesto jde o další z vrcholů.

Zbylé povídky tohoto typu už bohužel vyšších kvalit nedosahují. Kromě Briana Stableforda, o němž ještě bude řeč, jako by několik autorů pojalo téma coby slohové cvičení „napiš nejvěrnější imitaci lovecraftova stylu.“ Ano, mnozí uspěli na výbornou, kupříkladu „Pouštní sny“ Donalda R. Burlesona by mohly být klidně napsány samotným Lovecraftem, jenže to je všechno. Nic nového ani zajímavého nepřináší, prostě jen imitují.

Mistři kosmického děsu

Černá křídla Cthulhu obalkaDruhou kategorii autorů v knize zastoupených tvoří ti, kteří se spíše, než na dějové propriety zaměřili na ten správný lovecraftovský děs, na pocit hrůzy z neznáma a křehkosti člověka i jeho rozumu tváří v tvář nepopsatelnému. V čele jim kráčí Laird Barron, vesměs považovaný za nejtalentovanějšího Lovecraftova nástupce dneška. „Hotel Broadsword“ má všechno: Nespolehlivého vypravěče, pocit plíživého, všeprostupujícího šílenství, i tvory, které rozhodně nechcete poznat zblízka, to navíc ve stylově velmi moderním, prakticky SF pojetí. Bohužel se nevyhnul Barronově časté bolesti: Konec působí bezradně, jako by ho autor narychlo škrábal v momentě, kdy mu redaktor tři týdny po uzávěrce už mlátí na dveře pracovny sekerou. Škoda. S lepším závěrem to mohla být nejlepší povídky sbírky.

Dobře si vede i Darrell Schweitzer. „Vytí v temnotách“ má jen lehce nahozený děj, ale snové, temné obrazy defilují přímo před očima. Chcete perfektní lovecraftovskou noční můru? Tady ji máte.

Jako další stojí za zmínku Joseph S. Pulver Sr. „Vyrývání“, povídka v mírně mafiánském duchu, je dokonale stylově zvládnutá. Šílenství a temnota padající ze slov jako déšť. Jeden muž, jeho Zásilka a pan Phoenix se svými kočkami na konci cesty do pekla. Možná právě takhle by měla vypadat moderní lovecraftovská variace, která se neopičí.

Nakonec tu máme W.H. Pugmireho a jeho „Obyvatele Strašidlesa.“ Ne zcela obvyklý vypravěč a atmosféra připomínající možná více než Lovecrafta Davida Lynche nebo E.A Poea. Z povídky je znát precizní příprava (ach, těch krásných obrazů…) a pointa, ač předvídatelná, pocit strachu zanechá. Zejména pro „artověji“ orientované čtenáře bude možná právě toto vrchol sbírky.

Bohužel i v této kategorii najdeme pár povídek, jejichž autoři nepochopili, že snová atmosféra bez opory v ději se lehce změní v psychedelii bez hlavy a paty. „Podařilo“ se to kupříkladu Jasonu van Hollanderovi u „Suzie“ a v jistém ohledu i Nicholasi Royleovi. Jeho „Rotterdam“ nejenže není lovecraftovský, ale zvládl být i na pěti stranách úmorně nudný. Obecně právě tyto krátké povídky patří k tomu horšímu, co v knize je.

Lovecraft postavou Lovecrafta

Vzhledem ke své osobnosti a životu, jaký H.P. Lovecraft vedl, je lákavé, učinit jeho samotného postavou některé z povídek. V antologii se o to pokusilo hned několik autorů, ale výsledky jsou vesměs slabé.

Jakž takž uspěl asi jen hororový veterán Ramsey Campbell. Napsal povídku složenou z Lovecraftovy fiktivní korespondence s fanouškem přesně toho druhu, po kterém žádný autor netouží. „Korespondence Camerona Thaddea Nashe“ je místy skutečně vtipná, čiší z ní, že autor měl téma i všechny protagonisty dobře nastudované. V češtině jí však škodí neznalost kontextu a s tím související nutnost vysvětlujících poznámek.

Zbylé asi tři povídky tohoto typu už spadají do kategorie „fanfik.“ „Přízrak nad Providence“ Jonathana Thomase má alespoň roztomilou pointu. Ovšem v povídce„Panoptikum duchů“, jako by Sam Gafford zkoušel, jak velký mišmaš z ukázek i postav Lovecraftova díla, včetně Lovecrafta samotného, dokáže splácat. Inu – velký a nečitelný.

Podivíni

Nakonec zbývají povídky, které nepasují prostě nikam, i když nezpochybnitelně obsahují lovecraftovský vliv. Nejsvéráznější kousek stvořil asi Brian Stableford. Ten k tématu přistoupil stejně jako k upírství ve své knize „Říše strachu“ a rozhodl se vysvětlit nadpřirozeno pomocí tvrdé vědy. „Pravdu o Pickmanovi“, obávám se, nemálo fanoušků vezme jako kacířství, a taková povídka ve sbírce hororu vskutku připomíná hlavu nabodnutou coby trofej u bran R’lyehu. Přesto je zajímavá, minimálně tím, že teorie, jakou Stableford předkládá, je nejspíše zcela možná.

Dalším „podivínem“ je Michael Marshall Smith. Jeho „Záměna“ je spíš sarkastickým rozjímáním nad krizí středního věku, ale má talent tvořit psychologicky věrohodné postavy a udeřit v pravý čas, přesně vystihnout moment, kdy se každodenní normálno bleskově zvrhne v naprostý opak. Proto raději nenahlížejte do oken pohledným sousedkám – nemuselo by se vám líbit, co tam uvidíte.

Z ostatních podobných stojí za zmínku ještě Norman Partridge, jehož „Nižší démoni“ ukazují, že na Lovecrafta se dá naroubovat i slušná zombie apokalypsa, a „Denkerova kniha“, ve které David J. Schow znamenitě bruslí na hraně škodolibé parodie a dotahuje koncept nespolehlivého vypravěče do extrému. Věřím, že Lovecraftovi s jeho smyslem pro humor by se ta povídka velmi zamlouvala, napsal ostatně několik podobných.

Shrnutí

Na prvním místě budiž řečeno, že v Černých křídlech Cthulhu není žádná povídka, o které bych prohlásil, že dělá odkazu Howarda P. Lovecrafta ostudu. Jsou tu práce, u kterých je bolestně vidět rozdíl mezi lovecraftovským hororem a lovecraftovskými imitacemi, většina těchto kousků však patří k těm kratším – a naopak.

Vzhledem k opravdu širokému a pečlivě vybranému tematickému rozsahu povídek je skoro jisté, že si každý čtenář najdu nějakou, která ho strhne do té správné temnoty. Když k tomu navíc přidáme vynikající překlad Milana Žáčka (přitom zejména povídka Sheova nebo Pulverova musely být peklo), i skvělé provedení knihy v pevné vazbě s přebalem, myslím, že jejím pořízením rozhodně neuděláme chybu.

S.T. Joshi: Černá křídla Cthulhu

Vydal: Nakladatelství Laser, 2014

Překlad: Milan Žáček

Počet stran: 416 /pevná vazba

Cena: 329 Kč

Jan Hlávka
Spisovatel. Autor beletrie žánrů science fiction a fantasy. Jeho první povídky se začaly objevovat v časopisu Ikárie roku 2002 (Devatenáctka). Dvojnásobný vítěz soutěže Ikaros o nejlepší českou SF povídku. Autor románů ze série Agenta JFK a Agenta X-Hawka, fantasy knihy „Dračice“(spo­lečně s Janou Vybíralovou) a série Algor (opět společně s JV).