Asi před půl rokem se mi dostalo té cti, sepsat medailonek současného krále hororu Stephena Kinga. Jeho knihy mám vskutku rád, ale ještě více obdivuji dílo muže, jímž se King inspiroval. Znepokojivé dílo spisovatele stejně tak geniálního, jako šíleného, jehož fantazie dnes prostupují nejen Kingovou tvorbou

Dětství temné, jako křídla havraní 

Howard Phillips Lovecraft se narodil roku 1890 v Providence, hlavním městě amerického státu Rhode Island. Jeho oba rodiče patřili ke starým koloniálním obchodnickým rodům a považovali se za britské loajalisty. Idylické dětství ale mladý Howard, podobně jako jeho následovník Stephen King, opravdu nezažil. 

Otce v podstatě nepoznal, neboť ten v roce 1893 skončil kvůli obrně v nemocnici, kde o pět let později skonal. Mladého Lovecrafta tak vychovávala jeho neurotická a despotická matka, která ho držela velmi zkrátka. Soudí se, že právě její výchova významně ovlivnila Lovecraftův vztah k ženám, kterým se povětšinu života spíše vyhýbal. Je to ostatně znát i na autorově tvorbě, ve které ženské postavy hrají jen okrajovou roli a ve většině povídek dokonce zcela absentují. 

Osobnost budoucího spisovatele pak rovněž silně ovlivnil její hluboký rasismus a xenofobie. Není žádným tajemstvím, že Lovecraft pohlížel s despektem, ba dokonce s odporem, na spoluobčany černé pleti, a že choval hlubokou nedůvěru k imigrantům z východní Evropy, které v podstatě všechny považoval za zločince, nebo ještě hůř, za komunisty. To je celkem patrné kupříkladu v povídce Ulice, ale nutno podotknout, že drtivá většina Lovecraftovy tvorby je prosta těchto názorů.

Nedá se proto příliš divit, že malý Howard, údajně extrémně inteligentní a předčasně vyspělý chlapec, hledal únik z reality v knihách, přičemž během dětství a dospívání přilnul zejména ke studiu řecké a arabské mytologie a k přírodním vědám, zejména k astronomii a chemii. Všechny tyto prvky se později hojně objevovaly v jeho literární tvorbě, kupříkladu v podobě postavy šíleného arabského učence Abdula Alhazreda, ačkoliv v této době Lovecraft ještě doufal, že vystuduje vysokou školu a bude se živit právě astronomií nebo chemií.

Jeho sen o vysokoškolském prostředí, které ho značně fascinovalo, což je na řadě povídek znát (př. Herbert West – reanimátor), se však brzy začal rozpouštět jako tělo Edwarda Derbyho. Již od dětství totiž Lovecrafta trápily psychické problémy, jež mu značně ztěžovaly školní docházku. Mladý muž tak ani navzdory usilovnému samostudiu nedokončil střední školu, a podobně jako v případě Stephena Kinga se dá říct, že vyrostl jako samotář.

Sarah S. Lovecraftová zemřela, když jejímu synovi bylo jednatřicet let, a ani její odchod nebyl zrovna jednoduchý. Od roku 1919 trávila svá poslední léta za zdmi psychiatrického ústavu a v té době se o Howarda staraly její dvě sestry, které k němu nebyly o mnoho vlídnější než ona. Celkem se tak ani nedalo čekat, že by se jeho mentální stav zlepšoval. Spíše naopak. 

Hororový život spisovatele hororů

H. P. Lovecraft vykročil do samostatného života jako skromný muž, neboť majetek zděděný po rodičích nebyl nijak závratný. Jeho vyhlídky přitom nebyly zrovna růžové, neboť díky svému „vzdělání“ nemohl pomýšlet na velkou kariéru. Rozhodl se tak naplno věnovat tomu, co ho bavilo nejvíce, tedy literatuře a psaní.

Jeho největší inspirací byly obrazy Gustava Dorého a Francisca Goyi, a pak také literární dílo Johna Miltona a Edgara Allana Poea. Při čtení Lovecrafta je celkem zřejmé, že si autor pohrává s náznaky a odkazy, stejně jako to, že z jednotlivých svých povídek postupně utvářel propletenou mozaiku, kterou dnes známe jako „mýtus Cthulhu“.

Rovněž je ale patrné, že minimálně některá svá díla nemohl psát s čistou myslí, takže je poměrně dost pravděpodobné, že zdrojem inspirace mu rovněž byly omamné látky. Třeba opium a popisy jeho účinků se ve spisovatelově tvorbě objevují vskutku nezřídka, což rovněž napovídá, že Howard měl s tímto osobní zkušenosti.

Víceméně pro zábavu psal sice již nějakou dobu, ale v podstatě bez větších úspěchů. Jeho první pokusy psát fikci nebyly přijaty zrovna s nadšením, a proto si přivydělával převážně jako korektor v několika lokálních novinách. Prvního otištění svých povídek (Hrobka a Dagon) se sice dočkal v roce 1917, ale tyto příjmy pro něj byly směšně nízké, zvláště, když musel pomáhat zaopatřovat svou matku, jejíž stav se v té době prudce zhoršoval.

O čtyři roky později, a ve stejný rok, kdy zemřela jeho matka, se pak setkal se svou budoucí manželkou, rozvedenou Ukrajinkou Soňou Greenovou, kterou si o tři roky později vzal za ženu. Je celkem úsměvné, že si vzal dívku zrovna tohoto původu, když na základě jeho korespondence víme, že svých předsudků proti Východoevropanům se vzdal až na sklonku svého života.

Manželství nicméně nebylo příliš šťastné a nedošlo ani naplnění v podobě potomka. Lovecraft ke své ženě přistupoval podle všeho chladně a jeho konzervativní tety ji kritizovaly kvůli jejímu podnikatelskému duchu, jenž se jim zdál nevhodný pro pravou dámu. Není se proto příliš čemu divit, že v roce 1925 se manželé rozešli a o čtyři roky později i formálně rozvedli.

Rok 1925 však nepřinesl H. P. Lovecraftovi pouze negativa. V této době se totiž přestěhoval do Brooklynu a stal se redaktorem dnes již kultovního magazínu Weird Tales, jenž ve své době platil za největší a nejvlivnější studnici mysteriózních a hororových povídek. V této době získal mnoho nových přátel a obdivovatelů, a ačkoliv se o rok později vrátil zpět do Providence, tak do zmíněného časopisu nepřestal přispívat.

V těchto letech rovněž vyplodil svá nejznámější díla jako Volání Cthulhu, V horách šílenství a Stín nad Innsmouthem.

Konec kariéry Howarda Phillipse Lovecrafta však byl podobně neslavný jako její počátek. V roce 1932 spáchal sebevraždu jeho nejlepší přítel, a taktéž se v této době přestalo dařit prodejům Howardových povídek. Kvůli jejich zvětšujícímu se rozsahu o ně přestaly mít zájem časopisy, a zároveň je nikdo nechtěl vydat knižně, neboť se nevěřilo, že by se tento žánr dobře prodával.

Lovecraft tak odešel z tohoto světa relativně chudý, a rovněž relativně mladý, neboť ve věku sedmačtyřiceti let podlehl rakovině. Těsně před svým skonem tak mohl jen těžko předvídat, jak slavným se jednou stane. Jeho pozůstalosti se však nakonec chopilo malé nakladatelství Arkham House, které umožnilo přežití tohoto díla, jež v současnosti považujeme za jeden z pilířů moderního hororu.

Lovecraftovská tvorba se však dnes neomezuje pouze na jeho sebrané spisy, které v češtině před pár lety souborně vydalo, a náležitě opatřilo poznámkami, nakladatelství Plus. Stejně jako se on ve své době inspiroval mj. Poem, tak se spousta literátů inspirovala jím. Od jeho současníka Clarka Ashtona Smitha, přes mistra pera a již zmiňovaného Stephena Kinga, až po mladší autory jako je John Connolly nebo Laird Barron.

Zapomenout pak nemůžeme ani na aktivity asi největšího současného znalce Lovecraftova díla, jímž je S. T. Joshi, který pravidelně sestavuje sbírky povídek inspirovaných tvorbou Howarda Phillipse, jež nesou název Černá křídla Cthulhu. 

A to mluvíme jen o literatuře, ale mohli bychom zmínit i řadu filmů, které zpracovávají jak přímo Lovecraftovy povídky, povětšinou tedy ne příliš kvalitně, tak ale existují i snímky Howardovou tvorbou inspirované, jež jsou výrazně lepší. Příkladem takového inspirovaného, a myslím, že povedeného, díla je třeba Ve spárech šílenství od Carpentera.

Úplně samostatnou kapitolou by pak byly odkazy a inspirace v počítačových hrách, ale těm jsem se věnoval již v jednom ze svých předcházejících textů, takže se tomu nyní elegantně vyhnu a radě se pokusím objasnit, čím že je dílo H. P. Lovecrafta vlastně tak fascinující a originální.

Sny a noční můry z hlubin nekonečna

Na začátek je potřeba si vyjasnit několik věcí. Howard Phillips Lovecraft byl vskutku inteligentní spisovatel, který celý život tvořil jedno monumentální dílo složené z více či méně propojených střípků jednotlivých povídek.

Zároveň se dá říci, že jeho tvorba se rozkračuje mezi čistým hororem, snovou fantastikou, gotickým románem a sci-fi, přičemž toto vše je v mnoha případech prostoupeno takovým množstvím bizarnosti, poetiky a psychedelických výjevů, až člověk pochybuje o autorově duševním zdraví a střízlivosti v době psaní. Jak jsem již výše zmínil, oboje bylo s větší pravděpodobností nepřítomno.

Výsledkem je nicméně impozantní a komplexní universum, jež je dnes známé jako mýtus Cthulhu, a které spíše, než svými naturalistický popisy nezemských hrůz poutá promyšleným uchopením absolutna a srovnáním pomíjivosti miniaturního lidského individua s nekonečnem času a prostoru, jež je manifestováno neprobádatelnými, hlubinami vesmíru a oceánů, a rovněž božskými entitami označovanými jako Prastaří.

Právě Prastaří jsou pro Howarda Phillipse Lovecrafta zdrojem největší hrůzy v jeho tvorbě, neboť se jedná o zlovolné a mocné tvory těžko popsatelných podob a schopností, kteří dlí na dávno zapomenutých nebo dosud neobjevených místech a čekají, až je nějaká síla povolá do našeho světa, kde budou moci rozšířit strach, zkázu a podrobit si vše živé.

Přiznám se, že z hlediska strašidelnosti mi přijdou efektivnější některé jeho kratší povídky, jež s mýtem Cthulhu souvisí volněji až okrajově, kupříkladu Obrázek v domě nebo Pickmanův model. Přesto chovám nemálo úcty a obdivu právě k tomuto mýtu, neboť se jedná patrně o to, čím se proslavil nejvíce, a co dnes symbolizuje jeho tvorbu nejjasněji. Zároveň je tento celý svět vskutku fascinující tím, jak je představován postupně v drobných náznacích, které nutí čtenáře aktivně hledat odkazy a souvislosti, důmyslně rozprostřené po celém Lovecraftově díle.

Už samotný rozsah tohoto fiktivního světa, který do naší reality prostupuje ze vzdálených dimenzí plných temnoty a chapadel, jež čekají jen na to, až dostanou příležitost nakrmit se lidskou příčetností, je myslím obdivuhodný. Předpokládám, že snad i lidé Lovecraftovou tvorbou dosud nepolíbení se již někdy setkali s některým ze jmen Yog-Sothoth, Nyarlathotep, Azathoth, Dagon nebo asi nejslavnější – Cthulhu, po němž je celý mýtus pojmenován. 

Právě Cthulhu, tvor, jehož sám Lovecraft popsal jako obří bytost víceméně lidských proporcí, jež má chapadlovitou hlavu a groteskní šupinaté tělo s jednoduchými křídly je dnes již tak etablovanou součástí populární kultury, jako málokterý jiný fiktivní antagonista.

Mýtus Cthulhu ale nejsou jen Prastaří a tajuplná místa mimo běžný svět smrtelníků, kupříkladu podmořské město R’lyeh, ale taktéž celá řada dalších detailů, které se proplétají lovecraftovským universem jako červená nit a dotváří celkovou atmosféru a auru alespoň částečné uvěřitelnosti.

Vždyť třeba existence hrozivého okultního spisu jménem Necronomicon, z pera šíleného arabského učence Abdula Alhazreda, je Lovecraftem líčena tak přesvědčivě, až mnozí čtenáři té doby skutečně uvěřili, že se jedná o reálné dílo. Podobně pak autor vybájil a do svého universa zasadil i Pnakotické rukopisy, Miskatonickou universitu nebo město Arkham.

Stručně shrnuto, mýtus Cthulhu je důmyslným světem s propracovanou vnitřní logikou, jenž dobře dokládá fascinující rozsah autorovy fantazie, kterou použil pro vytvoření hrozivého nebezpečí pocházejícího z míst za hranicemi naší reality a přesahujícího možnosti lidského poznání a vnímání. Celé je to navíc umocněno barvitým a čtivým jazykem, jež dává znát, Lovecraft to se slovy rozhodně uměl.

Je v tomto světle opravdová škoda, že horor je ještě i dnes, ačkoliv méně než v době Howarda Phillipse, považován za pokleslý žánr, neboť autorův tvůrčí styl je natolik svérázný a působivý, až má potenciál překonat nejednoho představitele „vážné“ literatury. Dost už ale obecného popisu a pojďme se podívat na ty nejlepší kousky, které by si měl každý opravdový fanoušek hororu určitě přečíst.

Nejlesklejší perly strachu a šílenství 

Pokud se na Lovecraftovo dílo podíváme chronologicky, tak začínáme u příběhů a snů z let 1917 až 1920. Za pozornost zde stojí hned jeho první vydaná povídka jménem Hrobka. Ta myslím celkem dobře ilustruje směřování Howardovy tvorby, neboť kombinuje snové výjevy s temnou morbiditou gotického románu. Osobně na mě tento příběh o muži, kterého fascinuje prastará hrobka ukrytá v lese zapůsobil nejen svým vytříbeným jazykem, ale i tím, že se dá s prakticky totožným dopadem číst v jakýchkoliv podmínkách.

Osobně si myslím, že pro čtení Lovecrafta je obecně nejvhodnější sychravé podzimní počasí plné mlh a poryvů větru, ale zrovna Hrobka se dá vychutnat i za jasného letního dne, aniž by ztratila cokoliv na své působivosti. 

Za pozornost pak stojí i druhá povídka vydaná na úplném začátku autorovi kariéry, která nese jméno Dagon. Jedná se o první setkání s Prastarým, přičemž H. P. Lovecraft zde poutavě pracuje s konceptem bezmoci člověka v rozlehlém prostoru a se zoufalstvím pramenícím ze samoty v neznámém prostředí.

Za zmínku pak stojí, že Dagon není originální pojmenování mýtického tvora, ale jedná se o biblického démona, jenž se vyskytuje i v Miltonově Ztraceném ráji, který patří k jedné z hlavních inspirací Howarda Phillipse.

Mým nejoblíbenějším kouskem z tohoto období ale je Obrázek v domě, který považuji za asi nejděsivější povídku první knihy Lovecraftových sebraných spisů. Jedná se o nefalšovanou děsuplnou záležitost s působivě gradující atmosférou, která vypráví příběh ztraceného mladíka, omšelého domu a starce se vskutku neortodoxní zálibou.

Druhý svazek, obsahující spisy z let 1921 až 1925, pak taktéž začíná velice působivou povídkou, nesoucí název Bezejmenné město, která čtenáři ukáže, že děsivá místa nemusí být jen uprostřed ponurých močálů, ale mohou být i na sluncem zalité poušti. Bezejmenné město je totiž vše, jenom ne veselé a příjemné místo, zvláště když mladý archeolog objeví, co se skrývá pod ním.

Tísnivá atmosféra je zde snad ještě hmatatelnější než u zmíněného Dagonu. Tato povídka je rovněž zajímavá tím, že se v ní poprvé objeví zmínka o Necronomiconu a jeho autorovi, což jsou esenciální prvky mýtu Cthulhu.

Okrajově bych zde chtěl zmínit i povídku Hudba Ericha Zanna, kterou mám sice rád a myslím, že stojí za přečtení, ale objektivně bych neřekl, že je tak výrazná jako jiné kousky v tomto výběru. Zajímavá je ale ze dvou důvodů. Zaprvé tím, že autor většinou pracuje s motivem výtvarného umění a toto je snad jediný případ, kdy prim hraje hudba.

Díky tomuto faktu, a to je druhá zajímavost, je povídka oblíbenou inspirací pro hudebníky, ačkoliv někteří se nechali inspirovat i celým Lovecraftovým dílem jako takovým. Příkladem za všechny je skupina Nox Arcana a jejich album Necronomicon.

Výbornou hororovou povídkou, která má šest částí vzniklých mezi lety 1921 a 1922 je pak Herbert West – reanimátor. Lovecraft se zde uchyluje do svého oblíbeného vysokoškolského prostředí, v němž rozjíždí temný příběh volně inspirovaný Frankensteinem M. Shellyové. Jeho podání je ale výrazně temnější a syrovější, přičemž díky autorovu literárnímu stylu se nejedná o pouhé vykradení nápadu, ale o originální pojetí myšlenky, jak může dopadnout snaha oživit mrtvé tělo pomocí vědy. 

Neméně děsivá je pak i povídka Krysy ve zdech, jež podobně jako Obrázek v domě obsahuje excelentně vygradovanou hutnou atmosféru starobylého sídla, které skrývá hrůzostrašné tajemství. Navíc se zde čtenáři setkají s dalším Prastarým, kterým je Nyarlathotep.

Třetí sbírka obsahuje tvorbu z let 1926 až 1930 a začíná další kombinací sci-fi a hororu pojmenovanou Chladný vzduch. Podobně jako u Herberta Westa – reanimátora, i zde autor dokazuje, že jeho zájem o přírodní vědy je vskutku nefalšovaný a lze na něm vystavět strašidelný příběh s překvapivou pointou. Tedy alespoň pro mě byla překvapivá. A po jejím přečtení se s nedůvěrou dívám na všechny zamčené dveře, pod kterými proudí chlad.

Následuje jedna z nejslavnějších Lovecraftových povídek vůbec, kterou je Volání Cthulhu, v níž se zcela logicky čtenář setkává s tímto Prastarým a s bohatou legendou, kterou kolem něj autor utvořil. Samotná povídka má tři provázané, ale zároveň osobité části, které poněkud překvapivě obsahují více než jen náznaky. Čtenář se zde dočká celé řady konkrétních informací, jež dávají ucelenější pohled na koncept Prastarých.

Jedná se opět o skvěle napsané dílo, které je však dle mého názoru poutavější v kontextu kompletního universa než samo o sobě. Nechci snad naznačovat, že je horší než zde vybrané kusy, neboť do tohoto výběru jistě patří, ale zároveň si dovolím říci, že dle mého názoru je tento konkrétní kus možná poněkud přeceňován a zbytečně protlačován před jiná autorova díla, jež si zaslouží neméně pozornosti. 

Naopak jako bezesporu výborný kus hodnotím Pickmanův model, což je skutečně znepokojivý počin, jehož silná atmosféra je dána i stylem vyprávění, kdy se autor obrací přímo ke čtenáři, k němuž promlouvá jako ke svému příteli. Samotný příběh se točí kolem výstředního malíře Richarda Uptona Pickmana, jenž se proslavil velice morbidními a naturalistickými obrazy zachycujícími strašlivé bytosti z jiného světa. Horší, než samotné obrazy je ale Pickmanův zdroj inspirace.

Nutné je zde podotknout, že třetí sbírka povídek byla rozdělena na dva svazky, přičemž ten druhý je z mého pohledu trochu slabší. Obsahuje nicméně zajímavou Barvu z kosmu, která je považována spíše za sci-fi s hororovými prvky než naopak. Příběh se přitom točí kolem meteoritu, který dopadne na pole u malé americké farmy, a postupně začne působit na vše okolo.

Od rostlin, přes zvířata až po lidi. I zde příběh celkem dobře graduje, přičemž je znát, že se to mírně vymyká z Lovecraftových tradičních kolejí. Tím ale neříkám, že je to horší. Jen jiné.

V tomto druhém svazku pak stojí za pozornost i Hrůza v Dunwichi, která představuje Prastarého Yog-Sothotha a výrazně pracuje s Necronomiconem. Jedná se tak o významné rozvinutí mýtu Cthulhu, ale přiznám se, že si nikdy moc dlouho nepamatuji, o čem přesně tato povídka je. Nechápejte mě prosím špatně, baví mě ji číst a myslím si, že je fakt dobrá, ale z nějakého důvodu mi zrovna u ní vypadávají detaily. Její význam pro mýtus Cthulhu je ovšem nesporný.

Výrazně více tak mohu doporučit vynikající Šepot v temnotách, jenž obsahuje fantastický úvod v podobě barvitého popisu novoanglické krajiny, po němž následuje hutné hororové drama, odehrávající se pomocí korespondence dvou mužů, z nichž jeden je terorizován zvláštními tvory ukrývajícími se v lese, jenž sousedí s jeho usedlostí.

Většinu této povídky považuji za skvostnou, a proto sem ji zařadil do tohoto výběru, ačkoliv si neodpustím drobnou výtku k jejímu úplnému závěru. Ten je rozhodně působivý a věřím, že někomu se může líbit stejně jako zbytek textu, ale na můj vkus je až moc sci-fi, které mi zrovna sem tak úplně nepasuje. 

Za každopádně nejlepší ale považuji poslední sbírku, zahrnující léta 1931 až 1935. V ní lze totiž nalézt minimálně dvě opravdu vynikající, a i rozsahem působivé povídky, z nichž ta první je V horách šílenství.

Pokud vás zaujal letošní seriál The Terror, tak jistě víte, jak hutnou atmosféru lze vytěžit z krajiny věčného sněhu a ledu. Lovecraft tento svůj příběh zasadil do prostředí Antarktidy a propojil v něm boj o přežití v nehostinné pustině s objevem člověku dosud neznámé civilizace. Výsledkem je poutavá kombinace tísnivého neklidu a plíživého strachu v první polovině s ohromující obrazotvorností a fantazií autora v polovině druhé.

Ne nadarmo se jedná o jednu z nejlépe hodnocených Lovecraftových povídek. Zajímavostí pak je, že Guillermo Del Toro už nějaký pátek slibuje, že tento příběh jednou natočí. Bylo by to sice super, ale nevím, zda tomu po těch letech máme ještě věřit. Nezbývá tedy než doufat. 

Úplně nejraději ze všech děl ale mám Stín nad Innsmouthem, jehož strhující atmosféru považuji za naprosto perfektně zvládnutou, což je v konkurenci všech ostatních děl opravdu co říct. Příběh muže, který má vyšetřit podivné tajemství města Innsmouth obsahuje vše, co na Lovecraftově tvorbě tak zbožňuji. Barvité líčení starobylého a zpustlého pobřežního města s ponurou a znepokojivou atmosférou, tajemný náboženský kult a Prastaré.

A k tomu všemu ještě asi nejlépe napsanou akční scénu ze všech povídek. Rozhodně nemám dost slov, abych popsal, co všechno mě na tomto konkrétním kusu tak fascinuje, neboť něco z toho je stejně nepojmenovatelné jako někteří Prastaří, ale pokud si toto dílo přečtete někdy v klidu, když venku bude mlha a pošmourno, tak možná pochopíte.

Zajímavé nicméně je, že tato novela, která je v dnešní době inspirací pro řadu filmů a her, byla ve své době poněkud upozaděna, respektive nebyla vůle ji vydat, neboť se zdála být příliš dlouhou na povídku do časopisu a příliš krátkou na román. Patřičného ocenění se tak dočkala až po autorově smrti.

Slovo závěrem

O životě a díle Howarda Phillipse Lovecrafta jsem zde napsal mnohé, a to vše jsem ověnčil nemalým počtem superlativů. Nemá proto dle mého názoru smysl na tomto místě opakovat to, co již zaznělo.

Dovolím si tak jen říci, ačkoliv i tím se částečně opakuji, že Lovecraft je výjimečným hororovým autorem, jenž si zaslouží být čten z několika důvodů. Kvůli svému stylu, svým nápadům a v neposlední řadě i kvůli tomu, jak ovlivnil další generace.

V dnešní době se sice naštěstí již nejedná o pozapomenutého spisovatele jako v době těsně po jeho smrti, ale přesto o něm myslím řada lidí ví jen z doslechu. Proto doufám, že snad tento medailonek může být tím, co k němu přivede nové čtenáře. Tento mistr šílenství a znepokojivé hrůzy, stvořitel Prastarých bohů a průvodce mezi realitami v jedné osobě, si to myslím plně zaslouží.

Reklama

Reklama

Redakční články plus články uživatelů, kteří nechtějí být jmenováni nebo je jejich aktivita ojedinělá. Také souhrn článků od redaktorů, kteří již pro nás nepíší