Netflix zveřejnil první dva díly vlastní adaptace velmi oceňovaného francouzského komiksu La Transperceneige, anglicky Snowpiercer. Seriál si z předlohy bere kulisy a strašidelnou vizi budoucnosti, ale dystopický vlak zaplňuje vlastními postavami s vlastním příběhem.
Scénáristé se však ustavičně střílejí do vlastních nohou (obrazně řečeno), a tak v prvních dvou epizodách v prapodivném guláši bez emocí a napětí prozradí víc, než by si v jiném seriálu troufli za celou sérii.
Od komiksu po film
Pojďme si v tom nejprve udělat jasno. V roce 1982 vyšel ve Francii naprosto ukázkový prototyp dystopické sci-fi La Transperceneige, který napsal scénárista Jacques Lob a nakreslil Jean-Marc Rochette. Autorské duo si představuje pěkně mrazivou budoucnost.
Celou planetu v jejich díle totiž sevřel silný mráz a tak zemřelo všechno, co není na palubě dlouhatánského vlaku o délce 1001 vagonu, který uhání mrtvou krajinou. Na jeho palubě se vezou poslední lidé, zvířata a rostliny, kteří na Zemi zůstali naživu.
Je zajímavé, že takto originální a kritikou kladně přijaté dílo, bylo do angličtiny přeloženo až po více jak třiceti letech – v roce 2014 (komiks vyšel ve třech dílech: Escape, Explorers a Terminus, česky zatím bohužel nikoliv).
Této knihy si všiml korejský režisér Bong Joon-ho a v roce 2013 spatřila světlo světa v jihokorejsko-české koprodukci filmová adaptace nazvaná Snowpiercer, česky Ledová archa. V titulní roli se objevila tehdy teprve vycházející hvězda Marvel univerza Chris Evans.
Snímek trochu zapadl a, přiznejme si to, zase takovou díru do světa také neudělal. Ale byla v něm superultrahustokrutá bitka se sekerami, díky které si asi budete snímek pamatovat.
Pointa filmu byla velmi prostinká, ale tvůrci příběh o boji chudých proti bohatým zvládli odvyprávět velmi solidně.
Nicméně, mně osobně na celém snímku vadila ta úplně základní představa, že lidstvo spasí vlak, který ustavičně jede po kolejích napříč kontinenty okolo celé planety. To je tak totální nesmysl, až to tříská dveřmi. Základní problém vlaku, je v tom, že musí jet po kolejích.
Když ty koleje zasype třeba taková lavina, vlak začne mít problémy. Je proto až směšné sledovat překvapené pohledy dystopických ajznboňáků, když na ně padají tuny sněhu, protože nějaký velmi inteligentní pán postavil trať hned pod vysokým skalním hřebenem.
Pojďme konečně k tomu seriálu
Vedení Netflixu se rozhodllo pro vlastní adaptaci a sedm let po filmu, na konci května, zveřejnilo první dva díly z plánovaných deseti.
Už to je zvláštní, protože byl to právě Netflix, který původně přišel s revoluční myšlenkou vypustit do světa seriál celý naráz a diváky tak nenutil čekat na další díl.
Snowpiercer je tak naplánovaný v pětidenních intervalech s tím, že finále se dočkáme 19. června. Přiznám se, že se tímto rozhodnutím Netlflix trochu střílí do vlastní nohy, protože zmlsaní diváci se jen těžko budou smiřovat s tím, že nemají oblíbený seriál hned a celý na jednom místě.
Co se kvality zveřejněných snímků týče, dá se rychlým soudem zhodnotit jako dílo, které neurazí, ale zase příliš nenadchne.
Seriálový Snowpiercer se po vizuální stránce (až na barvu pleti hlavních hrdinů) prakticky neliší od filmového zpracování Bong Joon-Hoa. Dloooouhatánský vlak uhání zasněženou krajinou v oblacích rozprášeného sněhu.
Ve vlaku se přitom vezou dva světy – bohatých a chudých.
Kontrast mezi světem privilegované smetánky užívající si nebetyčný luxus tváří tvář zkáze celého světa a naprosté bídy pasažérů v koncové části vlaku, je hlavní premisou komiksové předlohy a seriálový tvůrci na tom nehodlali nic měnit.
Ostatně, zobrazovat sociální rozdíl je dnes v módě, hlavně když zlou buržoazní smetánku tvoří především bílí a hodné, leč zbídačené a utlačované pasažéry na konci vlaku, hraje mix jiných barev pleti a národností.
Seriál razí teorii, že záchranný vlak stvořil tajemný pan Wilford a místo v něm prodával jen těm, kteří si lístek mohli dovolit. Skupina „obyčejných lidí“ se však rozhodla tuto nespravedlnost změnit a těsně před odjezdem vtrhla na peron a části z nich se podařilo ve vagonech udržet.
Po velmi sugestivním úvodu se děj posune o mnoho let kupředu, kdy si vlak proráží cestu zasněženou krajinou.
Černí pasažéři stále žijí v posledních několika málo vagónech v naprosté bídě, špíně a utrpení, zatímco je pravidelně kontrolují a buzerují členové ochranky. Lidem se život v bídě a s minimem přídělů jídla krajně nelíbí, a tak se rozhodnou ke vzpouře. To ale není všechno.
Dvě dějové linky
Autoři scénáře si byli vědomi toho, že se samotnou vzpourou chudých proti bohatým dlouho nevystačí.
A dobře udělali. S touto látkou sotva vyšel Bong Joon-Ho v celovečerním snímku, takže raději nedomýšlejme, co by se stalo, kdybychom tuto monotematickou masáž museli sledovat deset hodin.
Tým scénáristů proto popošel od komiksové předlohy ještě o kus dál a stvořil detektiva Andreho Laytona, který žije (překvapivě) v zadní části vlaku, odkud ho boháči od lokomotivy vytáhnou, aby vyřešil zločin, který se mezi nimi stal.
Velmi zarážející je ale fakt, že už v prvním díle scénárista Graeme Manson pod vedením režiséra Jamese Hawese prozradí naprosto všechno, co by prozradit mohl a dokonce nechá vyvrcholit jednu dějovou linku.
Nemohl jsem uvěřit, že koukám na pilotní díl, který má otázky vytvářet a ne na ně odpovídat ještě předtím, než je vůbec vysloví.
Z celého dílu bylo navíc jasné, jak to dopadne, ale těšil jsem se, že s tím bude seriál pracovat alespoň do velkého zvratu v půlce série, jenže mi to prozradili hned na začátku.
Po dvou epizodách tak divákovi vlastně zbývá jenom sekundární dějová linka, a to vražda, kterou, jak se zdá, vyřeší Layton v následující epizodě. Zbytek seriál tak asi bude záživný jak cesta vlakem z Pardubic do Brna s Českými drahami, protože nevím, čím chtějí tvůrci udržet napětí a chuť sledovat každý díl.
Obří dávka emocí
Zběsilé tempo prvního dílu nedokázalo ani náznakem vyvolat alespoň nějakou atmosféru.
Asi na tři vteřiny se to podaří, když si hlavní hrdinka uvědomí, že svět už nikdy nebude takový, jako býval a jednou i tenhle luxus ve vlaku skončí, ale to je tak asi všechno.
Zbytek prvního i druhého dílu jsou poskládané repliky postav tak, aby dávaly smysl, ale divákovi poskytovali jen velmi sterilní zábavu.
Nechápejte mě špatně, ten seriál není špatný. Dialogy plynou, digitální efekty jsou dostatečně přesvědčivé, kostýmy vizuálně napomáhají i té nejvíce tupé pastelce v penálu pochopit, kdo jsou ti hodní a špatní, jenže celé dohromady vás to nechá skoro až chladnými.
Je pravda, že seriál v mnoha ohledech strašně moc tlačí na pilu, a to (překvapivě) právě v konfliktu mezi přední a zadní částí vlaku. Ten kontrast tak křičí, že se divák nemůže soustředit na nic víc.
Zatímco boháči si užívají fakt až přehnaně brutální luxus a starají se jen o to, zda do sauny patří nebo nepatří plavky, tak konec vlaku obývají špinaví, zubožení, otrhaní a zarostlé trosky lidí, ke kterým se ochranka chová jako je kusu výkalu.
Pravda je v tom, že na tomto kontrastu mezi dvěma světy stojí hlavní premisa literární předlohy a hlavní komiksový hrdina prochází vlak a přitom objevuje nejrůznější mikrosvěty, tak seriálový tvůrci zahltili diváka tak mocnou dávkou jednostranně namířených emocí, že prostě vyzní do ztracena.
Schází zajímavé postavy
Rozdělené světy na obou koncích vlaku představují i dvojice ústředních protagonistů. Na jedné straně je detektiv Andre Layton, kterého vytáhnou ze slumu těsně předtím, než vyvolal vzpouru proti ostraze.
Na druhé straně stojí Melanie Cavill ve slušivém firemním kostýmku, která vypadá, že zastupuje tajemného pana Wilforda a celému vlaku šéfuje.
Kontrast mezi těmito postavami se ostatně stal i symbolem na plakátech seriálu, jenže mezi těmito dvěma postavami je asi tolik chemie jako v kupce písku.
Malenii Cavill hraje Jennifer Connelly (známe ji třeba z Ality: Bojového anděla) a hraje ji dobře.
Jenže v jejím podání je Cavill unavená manažerka, která ráno řeší malicherné stížnosti boháčů a ve zbytku času se snaží udržet poslední výspu lidstva a života na zemi prostě… naživu.
Andre Layton v podání velmi nevýrazného Daveeda Diggsa jen tak prochází vlakem a celou dobu opakuje, že to dělat nebude. Jeho herecké pojetí je velmi minimalistické, takže ani po dvou epizodách se mu na sebe nedaří strhnout větší porci emocí.
No a to je z postav asi tak všechno. Zbylých několik desítek jen defiluje před kamerou, řeknou jednu, dvě hlášky, vyprofilují se jako ten hodný, ten špatný a ten hloupý, ale divák k nim ani nezahoří láskou, ani je nezačne nenávidět.
Až na Alison Wrightovou. Ta hraje postavu přezíravé, povýšené, nechutné asistentky hlavní hrdinky tak sugestivně, že ji od prvního okamžiku na scéně začnete nenávidět stejnou chutí, jako krále Joffreyho ze Hry o trůny.
Co tedy se seriálem?
Během prvních dvou epizod seriál Snowpiercer předvedl strašlivě mnoho a vlastně vůbec nic. Jediné hodnocení, kterého jsem schopen je, že to: „bylo dobrý“, což není právě dvakrát přínosné.
Většinu děje mi už seriál prozradil a vyřešil, já vlastně nemám potřebu koukat dál, protože jsem viděl po obsahové i vizuální stránce více méně kopii filmu z roku 2013 a že bych hořel touhou sledovat další díl, to se rozhodně říci nedá.
Po dvou dílech musím seriál Snowpiercer hodnotit jen jako jen lehký nadprůměr, který přináší zajímavé momenty i nápady, ale nevyužívá jich a jen je nechává ležet ladem.
Místo aby řešil otázku přežití a budoucnosti, jen do diváků pere propagandu o tom, jak jsou ti chudí ubozí a bohatí šmejdi.
Snowpiercer (Ledová archa)
Tvůrci: Graeme Manson, Josh Friedman
Režie: James Hawes,
Scénář: Graeme Manson
Kamera: John Grillo, Thomas Burstyn
Hudba: Bear McCreary
Hrají: Jennifer Connelly, Daveed Diggs, Mickey Sumner, Sheila Vand, Alison Wright, Iddo Goldberg a další
