Mohlo by se zdát, že v záplavě všech duchů, posedlých panenek a roztřepaných videokamer, je slasher překonaný hororový žánr. Letošní podzim však ukazuje, že tohle zdání je zcela mylné. Do kin se totiž chystá nadějně vypadající Hell Fest a pokračování kultovního Halloweenu!
Není horor jako horor
V tomhle článku bych vám chtěl ukázat můj osobní žebříček top pěti slasherových sérií, které považuji za nejzajímavější či nejděsivější, a to právě proto, že se tento žánr podle všeho opět vrací do kurzu.
Ptáte se, proč sérií? I tak nebylo zrovna snadné vybrat těch pět z množství, které jsem viděl, a zase jsem nechtěl text zahltit plejádou názvů s komentářem. Zároveň bych chtěl ještě podotknout, že často nejsou kvalitní úplně všechny snímky tvořící danou řadu, ale vybíral jsem většinou podle jednoho konkrétního zástupce.
Bohužel trend „čím novější díl, tím horší snímek“ se v tomto žánru objevuje poměrně často, takže se prakticky nelze setkat s případem, kdy by remaky a pokračování slavných vyvražďovaček byly lepší než jejich předchůdci. Samozřejmě existují vzácné výjimky, a stejně tak platí, že to, že pokračování není lepší ještě nemusí nutně znamenat, že jde o zcela odpadní snímek.
Špatné a dobré horory
Na začátek by ale myslím nebylo špatné vyjasnit, co se vlastně myslí tím slasherem, a také se lehce dotknout hororového žánru obecně, neboť jsem v poslední době dost přemýšlel, a také vedl debaty, na téma, co vlastně horor je a co není. Takže mi prosím odpusťte drobnou okliku, jež ale není zcela mimo téma, neboť jsem svůj výběr lehce uzpůsobil tomu, abych na něm mohl demonstrovat to, co se nyní pokusím přednést.
Základní otázka se může zdát banální, přesto může přinést určitá úskalí. Co je to horor? Horor je žánr, v tomto případě filmový, neboť se pro zjednodušení nechci dotýkat dalších médií, který stojí na snaze vyvolat strach, hrůzu, popřípadě znechucení, které by však mělo opět vést k nějakému pocitu zděšení. Toto se může zdát celkem jasné, ovšem už jsem slyšel i názor, že horor je pouze to, co strach vyvolává. Tedy to, u čeho se bojíme je horor, a pokud se nebojíme, tak to horor není.
Toto pojetí je ovšem dle mého názoru extrémní generalizace, neboť vnímání je pochopitelně subjektivní, takže si myslím, že není možné najít horor, který by děsil všechny diváky, a zároveň nebude existovat ani takový, který by neděsil vůbec nikoho. Já osobně se třeba prakticky vůbec nebojím u zombie filmů (snad s výjimkou španělského snímku REC, kde je ovšem otázka, zda se v něm skutečně vyskytují zombie), ale to neznamená, že je nepovažuji za horor.
To zásadní kritérium podle mě je to, že se daný snímek SNAŽÍ vyvolat strach. To, že se mu to nemusí dařit, a že tak vyděsí jen ty opravdu nejslabší povahy je pak věc druhá, a můžeme se pak bavit o tom, zda je horor dobrý nebo špatný, ale to nic nemění na tom, že je daná věc natočená jako horor.
Diskutovat pak pochopitelně můžeme i o tom, co jsou ony prostředky vyvolávající strach, přičemž bychom mohli jednotlivě rozebírat prostředí, hudbu a spoustu dalších prvků, které tak nějak jsou jasné asi každému, kdo v životě viděl alespoň jeden jediný snímek z žánru, o němž se bavíme. Rád bych ale na tomto místě zmínil, že mám osobně problém s horory stavějícími primárně na lekačkách, což je velký neduh současné hororové produkce.
Nechci tím říct, že tyto filmy nepovažuji za horory nebo že jimi pohrdám jen kvůli tomu, že nemám rád leknutí, stejně jako neplatí, že odsuzuji všechny filmy, v nichž se objeví nějaké to bafnutí. Kritizuji ale v současnosti zavedenou praxi, že si režisér usnadní práci s budováním atmosféry, a místo toho začne hned z kraje s akcí, kterou prokládá bafnutími v množství větším než malém.
To je v příkladně případ třeba snímku Winchester: Sídlo démonů, ale i celé řady dalších kde je bafnutí téměř v každém záběru, ale atmosféra žádná. Přitom stavět děsivost jen na lekačkách je strašně ubohé už jen kvůli tomu, že se pak divák nebojí snímku a toho co se v něm děje, ale v podstatě se bojí své vlastní fyzické reakce, tedy je napnutý jen kvůli tomu, že čeká, kdy se lekne. Pokud to porovnáme s opravdu atmosférickými horory (např. Kruh z roku 2002), tak se dle mého názoru jedná o diametrálně odlišné hororové zážitky.
Definice hororu není jen STRACH
Definice hororu ovšem nemůže skončit u toho, že snahou je vyvolat strach. Je zde totiž problém v tom, že existuje žánr thriller, a případně ještě jeho podkategorie mysteriózní thriller, což může vytvářet zmatky. Hranice mezi těmito žánry je navíc tak tenká, až jsou některá díla řazena do obou kategorií, ovšem podle mě zde lze vytyčit hranici, a proto je toto obojetné řazení jen matoucí.
Thriller dle mého názoru není postaven primárně na strachu a pocitu ohrožení diváka, ale na napětí, které však nemusí být děsivé. Jak jsem již ale uvedl, vnímání je subjektivní, takže i u thrilleru se někdo může bát. Rozdílů tak zde vidím více.
Thriller z mé zkušenosti mívá komplikovanější děj, více, většinou složitějších, zápletek, a často bývá uzavřený a nemá ambici přesáhnout svůj rámec. Myslím tím to, že thriller (za ty nejlepší osobně považuji snímky jako Hra, Dokonalá vražda nebo Zmizelá) vyvolává nervozitu jen v rámci děje filmu, který by měl končit rozuzlením, a tím by rovněž mělo končit napětí.
U hororu je častým prvkem to, že snímek, včetně těch, jež nejsou součástí série, není uspokojivě uzavřen, kupříkladu kvůli tomu, že tělo zabijáka záhadně zmizí, a hrůza tak fakticky nekončí ani závěrečnými titulky. Navíc součástí žánru je i snaha přenést strach do reálného světa, tak aby se divák po skončení díla stejně nepřestal alespoň trochu bát.
Poklopy od kanálů, temné stíny nebo chaty na samotě v lese tak mohou vyvolávat podvědomou hrůzu na základě viděného filmu, a to je pak pro mě jeden z důkazů toho, že se daný horor opravdu povedl. Naposledy mě takto dočasně ovlivnil film Zhasni a zemřeš, kdy jsem po každém zhasnutí světla opravdu chvíli uvažoval, zda nechci ještě aspoň na chvíli rozsvítit. Nemám přitom pocit, že by stejnou ambici měly thrillery.
Posledním velkým rozdílem, jenž vidím, je pak to, že horor velmi často stojí na určitých paranormálních jevech, nadpřirozených bytostech a zvláštních místech. Často se v tomto žánru vyskytují duchové, lidé nebo věci posedlé ďáblem či různá monstra, a také místa, které samy o sobě vyvolávají neklid. Například domy, v nichž se událo nějaké neštěstí, psychiatrické léčebny nebo hřbitovy.
Oproti tomu thriller pracuje s běžným prostředím a s relativně běžnými postavami, které mohou být sice vyšinuté, ale pořád by se mělo jednat o lidi. Zvláštním případem je pak zmiňovaný mysteriózní thriller, který tuto konkrétní hranici prolamuje a přináší prvek nadpřirozena, což může komplikovat kategorizaci.
Příkladem kvalitního mysteriózního thrilleru je myslím Proroctví z temnot, kde lze najít spoustu záhad, symbolů a podivných událostí, jež mohou budit hrůzu, ale na druhou stranu si nemyslím, že tento film chce primárně děsit, a hlavně zde není ultimátní zlo, ale spíše určitá nadpřirozená síla, jejíž strašidelnost pramení hlavně z její nepochopitelnosti, ale nikoliv z její snahy ubližovat.
Ono ultimátní zlo pak lze rovněž chápat jako určité rozdělení zmíněných žánrů, neboť horor nezřídka pracuje s klasicky pohádkovým motivem dobra a zla. Je pravda, že lze poměrně snadno najít snímky, kde „ti dobří“ nejsou zrovna vzory cnosti a kantovské morálky, ale pořád jsou to lidé, jimž máte fandit, postavení proti nějakému nadpřirozenému nebezpečí, které je prostě výrazně horší. Naopak thriller myslím častěji pracuje s odstíny šedi, čímž nemám na mysli onu pofidérní erotickou sérii.
Pokud se pak budeme bavit o slasheru, tak ten lze charakterizovat jako podkategorii hororu, která stojí na tom, že skupina osob je postupně vyvražďována, dokud se alespoň někomu nepodaří uniknout nebo přemoci zdroj nebezpečí. Na Wikipedii se sice dočtete, že v tomto žánru je hlavním antagonistou psychopatický vrah, ale dle mého názoru to nemusí být zcela nutně to jediné.
Je pravda, že existuje poměrně jasná představa o tom, co je typický či čistý slasher, ale myslím, že tato kategorie může být poměrně velmi široká a lze ji chápat i obecněji. V onom weberovsky ideálním typu slasheru se obvykle vyskytuje partička většinou dospívajících osob, které jsou postupně vyvražďovány jedním, často maskovaným, vrahem, jenž se stává určitým symbolem filmu či série.
Takových snímků je celá řada, od vynikajícího Halloweenu (1978), o kterém se zmíním níže, až po například dost špatný Valentine (2001), přičemž těch špatných je pochopitelně obrovské množství, zatímco těch fakt dobrých je jen pár, což ale platí u hororu tak nějak všeobecně.
Na druhou stranu, proč se omezovat jedním vrahem? Pokud uznáme, že je tento žánr o vyvražďování skupiny osob, tak proč z něj vylučovat snímky, kde je vrahů více? Vždyť i takových kousků je poměrně dost. Od myslím docela povedeného Hory mají oči (2006), čemuž bych se chtěl dále taktéž věnovat, až po kupříkladu strašný kus jménem Pach krve (2003).
A to ještě stále není všechno, milý Horste. Pokud bychom zašli do krajností, tak i třeba zmiňované zombie filmy, nebo dokonce i filmy s vraždícími zvířaty (např. Útok z hlubin) by šlo považovat za slashery, neboť je v nich skupina osob, která následně vlivem vnějších událostí postupně vymírá.
U těchto snímků pak ani nechybí další znaky typické pro slasher, kterými jsou nahota a erotika. Příkladem zombie filmu, kde je skupinka lidí vyvražďovaná nemrtvými, a taktéž se zde nachází troška erotiky je třeba Úsvit mrtvých (2004).
Ano, může se zdát zvláštní, že zrovna erotika je téměř nedílnou součástí filmů založených na brutálním vyvražďování, ale jelikož je tento žánr určen převážně mladým dospělým těsně kolem osmnácti, tak je celkem pochopitelné, že se tvůrci uchylují i k tomuto lákadlu.
Každopádně je tedy asi patrné, že u některých snímků lze polemizovat, kam je zařadit, přičemž mnohé se pohybují na okraji žánrů, nebo dokonce kombinují více žánrů. O zombie filmech lze myslím zcela bez problému uvažovat současně jako o slasherech v obecnějším slova smyslu, velice často i jako o postapo filmech, no a samozřejmě lze zombie filmy chápat i jako samostatnou podkategorii v rámci hororu.
A když už jsme u těch svébytných kategorií, tak co takové home invasion snímky? Neprolínají se náhodou z velké části se slashery? Vždyť v nich proniká jeden či více násilníků do domu s jedním či více obyvateli, přičemž často dochází k jejich vyvražďování. Zabiják nebo zabijáci jsou přitom často maskovaní, takže to mnohdy naplňuje obecnou představu slasheru.
Příkladem takových snímků může být Hush (2016) nebo Oni (2008), přičemž druhý díl druhého zmíněného snímku, který měl premiéru v letošním roce, pak lze považovat ještě více za slasher, ačkoliv zde není jeden, ale hned tři maskovaní vrahové, kteří nahání skupinku osob v opuštěném kempu.
Pokud se ale vrátíme k typičtějším slasherům, tak tam ještě vyvstává jedna otázka. Jedná se opravdu o horory nebo o thrillery? Námitkou proti tomu, že jde o horory totiž může být, že nenaplňují onu podstatu nadpřirozena, což, pokud nyní odmyslíme horory se zombiemi a mutanty, může znít jako validní argument.
Dle mého názoru ale i tyto čisté slashery lze chápat jako v něčem nadpřirozené, neboť oni zabijáci, ačkoliv mají být obyčejnými smrtelníky, bývají nepřirozeně silní a odolní, což vyvolává otázky, zda se skutečně jedná o lidské bytosti. Stejně tak jejich psychické, a mnohdy i fyzické, poruchy často překračují standardy deviací, jež se vyskytují v populaci, takže i v tomto ohledu jsou tyto snímky jaksi nerealistické. Navíc zde stále platí ono pohádkové dělení na dobro a zlo, takže se jednoduše nedá hovořit o thrilleru.
Dost už ale bylo teoretizování, doufám že se mi podařilo objasnit, jak chápu rozdíl mezi hororem a thrillerem, a jak do toho celého zapadá slasher jako podkategorie hororu, a nyní již k těm pěti sériím.
Zařezávání studentů vyřezávajících dýně
Čím jiným začít než vynikajícím atmosférickým slasherem z roku 1978, který nám přinesl vynikající John Carpenter. Samozřejmě nemluvím o ničem jiném než o výše již zmiňovaném Halloweenu.
Na tom oceňuji zejména hutnou, postupně budovanou a perfektně gradovanou atmosféru, v jejímž rámci režisér prakticky zcela bez lekaček vytváří pocit strachu a bezmoci. Již od prvních momentů, kdy vidíme za deštivé noci přijíždět psychiatra do ústavu pro choromyslné, z něhož právě uniká psychopat Michael Myers, jenž v úvodu jako malé dítě zavraždil svou sestru, lze tušit, že zde jde o slasher, v němž nebude o strach nouze.
Jedná se přitom o jeden z těch opravdu nejčistších slasherů, neboť Myers se v období Halloweenu vrací do rodného maloměsta, v němž spáchal svůj hrozivý čin a skryt pod děsivou maskou se vydává na krvavou výpravu, na níž je lovnou zvěří partička středoškolaček, které hlídají po večerech děti sousedům.
V tomto snímku je pohádková linka boje ultimátního zla a relativně, ačkoliv ne úplně, nevinného dobra ještě posílena všudypřítomným morálním poselstvím, že souložit v cizím baráku se nevyplácí. Což je tak nějak i odpověď na otázku, zda se v tomto snímku vyskytuje nahota. Ano vyskytuje, ale relativně decentně, což odpovídá době vzniku. Každopádně i toto kritérium slasheru je zde splněno.
Režisér ale navíc geniálně pracuje s pomalejším rozjezdem s postupnými náznaky nebezpečí, což napomáhá tomu, že se vám nervy budou natahovat až k prasknutí. Ani si toho nevšimnete, ale jakmile se situace vyostří do bodu, kdy někteří mládežníci okusí ostří nože na vlastní kůži, tak už budeme mít za sebou pořádný kus poctivého hororu. Tam kde dnes mnohé snímky teprve začínají být zajímavé, tam je originální Halloween rozjet v nejlepším.
Přiznám se bez mučení, že jsem neviděl pokračování této dnes již kultovní pecky, a to zejména kvůli jejich výrazně nižšímu hodnocení na různých webech. Opravdu tak kvituji, že chystané pokračování, které má přijít do kin někdy v letošním říjnu, tato pokračování ignoruje, a místo toho začíná tam, kde původní snímek skončil. Mimochodem záhadným zmizením zabijákova těla. Vzhledem k tomu, že podle trailerů to nevypadá vůbec špatně, tak se upřímně těším.
Jediné, co jsem z této série ještě viděl je remake z roku 2007, přičemž nemohu říci, že by se jednalo o vysloveně špatný kus. Jistě, originál to kvalitou rozhodně není a je vidět, že režisér Rob Zombie vsadil na větší míru brutality a erotiky, ale ačkoliv na mnoha místech doslova vycházel z originálu, tak hutné a mrazivé atmosféře Carpenterova díla se ani zdaleka nepřiblížil.
Navíc Zombie svůj snímek uvedl sondou do dětství Michaela Myerse a vykreslil jej jako oběť rodinného a školního prostředí, která již neunesla věčnou šikanu a ponižování, ale tento krok považuji spíše za kontraproduktivní. Sice se tak nějak osvětlilo, proč udělal to, co udělal, ale v podstatě se tak celé jeho bestiální vraždění jen relativizovalo a nabouralo se ono rozdělení na dobro a zlo, které prostě je esencí hororu. V tomto ohledu byl remake asi více thrillerem než hororem a vytratila se z něj do určité míry děsivost toho, že malý chlapec jen tak ubodá nožem sestru.
Celkově bych ale řekl, že i ten remake je celkem koukatelný, a rozhodně dopadl lépe než snaha slovenského spisovatele Marka E. Pochy převést Halloween do knižní podoby. Nechtěl jsem zde mluvit o jiném médiu než jsou filmy, ale zde se to tematicky hodí, takže udělám stručnou odbočku.
Kniha Na dušičky zomrieš se snaží naroubovat děj Halloweenu na slovenské prostředí, přičemž autor v doslovu i přiznává, že se jedná o v podstatě kompletní vykradení kultovního snímku. Já si však na rozdíl od jeho doslovu nemyslím, že na tom nezáleží, a že hlavní je atmosféra díla a působení na psychiku. Už jen kvůli tomu, že tohle dílo žádnou atmosféru nemá a na psychiku působí po většinu času sice neblaze, ale zřejmě jinak, než si Pocha přál.
Myslím, že by autor udělal líp, kdyby jen nepřepisoval děj filmu, a raději si zkusil uvědomit, co činí horor hororem. Zaplácnutí asi dvou třetin obsahu povrchně popsaným souložením, brutálními vraždami a povolenými svěrači to fakt není.
Povedený slasher s motorovou pilou
Další mnou vybraná série je podobně kultovní jako ta předchozí a její hlavní zástupce byl natočen roku 1974. Ano, jedná se o Texaský masakr motorovou pilou, jenž lze myslím taktéž řadit mezi čisté slashery.
Generická partička studentíků se zde dostává do texaské pustiny, ve které narazí na jednu hodně vyšinutou sadistickou rodinu s morbidními zálibami. Ačkoliv symbolem této série je obrovitý psychopat s motorovkou a maskou z lidské kůže, tak bych úplně netvrdil, že je tím úplně nejzvrácenějším z bizarní rodiny.
Za povšimnutí stojí, že oproti Halloweenu je tento snímek mnohem drsnější a hrůza v něm má poněkud jiné příčiny. Zatímco u Halloweenu bylo zlo plíživé a útočilo ze stínů, tak zde se od určitého momentu nacházíme na hřišti pošahané rodiny a vše je mnohem víc přímočaré. I té brutality a nechutností je zde výrazně více, ale na druhou stranu, v porovnání s dnešní produkcí to není nic šokujícího.
Co ale oba výše zmíněné snímky spojuje je fakt, že každý svým originálním způsobem dokáže budovat atmosféru a neomezuje se jen na brutalitu nebo lekačky. Hodně tomu napomáhá i celkem uvěřitelné chování hlavních postav, které myslím v obou snímcích jednají, alespoň v rámci hororového žánru, nezvykle logicky, respektive nemají moc šancí, jak se zachovat nelogicky.
To, co v rámci atmosféry přináší Texaský masakr navíc je pak určitá morbidní vizuální poetika, kdy se režisér jaksi vyžívá v dlouhých záběrech na nechutnosti typu pavoučí hnízdo, místnost plná kostí či lustr z lidské kůže. Jistě, takto napsané to asi zní zvláštně, zejména ve spojení se slovem poetika, ale přímo ve snímku to funguje poměrně efektně a hned zkraje máte pocit, že na tomto místě opravdu nikdy nechcete skončit, ačkoliv v podstatě se ještě nic hrozného neděje.
Zároveň to ale nepůsobí uměle a příliš přehnaně, ačkoliv je třeba uznat, že závěr snímku už je možná až příliš bizarní. To ale při prvním zhlédnutí lze celkem snadno přejít, neboť v tu chvíli už má děj takové tempo, že se divák moc nestačí zaobírat detaily.
Druhý díl pak o dvanáct let později natočil ten samý režisér, a o to víc překvapí, že se rozhodl celý svůj hodně hutný počin posunout směrem ke komedii. Přiznám se, že ani toto pokračování jsem neviděl, neboť právě ta výrazná změna stylu mě odradila.
I zde jsem ale viděl remake, který pochází z roku 2003, přičemž podobně jako u Halloweenu bych řekl, že není úplně nejhorší. Přidává nové postavy, upravuje některé původní charaktery, a ačkoliv již netěží z vizuálu plného znepokojivých výjevů, tak o atmosféru nepřichází.
Ano, podobně jako u remaku Halloweenu je zde více akce, ale na druhou stranu lze říci, že některé nové postavy a zápletky přináší spoustu potenciálu i pro budování atmosféry, takže v tomto případě byl režisérův volnější přístup k předloze jasným pozitivem. Jen bych tedy doporučil ke sledování režisérskou verzi, která je delší, a díky tomu neobsahuje divně sestříhaný závěr, který viděli diváci remaku v kinech.
Smrt přichází v pátek třináctého
Když už píši o těch kultovních ryzích slasherech, tak pochopitelně nelze nezmínit ani skutečně bohatou řadu s vrahem jménem Jason Voorhees, která odstartovala v roce 1980.
Zde jsem viděl první půlku z celkem dvanácti snímků, přičemž bych řekl, že ačkoliv se jejich kvalita výrazně různí, tak to jednoznačně stojí za vidění. Už jen proto, jak velká kultovka celá tato řada je. Myslím, že pro fanouška hororů je to tak nějak povinnost. Navíc má tento snímek oproti předchozím dvěma určitá specifika, což vytváří zajímavý prostor pro srovnávání.
I zde se nachází partička mladistvých a maskovaný zabiják, přičemž tentokrát se děj odehrává v lesní chatě na břehu jezera. Zápletka prakticky všech snímků, jež jsem z této série viděl, je de facto stejná, tedy pokud pominu pointu úplně prvního dílu, ale tu vám nechci prozrazovat, pokud jste film ještě neviděli. Navíc mám osobně asi nejradši díl třetí, v němž se poprvé Jason objeví tak, jak jej asi zná většina lidí, tedy s mačetou a hokejovou maskou. Dalo by se dokonce říci, že v tomto případě se jedná o tu vzácnou výjimku, kdy pokračování je lepší než jeho předchůdci.
Děj je ve zkratce o tom, že bezstarostná skupinka dorazí na tábořiště, kde je kromě letních radovánek ve vodě a muchlování čeká zabiják, jenž jejich řady výrazně pročistí. Výrazná změna je ale v tom, že se to celé nebere tak moc vážně jako předcházející případy, takže je hned patrné, že jde o popcornovou zábavu pro teenagery.
Nutné je ale zmínit, že se nejedná o nějakou komedii, ale že jde pořád o horor, jenž dokáže vykřesat nervy drásající atmosféru. Přístup je zde hodně podobný tomu u Halloweenu, tedy pomalejší rozjezd plný různých náznaků a plíživé zlo, jehož intenzita graduje, až se dostane do bodu, kdy se tísnivé kroužení vraha kolem obětí změní v nefalšovanou řež.
Druhou změnou pak je to, že zatímco v předcházejících filmech byla nadpřirozenost hlavních antagonistů dána zejména jejich fyzickou výdrží a silou, tak Jason je kromě toho nepokrytě navrátivší se z onoho světa, takže zde rozhodně není pochyb, že se nejedná o klasického smrtelníka.
Jinak jak jsem řekl, kvalita jednotlivých dílů bohužel nedrží stejnou úroveň, ale koukatelné jsou myslím všechny, které jsem viděl, takže je mohu směle doporučit. Hlavní je si uvědomit, že jde o odlehčenější zábavu, která má zaujmout širší publikum, a nikoliv pouze skalní milovníky hororu. Mě osobně ke sledování dostala nedávno vydaná tematická videohra, a rozhodně nemohu tvrdit, že bych toho litoval. Jason prostě je legenda.
Slashery mají oči
V případě snímku Hory mají oči z roku 2006 se dostávám trochu na tenký led a jsem si toho vědom. Zaprvé se nejedná o originál, čehož jsem si vědom a přiznávám, že znám pouze novou verzi a její druhý díl. A co jsem viděl ukázky, tak toho ani nelituji. Druhý problém pak je to, že tento snímek nemá tak příznivá hodnocení jako ty předcházející v tomto výběru, ale mě se upřímně řečeno líbí.
Parta lidí, tentokrát nejen teenagerů, se ztratí v nehostinné kamenité poušti, kterou obývá kmen jakýchsi lidožravých zrůd. Tedy pardon, oni jsou to obyvatelé místní hornické kolonie, kteří neuposlechli příkaz vlády se odstěhovat, když se z jejich území stal plácek pro testování jaderných zbraní nebo tak něco. V době setkání se ztracenými nešťastníky už ale radiace udělala své, takže jsou to prostě jen nemyslící kanibalové. Neříkejte, že to nezní dobře. Ok, to provedení trošku pokulhává, ale o tom víc dále.
Teď ještě krátce k třetímu kamenu úrazu, kterým je fakt, že zde není jeden psychopatický vrah, ale hned celá vesnice krvežíznivých mutantů. Jak jsem již výše rozebíral, někdo by to nemusel považovat za slasher, ale dle mého názoru, pokud přistoupíme k onomu širšímu pojetí, tak se to tam myslím vleze. Důležité je, že je zde skupina lidí, kteří dostanou za své omyly, co proto.
Co se týče toho provedení, tak je pravda, že tento snímek je novější, takže podobně jako u remaků prvních dvou kousků z tohoto výběru, tak i zde je patrný důraz na akci. Ovšem myslím, že důležitá je i atmosféra, daná především nehostinným prostředím pustiny obklopené skalami, v němž se děj odehrává Ano, režisér k ní přišel tak trochu jako slepý k houslím.
Tam kde se jiní musí snažit a budovat, tam on začal s pozitivním vkladem do začátku. Je ale dobré zmínit, že na rozdíl od tvůrců příšerné duchařiny Sestra, režisér tohoto slasheru nepohřbil veškerou atmosféru místa debilitou zbytku filmu.
Jistě, nehodnotil bych toto dílo stejně vysoko jako ta předcházející, ale za mě to svůj účel dostatečně plní. Navíc závěr filmu, odehrávající se ve vesnici horníků, má ještě navíc svou specifickou napínavou atmosféru, kterou už si režisér vytvořil celou sám.
Pokračování tohoto dílka již bohužel tak zajímavé není, a těžko říct, jestli je to změnou režiséra nebo něčím jiným. Příběh vojenské jednotky, která je do těchto míst vyslána, aby vyčistila oblast, už prostě nemá ten správný spád, takže se dá říci, že Horám s očima se na rozdíl od Pátku třináctého nepodařilo úspěšně vstoupit vícekrát do stejné vody. Možná je to tím, že v poušti, na rozdíl od kempu Crystal Lake, žádná voda není.
Slasher jako skládačka
Když už jsem se pustil do těch kontroverzních vod, tak v nich i skončím. I poslední mnou vybraná série může být snadno napadnuta kvůli tomu, že nejde o slasher, ale přesto si myslím, že do tohoto výběru patří. Navíc ji považuji za opravdu pozoruhodnou, takže mi přišlo škoda se o ní nezmínit.
Tou sérií není nic jiného než SAW, přičemž její začátek se datuje do 2004. Tehdy spatřil světlo světa první díl s podtitulem Hra o přežití, a myslím, že nejednoho diváka překvapila na horor nezvyklá hloubka a překvapivá pointa. Asi málokdo čekal, že tato komorní záležitost natočená s opravdu skromným rozpočtem se zapíše do dějin hororu tak výrazně, ale stalo se.
Dodnes tento film uvádím jako příklad toho, že v tomto žánru na penězích opravdu nezáleží. Již zmiňovaná Sestra ukázala, že drahý horor opravdu nemusí být dobrý, zatímco SAW jasně ukázala, že i za málo peněz lze mít hodně děsivé muziky. Tedy hovoříme zatím jen o prvním díle.
To, co by umístění této série na seznam slasherů mohli mnozí vyčítat je fakt, že ačkoliv je zde jeden psychopat a partička lidí, kteří postupně umírají, tak jejich vzájemné propojení je trochu volnější. Onen psychopat, jenž navíc podle všeho neoplývá tak velkou silou a výdrží jako třeba Jason Voorhees nebo Michael Myers, totiž své oběti, vybrané na základě dojmu, že ten který jedinec si neváží svého života, nezabíjí přímo, ale umisťuje je do důmyslného systému smrtících pastí, z něhož se dotyční musí dostat.
Důležité přitom je, že únik je možný, a že postavy často umírají jen kvůli tomu, že nepochopí nebo ignorují nastavená pravidla svého vykoupení. Z poněkud zvráceného hlediska hlavního antagonisty tak postavy nezabíjí on, ale v podstatě se zabíjí ony samy v prostředí, které jim k tomu přichystal.
Zajímavé přitom je, že celé toto počínání má, alespoň v prvních dílech série, určitý logický a komplexní podtext, takže lze říci, že zde téměř všechny aspekty napovídají tomu, že se jedná o thriller a nikoliv horor. Nabízí se určité srovnání třeba s poměrně slavným snímkem Se7en. Ovšem podobně jako u Hory mají oči, i u SAW si pokusím obhájit svou pozici.
Zaprvé je zde stále skupinka lidí, kteří postupně vymírají, a rovněž je zde jeden antagonista, kterého lze jednoznačně z mnoha úhlů pohledu považovat za vraha. Jeho relativní normálnost, tedy v rámci hororového žánru samozřejmě, hovoří pro to, že se jedná o thriller, ovšem provedení vražd již méně. Jejich brutalita a bizarnost nás myslím jasně vrací zpět na pole hororu, přičemž s každým dalším dílem byla laťka nechutnosti posunuta zase kousek dále.
A to je ten největší kámen úrazu, který na sérii vidím já. Tvůrci brzy pochopili, že diváci víc než důmyslnou skládačku plnou symbolů a zvratů chtějí vidět co nejvíc různorodých úmrtí. Ačkoliv se tak v nějaké podobě základní dějová linka udržela až do konce série, která byla trochu nečekaně oživena minulý rok snímkem Jigsaw, tak nakonec vše zdegenerovalo do přehlídky bizarních smrtí, nejspíše inspirované myšlenkou „čím víc krve a vnitřností, tím větší návštěvnost. Je to sice škoda, ale zároveň i důvod, proč bych tuto sérii neřadil osobně k thrilleru.
Zde se tedy projevilo, že každá další díl je tak nějak horší než ten předchozí, ačkoliv u toho úplně posledního bych si dovolil říct, že nebyl zcela k zahození. Každopádně celá série jednoznačně zaostává o několik stupňů za prvním dílem, jenž už nesmazatelně patří mezi hororové legendy.