Představte si, že se cítíte zodpovědní za rodinný vynález, který spousta lidí využila k tomu, aby jiným lidem vystřelila mozek z hlavy, díry v břiše a tak podobně – za slavnou pušku winchestrovku. Myslím, že se shodneme, že byste jistě začali stavět ohromné sídlo, s představou, že tam budete žít s naštvanými duchy a tím si nějak pomůžete. No, nikdo neříkal, že hororové postavy jsou dítka logiky, že?
Trocha duchařské historie
Duchařské horory jsou super. Můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím zvládnete přes den – a po půlnoci stejně zalezete pod postel a budete se modlit, aby ty zvuky ve skříni byla kočka. Kterou teda nemáte. A pokud máte, neměla by mňoukat ve zdi. Znáte to. Klasické duchařiny jsou především anglická záležitost – a jejich zlatým obdobím byl počátek dvacátého století (i když nejrůznější antologie vás přesvědčí, že kořeny má tenhle žánr setsakra hluboké).
Doba tehdy pádila kupředu, společnost se měnila (a krom jiného také emancipovala), do toho hrůzy první světové války a doslova šílený rozkvět spiritualistů všeho druhu. A právě duchařských historek, které těžily ze střetu rozumu, iracionálna a potivé viktoriánské hysterie.
Tenhle kvas ovšem nějakým způsobem dospěl i do Ameriky – hlavně do kruhů, které se zhlížely v anglické společnosti (vezměte si třeba jeden z nejznámějších zástupců žánru román Utahování šroubu od Henryho Jamese). A není to tak dávno, co duchařské příběhy prodělaly velkou renesanci (zvláštní je, že nejen ve své ryzí anglické podobě, ale i díky mocným impulzům všech kamarádek Sadako z Japonska a také šikovných kluků a těch druhých ze Španělska). Pravda, tahle renesance už trochu odezněla, ale pořád se jí povedlo potvrdit, že v podstatě retro hororový subžánr je stále pořádně vitální.
Luxusní obsazení
Takže americký počin Winchester dává smysl, i když si tamní horor spojujeme s trochu jinými monstry a typy hororu a děj je zasazen do slunné Kalifornie, takže se nedočkáte žádných charismatických blat a hvozdů, kterými se prohání kočáry tažené kostlivci doslovnými i metaforickými. Mírný optimismus pak podtrhly první zveřejněné záběry ze „sídla démonů“ a pak hlavně jména hereckého obsazení. Které je tedy na – a proč si to nepřiznat – béčkovou produkci od týpků, jejichž jména jste si nikdy nezapamatovali a po tomhle filmu se na tom nic nezmění, luxusní.
V roli vdovy-pavoučice, co se rozhodla být všem naštvaným duchům dobrou samaritánkou, dostanete Helen Mirren. Při všech jejích objeveních se na scéně doslova litujete, že kope za ty „hodné“ – hlasovými schopnostmi, ale i temným pohledem dokáže trumfnout většinu monster z franšíz jako Conjuring nebo Annabelle. O tom, že to je opravdu paní herečka, ani nemluvě. Fakt ten film drží hodně nad vodou a je vyloženě škoda, že když už se dáma upsala hororu, nezvolila trochu lepší scénář.
To samé ostatně platí o jejím sekundantovi, dalším z původně ryze racionálních hrdinů, kteří přilezou někam, kde na jejich rácio zvysoka ektoplamou háží síly pekel – Jason Clarke. Ten je i přes svou oscarovou epizodku v podstatě žánrovej harcovník, takže nevěřícné kukuče a případně odhodlané vzezření mu prostě věříte. Zbytek ansámblu je… podružný. Nezajímavá generická kráska a až podivuhodně otravný spratek z kategorie otravných spratků, kteří by měl vidět a tušit víc, než je zdrávo, a probouzet v hrdinech a hrdinkách otcovské nebo mateřské pudy. Tak tohle se nepovedlo…
Neustále v progresu
Ale naštěstí to táhnou ty hvězdy a pak samozřejmě pekelné sídlo. To je v průběhu děje neustále v progresu, což má na jednu stranu své kouzlo (a neustále se vracející motiv vyšroubovávaných hřebíků je docela znepokojivý), na stranu druhou nemá Winchester tu patinu, kterou si spojujete s těmi nejlepšími prokletými domy (o vizuální honosnosti takového Purpurového vrchu si pak můžete nechat jen zdát). V takovém prostředí potřebujete hodně dobré režiséry, aby se všechno náležitě prodalo. Což se tady nestalo.
Tvůrci se bohužel spokojili jen s těmi nejprůměrnějšími řešeními, s lekačkami, které odhadnete pět minut dopředu, se zvraty, s jejichž nelogičností jste už s předstihem tak nějak smíření, a s úhly kamery a zvuky, které jsou prostě jak dle příručky. A fakt nechápu, proč se do duchařského hororu snaží narvat něco jako akční finále, kde se hrdina ohání nejprve kladívkem jak nějaký prapředek Oldboye (aniž by to k něčemu vedlo), a posléze se chopí winchestrovky, jako kdyby mu někdo pošeptal do ouška (asi jeden z mnoha duchů), že se pravidla hry změnila a na chvilku se točí půlnoční verze V pravé poledne…
To je ta špatná zpráva. Ta dobrá zpráva je, že ten průměr vlastně funguje – a to i díky tomu, že se všichni zúčastnění drželi při zemi a rozhodně neatakovali dvě hodiny. To by byl v kině fakt horor. Takhle dostanete příjemně nevzrušivý film, kterým můžete machrovat i coby největší strašpytel před lidmi, kteří moc hororů neviděli (o četbě ani nemluvě). V podstatě výborná záležitost na rande – můžete doufat, že váš doprovod bude mít slabší nervy a vy sehrajete roli ochránce, aniž byste se sami museli bát, že se shodíte, když budete zalézat při každém znervózňujícím zaskřípání na plátně pod sedačku.
A při tom všem můžete ještě sypat z rukávu nějaká ta moudra – třeba jak jsme už na začátku zmínili tu renesanci duchařských příběhů, které dnes krom ryze žánrových vod zasahují i do oblasti skutečně hóch kultury (je li libo, tak třeba Hillary Mantelová má skvělou duchařinu, nebo Sarah Watersová).
Winchester: Sídlo démonů takové ambice nemá – a pokud je snad měl, je to nejlepší, co můžeme udělat, že o nich pomlčíme. Raději se nezávazně pobavíme a vychutnáme si těch pár drobností, kterými film skutečně boduje. A budeme spokojeni, že v té hororové bídě, která se do našich kin pravidelně valí, jsme dostali film, který sice nenadchl, ale naštěstí ani neurazil. I když lepší to tedy mohlo být každopádně.
WINCHESTER: SÍDLO DÉMONŮ
Režie: Michael Spierig, Peter Spierig
Hrají: Helen Mirren, Jason Clarke
USA, 2018, 99 minut
[review]
