Je tomu už 31 let, co se na filmovém plátně poprvé objevil mimozemský tvor, co si na Zemi šel „jen zalovit“. Začalo se mu pro nedostatek podrobnějších informací říkat stejně jako názvu filmu, kde se objevil. Stal se jedním ze tří nejikoničtějších filmových sci-fi záporáků 80. let, jejichž obliba roste každým dnem. Predátor.
Nemůžeme ani tak děkovat Bohu jako spíše režisérovi Predátora Johnu McTiernanovi, že se rozhodl z natáčeného snímku vyškrtnout záporáka Jean-Claude Van Damma v gumovém kostýmu vesmírné sci-fi kudlanky. Pevně věřím, že kdyby to neudělal, za rok by po filmu neštěkl ani pes. Jenže to se nestalo. McTiernan požádal o pomoc specialistu na filmové masky a efekty Stana Winstona a ten vytvořil ústřední podobu mimozemského lovce.
Vysoké, svalnaté a spoře oděné monstrum skrývá pod maskou rozšklebenou tlamu s kusadly. Něco z té původní kudlanky zbylo, ale v mnohem vážnější a strach nahánějící podobě. Neméně důležitá, a vlastně ikonická, je predátorova maska, která jej činí tím, čím je nyní. Tajemným zabijákem, jenž se řídí podivným kodexem cti a loví jen vybranou kořist. Ne pro maso, ale pro zábavu. Pro sport.
K lovu používá technologii, která dalece převyšuje úroveň evoluce kořisti. Jeho oči registrují teplo, takže nemá problém stopovat lidskou kořist. Umí se zneviditelnit. Na rameni má laserové dělo se zaměřovačem, na ruce vystřelovací ostří. A to je pouze základní model. Jak šel čas, scénáristé dalším predátorům vymýšleli nové a nové hračky. Základ ale zůstal stejný – neviditelný s laserovým kanonem a dvojbřitým ostřím na předloktí. A s dredy. Ty obklopují chladnou, ocelovou masku bez výrazu a podtrhují celkový dojem mimozemského zabijáka na výbornou.
Procházka džunglí
V roce 1987 přichází do kin snímek Predátor. Na první pohled typická béčková střílečka. Ale jak kvalitně natočená. Dnes již naprosto ikonická hudba provází snímek od samotného začátku. Vrtulníky přilétají přes moře na pobřeží džungle ve střední Americe. Svalovci vylézají z kabiny, jejich vůdce se zpozdí, aby si ještě připálil doutník. Testosteron teče proudem v řece čistých osmdesátek. A upřímně, ten snímek nezestárl ani o den. Jen považte, kolik hlášek a memů z něj dosud používáme. „Get to the chopa!“
Družstvo vojáků vedených Arnoldem Schwarzeneggerem vstoupí do džungle a začne se jí proplétat. Cestou v nich i v divákovi sílí přesvědčení, že je něco strašlivě špatně. Pocit nejistoty, tajemna a z nich plynoucího strachu režisér McTiernan umocňuje každou další scénou. „Něco je ve stromech a není to člověk…“To jsou dnes prakticky zlidovělé, ohrané a přesto perfektně fungující repliky, které v kombinaci s neprostupnou džunglí a občasnou připomínkou, že v těch stromech fakt něco je, napínalo a dosud napíná nervy diváků k prasknutí.
A když už to nejde vydržet režisér mávne rukou a nastane dramatický zvrat. Přiznejte se, kdo jste si málem cvrkli do gatí, když našli tu první četu vojáků. Film ale zase pokračuje. Záhady se vrší, tep sice pomalu klesá, ale furt ve vás hlodá nejistota, co teda bude.
Arnold a jeho parta si chvilku zastřílí, aby ukázali, jak drsní to jsou hoši. Tady se asi nejvíc projevuje zastaralost celého snímku. V dnešních filmech do nás buší cizelovaný profesionalismus, herci drží zbraně a střílí jimi jako instruktoři Mossadu, kdežto v Predátorovi vezme bývalý kalifornský guvernér útočnou pušku, drží ji pěkně u boku, jde a kosí nepřátele. Je to skoro až úsměvné, jak pestrobarevně jsou hrdinové oděni a vyzbrojeni. A pak Arnold rozkopne dveře, zahlásí „Knock! Knock!“ a svět je zase v pořádku.
Asi nejlepší na celém snímku je předěl, kdy se z lovců stává lovná zvěř. Do hry se vloží mimozemský lovec naplno a film najednou změní tempo. Pryč je pečlivě budovaná atmosféra strachu, teď divák cítí spíš hysterickou hrůzu. Vojáci bojují, napínají všechny své síly, ale vše je marno, predátor vítězí a bere si je jednoho po druhém.
Epický závěr si pro sebe zcela (a plným právem) ukradli Arnold a predátor. Mano a mano. Intelekt a síla homo sapiens vs. touha po kořisti a technologická nadřazenost rasy Yautja.
Predátor je prostě skvělý film. Stoprocentně béčkový, ale skvěle natočený, dynamický, napínavý, strhující a zábavný. McTiernan tu hladce a bez nějakých nucených předělů skvěle zkombinoval akční film s hororem a obě části fungují na výbornou. A to v něm hlavní hrdinové půlku děje jen koukají na stromy!
Místo stromů rozžhavený beton
Po tříleté pauze a úspěchu prvního dílo přichází na scénu volné pokračování Predátor 2. No, volné pokračování. Spíše je to předělávka původního filmu do prostředí betonové džungle velkoměsta. Predátor tu loví členy narkomafie i policie a pochopitelně dlouhou dobu nikdo neví, kdo to je. Postavy zahlédnou tu a tam mihnutí vzduchu, občas na ně predátor blýskne očima a tak dále.
Kdo to je neví především Danny Glover v roli nesmiřitelného policejního seržanta, který si neláme hlavu s pravidly a následně se jeho lov na lovce stane víc než osobním. Pikantním ozvláštněním celého snímku je snaha vládní agentury predátora polapit, čímž tato dějová linka přímo navazuje na předchozí snímek.
Místo koukání na stromu tu jsou diváci svědky permanentního vyhazování policisty Glovera z místa činu, aby tam mohli nastoupit ostří hoši v oblecích. Predátor dostal nové zbraně – síť a kopí – jen škoda, že jich využije tak málo. Celkově si myslím, že jde o velice ucházející film a příjemný doplněk k původnímu snímku.
Predátora 2 přijala kritika i fanoušci rozpačitě. Nicméně je až neuvěřitelné, kolik toho přinesl nového v tak málo kraťoučkých záběrech. V několika vteřinách spojil univerzum Vetřelce a predátora, když Danny Glover najde sbírku trofejí, v níž dominuje právě vetřelčí lebka. A i to závěrečné objevení dalších predátorů a dárek z roku 1715 toho řekne strašně moc. Teda řekne, spíš položí gazilion otázek, ale neodpoví na nic.
Autoři nechali schválně takhle otevřený konec, aby měli na co navázat v pokračování, jenže to nepřišlo. Mýtus predátora ale šel dál, jen se přesunul z filmového plátna na stránky knih a na obrazovky počítačů.
Mimochodem, snímkem Predátor 2 završil velký herec malých rolí Bill Paxton svatou trojici, neboť jej jako jediného zabil Vetřelec, terminátor i predátor zároveň. To se už nikomu jinému nepovede.
Na stránkách knih i monitorech počítačů
Filmoví diváci čekali čtrnáct let, než se jejich milovaný vesmírný zabiják znovu vrátil na filmová plátna. Po snímku Predátor 2 nenásledovalo žádné pokračování, a tak se rozvíjení kánonu přesunulo na stránky knih, komiksů a dokonce počítačových her. Řada jich vyšla i česky. Nicméně vyjmenováváním jednotlivých titulů bychom tu strávili věčnost. Krátce se tu zastavím jen u počítačové verze.
Starší hráči si jistě vzpomenout na střílečku Alien vs. Predator, která konečně spojila dva ultimátní zabijáky na jedno bojiště a postavila je proti nebohým mariňákům. Kritiky vysoce oceňovaný počin nabídl tři různé herní styly a věrně okopírovala vizuál i zvuky. Konečně jste si mohli zastřílet s pulzní puškou jako desátník Hicks a k šílenství vás přivádělo kvílení detektoru pohybu. Když už se objevili vetřelci a predátoři spolu na monitorech, proč by to nešlo za stříbrném plátně?
Pyramidová střílečka pod ledem
V roce 2004 přichází do kin Vetřelec vs. Predátor. Když jsem tu v předchozích řádcích tak složitě rozepisoval o počítačové hře, nyní pochopíte proč. On totiž nový snímek tu počítačovou hru v mnohém připomíná. Herní bludiště, tři rasy, spousta krve, nic moc příběh a epický souboj s bossem na konci.
Vezměme to ale od začátku. Vetřelec vs. Predátor měl oživit hned dvě tehdy již kultovní a na mrtvém bodě uvízlé franšízy. Vetřelci uvízli na rozpačitém čtvrtém dílu a predátoři čekali v šatně na oprášení už od roku 1990. Příběh se snažil za pomocí více či méně okatých nápověd rozvíjet oba světy, propojovat je a do jejich žil pumpovat kyselinu i světélkující zelenou krev zároveň. Dopadlo to všelijak.
Scénárista a režisér Paul W. S. Anderson se patrně musel při psaní scénáře strašlivě opít s populárním záhadologem Erichem von Dänikenem, protože jinak si tu jeho vizi nedovedu vysvětlit.
Podle Andersona přistála rasa predátorů na zemi už strašně dávno. Naučili lidi civilizaci, nechali je postavit obří, sofistikované, neustále se měnící kamenné pyramidy, kam jednou za pár let dovedli dvanáct lidí, nechali z nich vylíhnout vetřelce a predátoři-novicové je museli pobít, aby se tak stali… no… ehm… predátory? Muži! Říkejme tomu muži. Typický iniciační rituál.
Pomiňme nyní fakt, že se Anderson snaží o wow efekt, když trochu dänikenovsky tvrdí, že z této civilizace pocházejí všechny ostatní, a zaměřme se na jiné detaily. Když se poprvé na scéně objeví společnost Weyland Industries, všichni milovníci a znalci vetřelčího světa zbystřili. Správně totiž poznali předchůdce notoricky známé a hamižné korporace Weyland-Yutani.
Spojení obou světů definitivně potvrdil herec Lance Henriksen. Ten totiž hrál androida Bishopa v nezapomenutelných Vetřelcích. Tento typ androida byl vyrobený podle praotce společnosti Weyland-Yutani Charlese Bishopa Weylanda, který založil a vedl původní Weyland Industries, čímž jsme zpátky ve filmu Vetřeleci vs. Predátor.
Navzdory mnoha chutným jednohubkám v podobě výše zmíněných detailů a spojovacích článků, se snímek moc nepovedl. Trailer byl bombastický. Lákavý, tajemný, bohužel se ale stalo, že upoutávka byla lepší, jak film samotný.
Film drží pohromadě jen silou vůle. Diváci musí být hodně, hodně benevolentní, aby překousli divoké fantazie a teorie scénáristy Andersona i jeho kolísavou režii. Snímek je plný momentů, kdy vám přejede mráz po zádech a zatetelíte se vzrušením, aby vás vzápětí zchladil nudný dialog, nelogické vysvětlení nebo jen mizerný herecký výkon ve scénách plných klišé.
Snímek ale hlavně nenabídl to, co má v názvu. Diváci čekali epickou řežbu mezi vetřelci a predátory, jenže na tu pro samé vysvětlování a propojování skoro vůbec nedošlo. Sorry jako, ale odpravit dva ze tří predátorů prakticky na začátku filmu tak blbým způsobem, to je na facku.
Poslední zbývající Yautja v titulcích označený jako Scar se snaží jako vzteklý, ale i tak je jeho výskyt na scéně sporadický až hanba. Film má plus mínus 109 minut, ale souboj vetřelce a predátora je v něm tak pětiminutový. Když se to poskládá. A to je zatraceně málo!
Ve tmě ukrytá katastrofa
Pošramocenou reputaci prvního filmového crossoveru měla napravit o tři roky později vydaná dvojka Vetřelci vs. Predátor 2, ale místo toho se diváci dočkali vyslovené tragédie. Film tak tone ve tmě, že ani v kině půlku filmu prostě nevidíte. Jen se na tmavé obrazovce něco hýbe.
Bohužel, všechny akční scény se odehrávají ve tmě.
Colin a Greg Strausovi v režisérském křesle dokázali, že opravdu nejsou režiséry. A přitom začali tak dobře. Na zemi havaruje mimozemská loď, protože se na ní vyklubal „predalien“ a ten nyní se svými bratranci brousí okolo malého městečka obklopeném lesy, jehož obyvatelé postupně zjišťují, že je něco špatně a že ty lidi asi fakt nevraždí medvěd. V hudebním podkresu se objevilo i bubnování vykradené z původního filmu. Proč ne, osvěžující, akční a divákovi ukápne slza nostalgie.
A pak se vše začne hroutit pokusem o velkolepý, temný, akční film. Jenže dialogy jsou utrpení, postavy mizerné i mizerně zahrané a prostříhané akční scény nabídly vlastně jej stínové divadlo kabuki. To ale byla a je pro fanoušky bažící po souboji žalostně málo!
Pokračování ultimátního duelu tím skončilo. Vyhrála snaha Hollywoodu o vysvětlování nad prostou diváckou touhou nesmlouvavé přesdržkusidání mezi predátorem a vetřelcem.
Znovu podle starého receptu
Uplynuly tři roky a predátoři se znovu překvapivě vracejí na scénu. Tentokrát ale sami a poprvé ne na Zemi. Hlavní myšlenka filmu Predátoři je … divoká. Predátoři unášejí nejlepší zabijáky ze Země, aby je vysadili na cizí planetu, kde se s nimi utkají. Jakkoliv blbě to zní, pod chatrnou střechou se skrývá překvapivě koukatelný, akční a napínavý film. Aby ne, když vlastně kopíruje děj původního Predátora jen s jinými, méně svalnatými herci.
Proti vesmírným lovcům se nyní postaví partička vojáků, žoldáků a vrahounů posbíraných po celém glóbu. A protože jsou všichni vlastně zlouni, nevěří si a podezírají se navzájem (právem), ale přesto spolu musejí spolupracovat, jinak je čeká ulovení a zařazení do sbírky.
Z herců exceluje jen Adrian Brody, jemuž tajemný drsňák pasuje, a on jej žene na hranici tajemného drsňáctví. Ostatní mu tam spíše sekundují a Danny Trejo zase dostal tak ostudně málo minut ve scénáři, že to je až plýtvání.
Stejně jako původní film se i Predátoři v půlce změní, jenže v „novém“ filmu se namísto souboje začne kupit jedna šílenost na druhou – najednou jsou rasy predátorů dvě, moc se rády nemají a kolem nich se plíží lehce pomatený Laurence Fishburne, který dokáže ovládat jejich technologii.
No, budiž. Finále je dost akční, konec docela překvapující, až krutý. Predátoři se tak po předchozí menší a větší katastrofě staly příjemným překvapením a nadprůměrnou záležitostí, na níž se lze koukat opakovaně.
Otevřený konec však pokračování nepřinesl. Nastalo desetileté ticho.
Až doteď.
Jak dopadl nejnovější Predátor: Evoluce, to budete muset nyní jistit v kinech a nebo v naší recenzi.
