O psaní je souhrn praktických rad, který je prošpikován autobiografickým vyprávěním Stephena Kinga, které rozhodně stojí za pozornost.
V době, která je stále otevřenější a umožňuje splnění i těch nejbláznivějších snů, je velmi těžké najít správného mentora. Vzhledem k originalitě každého z nás nelze odkázat na konkrétní osobu, která je v daném odvětví bezpodmínečně nejlepší.
Obzvlášť to platí u psaní, které je jedinečné svojí osobitostí a – přiznejme si to – i kouzlem, jakým autor ovládne svůj psaný projev. K tomu je třeba poznat spoustu zákonitostí, nejen pravidla českého pravopisu, ale i větnou stavbu a skladbu díla.
Ovšem vše se dá mistrovsky obejít a kromě Růže pro Algernon, kde hrubky dotváří vyvrcholení děje, jsem už četla i skvělou knihu, která v půlce prozradí, jak vše dopadne a přesto jsem hltala do poslední stránky. Dá se říct, že prostředkům, kterých spisovatel využije se meze nekladou.
Této jedinečnosti si je vědom i Stephen King a nejprve vysvětluje, proč se do vydání takové knihy vůbec pustil. Ve třech předmluvách skromně hovoří o tom, že nesází na svou popularitu, ale pouze chce se čtenáři mluvit o svém vlastním jazyce.
K profilování osobního stylu si každý autor musí dojít sám a nikdo nechodí ve stejných botách jako ten druhý. Kniha proto logicky začíná Kingovým životopisem, který se soustředí na to, co vše slavného spisovatele v životě formovalo.
Stephen King začíná humorně historkami z dětství a nebojí se hned v úvodu prohlásit, že na kritiku v dospělosti ho nejlépe připravila stokilová slečna na hlídání, která mu naprděla do obličeje. Naprostou většinu historek popisuje s lehkostí a přirovnáními jako kdyby skrz něj promlouval malý chlapec, kterým tehdy byl.
Z dětství plynule přechází do dospívání, kde zmiňuje největší milníky. Jedním z nich rozhodně bylo setkání z jeho manželkou Tabbithou. Láska k ní čiší z každého slova, které jí King v knize věnuje.
Poutavé jsou ty části, v nichž King popisuje tvorbu své prvotiny Carrie. Sdílí zde nejen radost z úspěchu, ale i nedůvěru v sebe samotného. Kdo z začínajících pisálků by to neznal?
O poznání těžší je číst o letech, kdy King propadl alkoholové a drogové závislosti. V době, kdy O psaní vznikalo už se naštěstí dokázal na toto období podívat kriticky a varovat před zakořeněnou představou spisovatele jako věčného notorika. Z této životní etapy je cítit silný respekt a ponaučení.
Po jeho životopisu následuje krátká kapitola, v níž svými slovy vysvětluje, co je to psaní a popisuje vztah autora a čtenáře jako velmi osobní záležitost. King dále pokračuje poučnou kapitolou přetékající upozorněními na největší nešvary.
Samozřejmě se může jednat o čistě osobní názor, ale praktické ukázky mluví samy za sebe. Velmi trefně zde přirovnává spisovatelské gró ke strýčkově skřínce s nářadím. I každý spisovatel by měl mít takovou skřínku, aby věděl kam sáhnout, když potřebuje něco opravit. Sám připouští, že se některých nešvarů dopustil, ale zároveň jedním dechem vysvětluje, že i jím neoblíbené příslovce mohou na správném místě plnit svůj úkol.
Než dojde na samotnou kapitolu O psaní, jsme takřka v půlce útlé knihy. Nicméně už zde má čtenář trochu jasněji v tom, co znamená zvukomalebnost textu. Pokud ovšem pořád někdo čeká na zaručených deset triků jak napsat bestseller, nedočká se. King pouze plynule hovoří o věcech, které by autorům rozhodně neměly být cizí.
Je to motivace, která vede autory k psaní, potřeba hodně číst a psát a také upřímnost. Nejen ve věcech, které autor sám zná a může o nich mluvit, ale hlavně o upřímnosti ke čtenáři. Nejlépe to vystihuje prohlášení:
„Jestli hodláte psát opravdu co nejupřímněji, pak jsou vaše dny ve slušné společnosti stejně sečteny.“
Jeho další tajemství spočívá ve sdílení věcí, které se jemu osobně osvědčily. V kontrastu toho vyjmenuje spousty úspěšných spisovatelů a na jejich odkazu ukazuje, že ne vždy to platí. I když jde pořád o sdílení jeho zkušeností, moc dobře ví, že samotné psaní je záležitostí velmi osobní.
Přesto pomáhá zájemci o psaní najít správnou cestu, když mluví o volbě žánru a zpracování odžitých zkušeností. Radí jak se vyhnout efektu deus ex machina v zápletce. Jí věnuje několik stránek, vysvětluje, že sám nehledá ideální zápletku, ale spíše situace a postavy, které zápletku samy dotvoří. Nevynechá ani popis, v němž se zaměří na nejčastější prohřešky, poradí jak dotvořit několika málo slovy potřebnou atmosféru.
Samozřejmě dojde i na přímou řeč, která často bývá na seznamu nejvíce problematických aspektů. Zde uvádí několik příkladů z literatury, těch zvukomalebných i těch, které naprosto ničím nevynikají. Opět zdůrazňuje, že psát pravdu je nejpodstatnější právě zde. S tím dále souvisí i vývoj postav a jejich reálnost.
Kingovo vyprávění a rady nejsou bodově prezentovány, naopak spisovatel v plynulém textu postupuje pomalu vpřed, podstatné ve vhodný čas zopakuje, uvádí příklady a nebojí se podrobit kritice i své vlastní dílo.
V závěru se zaměří na finální revize textu a metody jak jej nejlépe vyšperkovat na cestě ke čtenářům. Pro české čtenáře jsou bohužel k ničemu rady, jak oslovit svého literárního agenta, protože tato praxe v našich končinách nefunguje. Nicméně se dá pochytit několik pravd, které se dají využít při oslovování potenciálního nakladatele.
Jednu z poslední teček představuje vyprávění, jaké těžkosti jej během psaní této knihy provázely, nejen vážnou nehodu, ale i to, jak těžko skládal slova, která by obsáhla jeho nabyté zkušenosti z praxe. Psaní je věru – a budu se opakovat – velmi osobní záležitost a nelze ji do určité míry paušalizovat, přesto některá fakta zůstávají neměnná. Moci jimi projít s mistrem řemesel je vyloženě fascinující záležitost.
Velmi praktická je ukázka z jeho povídky Pokoj 1408 a jejích následných autorských revizí. Je to pohled nejen pod pokličku jeho spisovatelského umu, ale i famózní náhled na to, jak King dokáže citlivě vnímat text a uvažovat nad jeho sdělením s přihlédnutím k tomu, co všechno dokáže z textu vstřebat čtenář.
Kniha O psaní vyšla v roce 2020 již ve čtvrtém překladu, ačkoliv první sklidil velmi negativní ohlasy, poslední tři má na svědomí David Petrů a až na pár detailů jim nelze mnoho vytýkat. O přebalu napříč časem bychom také mohli vést dlouhé diskuze, ale tento považuji za nejvíce povedený. Čistý a jednoduchý, který nesvádí k dojmu, že čteme hororové dílo o psacím stroji, či příručku o dřevostavbách (viz předešlé přebaly).
Celá kniha působí částečně jako osobní zpověď, částečně jako velmi zábavná a živoucí literární přednáška, bez toho aby bylo nutné šprtat se fakta nazpaměť. Kniha je nabitá informacemi a jejich vstřebávání je přirozené jako jakákoliv jiná beletristická kniha.
Zajímá vás, které nešvary považuje King za nejhorší? Jak si zorganizovat čas a prostor k vlastní tvorbě? Rozhodně nesmíte tuto knihu minout.
Nemůžu říci, že jde o přesný návod jak napsat knihu, ale rozhodně se jedná o ucelený náhled do spisovatelského řemesla. Ať už Kinga čtete či nikoliv, zvažte, zda toto dílo nezařadit mezi své must read. Jde o téměř přímý přenos z pracovny jednoho nejúspěšnějších spisovatelů současnosti.
Jestli mi v knize něco chybělo? Snad jen nějaká ta zmínka o slavném spisovatelském flow. Ono je rozdíl jestli máte den co den sednout a napsat dva tisíce slov, protože to řekl King, nebo se nechat unášet příběhem s múzou sedící vám za krkem.
Nebojím se prohlásit, že O psaní by měla být povinnou průpravou pro každého, kdo má literární ambice, protože dokáže zásadní chyby názorně vysvětlit a navést na správnou cestu, jak se jim vyvarovat. Vše ostatní musí každý autor zvládnout sám. Aby taky ne, když jeho pohled na svět je právě tak jedinečný jako on sám.
Stephen King: O psaní – Memoáry o řemesle
Vydal: Pavel Dobrovský – BETA s.r.o. (2020)
Překlad: David Petrů
Počet stran + vazba: 224, hardback
Cena: 279 Kč
