V neděli 8. března 2020 zemřel Max von Sydow. Bylo mu devadesát let a vypadalo to, že sil mu neubývá, jako by se měl stát věčnou součástí vysoké i populární kultury a zvýrazňovat pro nás svým charismatem vedlejší role v aktuálních dramatech, ať už to byla Hra o Trůny, Robin Hood s Russellem Crowem nebo kultovní PC hra Skyrim.
Rytíř: Kdo jsi?
Smrt: Jsem Smrt.
Rytíř: Přicházíš pro mne?
Smrt: Chodím už dlouho po tvém boku.
Rytíř: Vím to.
Smrt: Jsi připraven?
Rytíř: Já se nebojím, mé tělo se bojí.
Smrt: To není žádná hanba.
Principál blešího cirkusu i nejuznávanější herec své generace
Pocházel ze švédské šlechtické rodiny. Narodil se 10. dubna 1929 a původně se jmenoval Carl Adolf. Otec učil etnologii a folkloristiku na univerzitě v Lundu, matka byla učitelkou.
Na vojně často hrál pro své své bratry ve zbrani bleší cirkus a jeho hlavní fiktivní hvězda se jmenovala Max. Od té doby mu velitel neřekl jinak a přezdívka s ním zůstala až do konce.
Po návratu se přihlásil na studia do Královského dramatického divadla ve Stockholmu, kde byl brzy rozeznán jako výrazný talent.
Několikrát změnil angažmá, až došlo k osudovému setkání: s Ingmarem Bergmanem.
Rytíř: Počkej okamžik.
Smrt: To říkáte všichni, ale já neposkytuji odklad.
Rytíř: Hraješ šachy, že?
Legendární režisér a excelentní filosof Bergman si von Sydowa vyškolil k obrazu svému a přetvořil jej v jednoho z nejuznávanějších herců své generace. Nabídl mu složité, různorodé role v rozdílných polohách, od psychologického dramatu až po filosofický symbolický epos, jakým byla Sedmá pečeť.
Bergman a Sedmá pečeť
Právě Sedmá pečeť z pětapadesátého roku se stala výrazným přelomem pro Bergmana, Sydowa a nakonec i pro filmovou kulturu jako takovou. Jednotlivé postavy prezentující rozdílné přístupy k základním existenciálním a religiózním otázkám, všude se nenápadně deroucí středověké obrazy jako Danse macabre a úvahy nad korelací boha a ďábla… Sedmá pečeť je fenomenologická, existenciální a spirituální hostina a byla publikována v době, kdy se náročné filmy ještě stále mohly stát slavnými.
Po ukončení spolupráce s mystickým Bergmanem, Max von Sydow nakonec neodolal vábení Hollywoodu a přestěhoval se do Los Angeles. Ukázal se být hercem výrazně eklektickým – hrál všechno od Ježíše v legendárním The Greatest story ever told z 65. roku až po neméně legendárního kýčovitého záporáka císaře Minga ve Flashi Gordonovi. Max von Sydow ničím nepohrdal a přijímal i role ve sci-fi a fantasy filmech, které byly tenkrát považovány za podřadné žánry.
V Americe pak přelom v jeho kariéře představuje Exorcista z roku 1973. Stárnoucí otec Merrin čelící ďábelským silám opanujícím mladé děvče je ikonickým hororem – nebo spíš dramatem? – který dodnes ve svém subžánru nemá konkurenci. Jakmile jednou shlédnete, už nikdy nezapomenete na „the power of Christ compels you“, na tváře zjevující se na dveřích setmělého pokoje nebo na realistickou hrůzu všech možných lékařských vyšetření.
Max ve fantastice
Pro fantastický žánr toho ale von Sydow udělal pomalu tolik, co významní spisovatelé, ba mnohem víc. Terry Pratchett rád vzpomínal, jak si jako malý hrál u babičky a v televizi zrovna hrála Sedmá pečeť. Právě sugestivní obraz rytíře, který hraje šachy se Smrtí, dal vzniknout zeměplošskému Smrťovi. Další bod pro Maxe.
I kdyby tohoto vlivu na Pratchetta nebylo, pořád máme za co děkovat: žoviální stárnoucí král Osric v původním Barbaru Conanovi, doktor Kynes v Duně, hlas Viga v Krotitelích duchů, starý mentor Fargo v láskyplně béčkovém Soudci Dreddovi se Slyem Stallonem v hlavní roli, charismatický průvodce podsvětím ve vizuálně orgastickém filmu Jak přicházejí sny s Robinem Williamsem o posmrtných životech – mimochodem, tohle fakt chcete vidět.
Max von Sydow ve viktoriánském kabátě s černými křídly, který se vznáší u úžasných starých knih v regálech jak z tudorovského sídla, které levitují nad mořem bez obzoru… Slast.
Po roce 2000 se konečně částečně vymanil z menších rolí v opravdu špatných filmech (Král Galů s Christopherem Lambertem, již zmiňovaný Dredd) a podílel se na zajímavějších žánrových projektech: Minority report, mnohdy stále ještě populární německá minisérie Prsten Nibelungů, Solomon Kane, Robin Hood, Skyrim, Hra o Trůny…
Shrnutí úspěchů, významných rolí nebo příspěvků k fantastice je zkrátka nepočítaně. Max von Sydow byl jen jeden – skromný, tichý umělec ze staré školy, se silným klasickým vzděláním. Obdivuji na něm plynulý přechod mezi intelektuálně vyzývavými filmy, psychologickými dramaty, pulpem a béčkem, který mu nikdy nečinil žádné potíže – a od „nižších“ žánrů se nikdy nedistancoval.
Jenže tomu je konec. V neděli 8. března 2020 Max von Sydow zemřel. Bylo mu devadesát let. Zůstává jen fascinace jeho modrýma očima s převislými víčky a hrdelním, přesto harmonickým hlasem.
Smrt: Byl ti odklad k užitku?
Rytíř: Byl.
Smrt: To ráda slyším. Teď odcházím. Až se setkáme příště, tvůj čas a čas tvých průvodců se naplní.
Rytíř: A zjevíš své tajemství?
Smrt: Nemám žádné tajemství.
Rytíř: Nic tedy nevíš?
Smrt: Nic. Jsem nevědomá.
Posmrtné setkání
V jednom rozhovoru vzpomínal na Ingmara Bergmana. Týkalo se to náboženství. Sydow byl původně luterán, později se stal spíš agnostikem, ačkoliv velmi často zacházel až k ateismu. Bergman mu však před smrtí řekl: „Maxi, až umřu, tak tě zkontaktuji, abys konečně uvěřil, že nemáš pravdu.“ Na otázku, zda-li jej Bergman opravdu zkontaktoval, nikdy neodpověděl.
