Kreativita se nevyplácí. Kapitán kel Ajewen Čeris byla během bojů na planetě Rypadlo kreativní až moc a dočkala se odměny: Stane se kotvou, nositelem ducha 400 let mrtvého geniálního stratéga, generála šaos Jedaa. Společně mají získat zpět vzbouřenou vesmírnou Pevnost rozsypaných jehel. Úkol z kategorie „nemožný“, kde navíc každý má vlastní plány – včetně Jedaa, který před smrtí postřílel svůj štáb a povraždil dvě armády, jednu z nich vlastní.
Válka bez rukavic
Liščí gambit, úvodní část trilogie Mašinérie říše, korejského autora Yoon-Ha Leeho, je v prvním plánu čistokrevná military. Převážně z pohledu Čeris a Jedaa sledujeme komplexní vojenskou akci, zahrnující vše od boje kosmických flotil po výsadky pěchoty, špionáž nebo diverzní operace. Nikdo se přitom s ničím nepáře. Vojáci upravení „formačním instinktem“ k naprosté poslušnosti. Úkladné vraždy. Obětování vlastních mužů. Zbraně hromadného ničení.
Snad ani ve Warhammeru se neválčí tak bezohledně, a Lee se nijak nesnaží věci zjemňovat. Barvitých popisů vyvržených vnitřností a utrhaných hlav je poměrně málo, to nejhorší cítíme pod čarou v emocionální rovině. V poznámkách prohozených jen tak mimochodem, ve zcela věcné diskuzi o vyhlazení čtyřiceti procent civilistů, nebo v kelském „střílení veverek.“ V naprosté samozřejmosti, s jakou jsou akceptovány i konány věci, které by měly leda naprosto zděsit.
Ve druhém plánu jsou na dobývání nedobytné pevnosti navázány prvky posouvající knihu na práh špionážního psychothrilleru. Kel Čeris, celkem idealistická, spíše geniální matematik než voják, a šaos Jedao, charismatický masový vrah a skeptik, který už nevěří v nic kromě sebe. Třebaže Čerisiny myšlenky ani tělo přímo ovládat nedokáže, rozhodně není neškodný – jak ji ostatně brzy drsnou lekcí přesvědčí. Může vzniknout jakákoliv důvěra mezi tak odlišnými osobnostmi? Kde končí důvěra a začíná cílená manipulace? Co když něco předstíráme tak dlouho, až sami ztratíme schopnost ten klam vůbec poznat?
Lee k tomu všemu přihazuje stále nové originální nápady. Jak asi takový duch vnímá okolí? Je možné ho zabít? Jaké vedlejší účinky má jeho přítomnost na „kotvu“, tedy hostitele? Postavy Liščího gambitu jsou navíc dokonale lidské, mají své koníčky, ať už šerm nebo přihlouplé akční seriály, reagují emocionálně, dělají chyby.
A hluboko uvnitř přesně vědí, co ve skutečnosti jsou: Pouhá kolečka v mašinérii říše, „levná mince určená k utracení.“
Vítejte v hexarchátu
Jak rychle pochopíme, říše, kde se Liščí gambit odehrává, má do utopické idylky notně daleko. Impérium rozdělené na šestici frakcí (bývalo jich sedm, ale o tom se raději nemluví), kde každá zastává určitou specializaci, funguje na principu nelítostného darwinismu. Výměny vládnoucích hexarchů jsou zpravidla výsledkem úkladných vražd a jejich šance na pokojný odchod do důchodu jsou mizivé.
I zde ovšem existují výjimky. Třeba hexarcha špionážní šaoské frakce Mikodez „zavraždil dva své kadety, protože se nudil“, držící si křeslo už přes třicet let. Anebo hexarcha nirai Kujen, ukázkový psychopat, vynálezce černé kolébky, „stroje na nesmrtelnost“, který také slouží k věznění Jedaova ducha, a má tu drobnou nevýhodu, že většinu lidí přivede k šílenství.
Třebaže se většina děje zaměřuje na postavy Čeris, Jedaa a dění v Pevnosti rozsypaných jehel, dostaneme pár pohledů do hexarchátního zákulisí, na druhou stranu kacířské barikády i do minulosti. Šťavnaté jsou zejména ty ze šaoské akademie špionů a asasínů. Jak musí vypadat taková akademie vidonské frakce inkvizitorů, to je asi lepší raději nevědět.
Zábavnější jsou pasáže z pohledu Služebníků, což jsou inteligentní stroje, které před stovkami let dosáhly vlastního vědomí, a vůbec nikomu o tom neřekly. S trochou ironie jsou právě Služebníci ze všech protagonistů knihy nejsympatičtější. Přitom i oni se nakonec stanou součástí kruté kalendářní války.
Podle kalendáře žijeme, za kalendář umíráme
Pamatujete na debaty, zda zrušit nebo ponechat posun letního času? Tak si představte, že by v důsledku téhle neshody přestaly fungovat třeba motory aut. Nebo že by stoupenci stálého letního času prohlásili příznivce zimního za kacíře a rozhodli se je kompletně vyhladit. Něco podobného je ve světě Liščího gambiturealita. Právě fakt, že občané hexarchátu dodržují stejný kalendář a konají pravidelně stejné rituály, od nevinných jako aranžování květin ve správný den až po kousky typu veřejného mučení, generuje formu moci, kterou lze využít. Třeba na pohon kosmické lodi. Nebo na zbraň.
Kličky a možnosti systému, který Yoon-Ha Lee vytvořil, a je všudypřítomný, jsou v knize odkrývány postupně. Nejspíše pár desítek stran budete jen zírat na všechny ty kalendářní meče, formace, gradienty. Jakmile však do fungování věcí proniknete, můžete se bavit nápady a fintami, které Jedao s matematickou asistencí Čeris předvádí, i celkovou propracovaností toho všeho. V jiném úhlu pohledu lze Liščí gambit brát i jako jednu z nejdokonalejších syntéz SF a fantasy, jaké snad byly napsány.
Analogie, či spíše alegorie jsou přitom rovněž zřejmé. Na „magických“ kalendářních technologiích zvaných exotiky, je už hexarchát zcela závislý, a čím víc se tato závislost prohlubuje, tím krutěji jsou potírány jakékoliv známky „kacířství“. Z jednoty společnosti plyne blahobyt, kde však je hranice, kdy se jednota změní v tyranii? Kdy se režim stane nesnesitelným bez ohledu na to, jaké hmotné výhody přináší? A jak daleko lze zajít v úsilí o jeho svržení, aby nakonec nebyl nahrazen něčím ještě horším?
Vyhnat čerta ďáblem je lákavě snadné, zbavit se pak ďábla o to těžší.
„Už jdou, červomrdi!“
Pro překlad Liščího gambitu byla oslovena Dana Krejčová, známá svou prací na Eriksonově Malazské knize padlých. Ačkoliv jde o zcela odlišný žánr, Leeho způsob psaní Eriksona v některých rysech připomíná, ať už kelským vojenským humorem nebo kvantem novotvarů. Danu Krejčovou kniha evidentně bavila, dokázala se naladit na autorův styl a držet s ním krok v nápadech. Hopskoče. Vrtejši. Peklavír. Žáromůry, signifianty, mrtvolné sklo, svérázná jména hexarchátních lodí nebo kelských bojových formací i nadávek. Zbraně. Matematická terminologie. Rozhodně nic snadného, přesto překladu Liščího gambitu ani redakční práci nelze vytknout nic.
Co tedy vytknout lze?
Paradoxně asi největší slabinou knihy je zároveň její hlavní přednost: Originalita. Poprvé po dlouhé době někdo vymyslel v žánru military něco zcela nového, u čeho se nedá jednoduše chytat známých asociací, a protože Lee nic příliš nevysvětluje a kniha je relativně krátká, čtenář bude kromě hltání bitev muset také přemýšlet. Jinak může skončit ztracen v kalendářním chaosu.
Za jistý nedostatek lze brát i fakt, že k rozhodující akci dojde někdy ve dvou třetinách, zatímco samotné finále je spíše „dohrávkou“ odhalující, co šaose Jedaa dovedlo tam, kde nakonec skončil – a lekce jsou to věru trpké. Pokud však na konec čekáte obrovskou bitvu, budete možná zklamáni.
Anebo si můžete počkat na druhý díl, protože na spadnutí visí obrovská invaze kacířských Hafnů, proti kterým je zřejmě i hexarchát se všemi svými vymoženostmi hotový ráj.
Po první části Mašinérie říše opravdu je, nač se těšit.
P.S.: Po dočtení si díky autorově puntičkářství můžete vyzkoušet Jedaův oblíbený hexarchátní tarot: http://www.magatsu.net/generators/machineries-of-tarot/ Jen pozor na kacířské karty, aby si pro vás nepřišly vidony a neudělaly z vás hvězdu dalšího Vzpomínkového dne. Nelíbilo by se vám to.
Yoon Ha Lee: Liščí gambit
Vydal: Nakladatelství Host, 2019
Překlad: Dana Krejčová
Počet stran: 450 / brožovaná
Cena: 314 Kč
