Nádraží Perdido zcela oprávněně vzbudilo vysoká očekávání. China Miéville však nenechal nikoho na pochybách, že není autorem jednoho bestselleru, ale že se teprve rozkoukává a jeho literární mistrovství se zdokonaluje a zraje.
China Miéville se do světa Bas-Lagu, kde se odehrává jeho legendární Nádraží Perdido, vypravil celkem čtyřikrát.
Krom jedné osamocené povídky se tak odehrálo především ve třech knihách, které tvoří volnou trilogii samostatně stojících příběhů s novými protagonisty a lehce odlišným stylem.
Jizva, román v pořadí druhý, líčí příběh novokrobuzonské lingvistky Bellis Chladnovíny, která se rozhodne opustit Nový Krobuzon.
Izák Dan der Grimnebulin, protagonista románu Nádraží Perdido, zmizel a novokrobuzonské úřady po něm pátrají. Jakožto jeho bývalá milenka je Bellis v nepřímém ohrožení a vydává se tedy na výpravu ke kolonii Nova Esperium, kde chce nabídnout své tlumočnické služby.
Zde veškerá návaznost na předchozí knihu končí, Jizva je románem, který se sice vrací do „známého“ světa, ale rozhodně ne proto, aby se v něm pohodlně uvelebil a využíval již zažité koncepty.
Jizva je totiž dílem, které se po vzoru klasických dobrodružných děl vypravuje „za horizont“ a dokazuje, že divoká fantasie představená v Perdidu byla jen ochutnávka, protože zde je totiž příslovečně bezbřehá.
Povoláním hlavní hrdinky je lingvistika. Miéville zde ještě nedává naplno průchod svou fascinací jazykem (k tomu se uchýlil až ve své fenomenální „psycholingvistické sci-fi“ Ambasadov z roku 2011), ale opět nám servíruje poněkud netradiční hrdinku dobrodružného románu.
Bellis je postava, která je ze začátku románu především vláčena dějem a nežádoucími okolnostmi a teprve v průběhu se „emancipuje“ a bere osud do vlastních rukou, byť stále zůstává do jisté míry především pozorovatelkou, z jejíž perspektivy sledujeme strhující děj. Hned v úvodu příběhu je Bellisino plavidlo přepadeno piráty.
S novokrobuzonskými hodnostáři je učiněn rychlý proces, přetvoři (jedinci, kteří byli v rámci trestu biothaumaturgicky přetvořeni do často groteskních podob) jsou osvobozeni a spolu s ostatními pasažéry jsou vzati na tajuplný ostrov, který se stane dějištěm většiny knihy.
Jde o ohromnou masu lodí a plavidel, která křižuje oceány Bas-Lagu jménem Armada. Armada je město jako žádné jiné, cestuje, tají svou polohu, podniká pirátské výpady. Lidé, přetvoři i jiné rasy jsou si zde rovni a všude zní sůlština, kreolská námořnická směska Bas-Lagských jazyků.
Armada se dělí na řadu panství, kterým vládnou různá individua, která si předepisují vlastní pravidla.
A tak Bellis Chladnovína skončí v Ostrovodech pod vládou podivných Milenců, zjizvené dvojice znepokojivých vizionářů, ovšem v zásadě může být ráda, že neskončila v Suchopádu, kterému vládne upír Brukolak, který od svých obyvatel vybírá „nájem“ v podobě krve a výměnou jim poskytuje svou nadpřirozenou ochranu.
Zatímco Armada je nám líčena z perspektivy poněkud nepřátelsky naladěné Bellis, která touží po domově, my čtenáři se neubráníme narůstajícímu pocitu fascinace, který v nás Miéville (opět) probouzí.
Armada je fantastickou směskou kultur, jazyků, ras, podivných zvyklostí a působí jako cosi zcela cizího i vůči Novému Krobuzonu, který jsme poznali v minulé knize.
Ostatně Bellisin ambivalentní vztah ke své domovině tvoří základní osu, na které je atmosféra Armady vylíčena, byť její hlas není v knize osamocen – rozdílné perspektivy do příběhu vkládá například Tanner Vak, osvobozený přetvor, který se stane hrdým a věrným Armaďanem, či plavčík Šekel, který si na nový, vzrušující život velice rychle zvykne.
Základní pilíř příběhu tvoří ambiciózní plán Milenců, kteří se snaží Armadu pozvednout z pouhé pirátské základny na něco opravdu velkolepého.
Za pomoci přírodovědce Trhomucha, který byl Bellisiným spolucestujícím na přepadené lodi, a nakonec i za přispění Bellis samotné, sledujeme peripetie příběhu, který nás provede nejen karnevalovým prostředím samotné Armady, ale jakožto správný „námořní“ román, nás zavede i do cizích krajů, seznámí nás s úžasnými námořnickými povídačkami a dozvíme se i podivné útržky z historie Bas-Lagu.
Je-li jedno slovo, které celý román vystihuje, tak je to pestrost.
Miéville opět předvádí bohatou paletu nápadů, které ovšem zdaleka nejsou samoúčelné a vše drží pohromadě pevná a v zásadě poměrně jednoduchá a přímočará kostra příběhu. Miéville je zde poprvé odloučen od městského prostředí a rozhodně to není na škodu.
I přes brilantnost románu jako je Nádraží Perdido či Město a Město je tato Miévillova „dobrodružná poloha“ velice příjemná a čtivá, později se k ní také vrací v románu Kolejmoří, který je deklarovaně cílen na poněkud mladšího diváka.
Samotná Jizva by snad též jako young adult román prošla, nicméně oproti Kolejmoří je tón celé knihy rozhodně temnější a Miéville je zde mnohem poplatnější horrorovému žánru.
Černočerné hlubiny oceánu a jejich skrytá tajemství zkrátka nejsou něčím, co vzbuzuje zrovna povznesené a bezstarostné pocity.
Nakladatelství Laser nám opět přineslo reedici, na kterou je radost pohledět. Pevná vazba a ilustrace Edwarda Millera z knihy činí zcela žádoucí součást každé knihovny žánrového nadšence.
Je třeba též vyzdvihnout, že ilustrace, byť rozhodně nezapřou Millerův osobitý styl, který dal u nás vlastní tvář new weirdu, věrně reflektují odlišnou náladu knihy a rozhodně nejde jen navázání na vizuál Nádraží Perdida. Nezbývá než se těšit na ilustrované vydání Železné rady, která je svým stylem též jedinečná.
K překladu Milana Žáčka lze (již standardně) poznamenat jen: „Dobrá práce,“ – grindylow jako ďasovec je pro našince již zaužívané, ale nebyl by to Miéville, aby pro překladatele nepřipravil další výzvy v podobě názvů ras, či například podivné terminologie z Vysokého Kromlechu, města (převážně) mrtvých.
Překladatel se s těmito výzvami vypořádává suverénně ve stylu, který zcela sedí do Miévillovy směsky fantastična, které přechází až v absurdní humor.
Uznejte sami, že strupobijci (v originále scabmettlers), podivná rasa, která se pro účely boje řeže a svou ztuhlou krví se potírají, aby jim vytvořila strupovitou zbroj, zní celkem dobře.
Nabízí se otázka, zdali je možné tuto knihu někomu nedoporučit. Ojedinělé hlasy mohou Miévillovi snad vyčíst právě to, co je jednou z jeho nejsilnějších stránek, a to je jeho až téměř přebujelá imaginace.
Jsou tací, kterým jeho nápady, které se v rychlém tempu kupí přes sebe a jeden je grotesknější než druhý, mohou připadat až příliš přitažené za vlasy, či jako snaha o upoutání pozornosti.
Já však věřím, že mezi fanoušky fantastického žánru je právě snaha o rozšiřování obzorů vlastní představivosti věcí natolik žádoucí, že takové hlasy budou jen zcela osamocené (pokud vůbec nějaké). Miéville ve svém šesti set stránkovém románu opět ukazuje, že je mistrem psaného slova.
Celkový spád možná není až tak strhující jako u Nádraží Perdida (není zkrátka jednoduché psát druhý díl čehokoliv), přesto však bude číst se zájmem a věřím, že si každý okamžik plavby po mořích a oceánech Bas-Lagu užijete stejně jako já.
China Miéville: Jizva
Překlad: Milan Žáček
Ilustrace: Edward Miller
Vydal: Nakladatelství Laser Books, 2019
Počet stran: 632
Cena: 449 Kč
