Liška je nejrozšířenější středně velká šelma České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Není tedy divu, že mezi námi žijí antropomorfní lišky se širokou oblastí podnikání. Zajímají je například reality, krádeže artefaktů, popravování zombíků a dávení slepic.
Oskar Fuchs je vážně srandista. Lišák ze Sudet o sobě nerad mluví, častěji zpovídá ostatní autory a redaktory. Ví se o něm, že žere zvířátka (a taky malé děti), zbožňuje lišky a zajímá se o historii. Ve své prvotině (Frostík!) měl mluvícího a hajlujícího vlka, v Hitokiri pak celý ukecaný liščí panteon. A když se budete trochu snažit, najdete mezi stránkami spoustu osobností českého i slovenského fandomu. Svého nakladatele zatím ale (pokud vím) zemřít nenechal.
Indy s Larou v jednom Dream teamu a Noby Nóblhóch k tomu
Hitokiri nás zavede hned na počátku na Slovensko, kde se sympatický lišák právě rozhodl vyloupit hrob Matúše Čáka (významná to osobnost slovenských dějin). Následuje rabování hrobu, pomsta bezhlavé mrtvoly ve stylu písničky od Kabátů (a čert na koze jel…) a vražda malého kohouta v přímém přenosu (co jste sakra čekali, když je hlavní postavou liška?).
Michael Lindner, jak zní jméno foxe, se totiž s ničím moc nepáře. Jeho dream team lovců pokladů se skládá rovnou měrou ze silných chlapů s velkými kvéry a všehoschopných sexy žen, plus jednoho magického hermafrodita k tomu. Fíkus je totiž maličko… zvláštní. Později se připojí upírská rodinka, několik lišek… a řeknu to takhle. Pokud svým strašidýlkům povolíte pár mírně nelegálních aktivit, budou vás prostě milovat. Potvrzeno!
Politická zombie dostává nový rozměr
Svůdné ženy se na lišáčka lepí, ztepilí muži ho rádi úkolují a celé to funguje do chvíle, než se zjistí, že naše parta může za zombie apokalypsu v nejvyšších politických kruzích. Obvykle by taková akce jakékoliv politické scéně jenom prospěla, jenže šikovní nemrtví probouzí z hrobů především ty krvavější postavy slovenských dějin.
Spojení Čáka a Báthoryho je samo o sobě vražedné, ale co když se k tomu přimotají ještě japonské lištičky, jež se vzbouřily proti své božské vládkyni? Pak je o zábavu postaráno. Svatá liška a Inari jsou vůbec párek uštěkaných bestií, Míšu budou za trest úkolovat i ve spaní. Už od Matrixu přece víme, že ve spánku se toho člověk nejvíc naučí. Obzvláště se starodávnou katanou s vlastním vědomím. A exkurze do historie je v ceně.
A možná přijde i Frost!
Je to tak, pánové a dámy, Sigi je opět na scéně. Po efektním nástupu se bohužel malinko uklidnil. Pořád samozřejmě dokáže srovnat se zemí celé město a je mu nesmírně líto, když mu vedení antimagické sekce akci v podobném duchu zakáže, jenomže něco mu chybí. Že by Wolfi? Do další knížky rozhodně potřebujeme i Wolfiho! Přesto budou jeho fanoušci snad spokojení, třebaže tu hraje druhé housle.
Aspoň se má Lindner od koho učit, když už má bojovat s japonskými démony, slovenskými zombíky a občas i nějakou větší ještěrkou. Představivosti se meze nekladou, připraveni musíme být na všechno. Někdy je fajn si trošku odfrknout, což jde logicky nejlépe při zkáze a destrukci. Jen kdyby se vrátil Frostův úžasný slovník. Blonďák v kabátu tu hláškuje málo, ale sem tam nějakou perlu přece jen vypustí.
Jazyková kouzla
Výjimečně nemyslím na šikovnost tohoto orgánu jako takového. Protože je v knize hojně užívaná slovenština, bylo třeba dobré duše slovenské, stejně jako šikulky, která uměla dobře maďarsky. A kde slovní zásoba dochází, tam si autor šikovně pomohl. No jak se řekne maďarsky takový Smolíček Pacholíček, děti? Nevíte? Harantósz Pechfógles! A takových vtípků je tam víc. Kam se hrabe slavný drevokocúr!
Využití povícera jazyků musím z hlediska autentičnosti rozhodně pochválit, i když se nemohu zbavit dojmu, že mi spousta úžasných hlášek utekla. Něčeho málo jsem si sice všimla i já, ale nepochybuji o tom, že se budou tentokrát výrazně častěji smát Slováci. Holt není Kriváň jako Kriváň… Samozřejmě veškerá podobnost se skutečnými žijícími osobami je čistě náhodná. Erika Ena Adamcová a Gabriela Mikusová si hodně mákly a posunuly knížku o level výš.
Chybička se vloudila…
Nemůžu ale pořád jen chválit. Hitokiri má u mě jedno obrovitánské mínus a tím je rozhodně obálka. Ačkoliv je celá kniha v podstatě o ZBRANI, krásné starodávné japonské kataně, na obálce je jakési prapodivné cosi jako pohrabáč… Stínaná bloncka by měla být kicune, čili japonská liška, ale v tom případě nechápu, proč má ryze evropský ksicht a vlnité vlasy. O tetování s vlčí prackou na údajně liščí noze ani nemluvím. Obvykle se mi epošácké obálky líbí, ale takhle prosím ne.
Hitokiri chcete. Bez debaty
Na téhle knize se krásně ukazuje, jak autor dospěl od své prvotiny. I když je mi to u některých postav docela líto (starej Froste, vrať se!), knize jako takové spisovnější mluva výrazně prospěla. Autor se naší mytologie navíc nebál a přivedl k životu nejen obligátní lištičky (Hitokiri je japonská zbraň, bez lišek by to prostě nebylo ono) a upíry, ale především celý zástup jezinek, hulkovitých vodníků, hejkalů a dalších příšerek.
Je to krásné, když si autor vzpomene, že se dá psát i o něčem jiném, než jen o vlkodlacích a upírech. A ještě lepší, když ti upíři vyznávají tradiční hodnoty.
Oskar Fuchs si udělal docela rozumné jméno už Frostem, ale Hitokiri je pecka. Možná mi prostě jen sedlo a možná je to mojí drobnou úchylkou na lišky a hejkaly, ale je prostě fajn. A kdo nadával na Kotletku, že mu v Posledním tangu chyběl děj, a na Viléma Koubka, že Čepel entropie byla příliš drsná, tomu nic lepšího aktuálně asi nedoporučím.
O Oskarovi ještě nepochybně uslyšíme. A přestože tedy není sudetský lišák největší rybou v krvavé louži české akční fantastiky, je to rybka dravá a žravá…
Oskar Fuchs: Hitokiri
Vydala: Epocha, 2018
Obálka: Žaneta Kortusová
Počet stran: 448
Cena: 328 korun
