Symfonie vyhřezlých střev a utržených končetin s dozvuky palby a odérem lihu tak, jak ji složili Tonda Vořezálek a Earl Grey. Nic pro slabé žaludky, ale ti druzí si přijdou na své a budou se královsky bavit u toho čtvrtého ke Kulhánkovi, Kopřivovi a Kotletovi

Splatterpunk je drsný žánr pro opravdové chlapy. Po jeho větrem ošlehaných spisovatelích pak nikdo nemůže chtít, aby vládli bezchybně jazykem (ale Froste, fuj!), protože oni přežili. Stoupenci jesenického Mauglího i sudetského lišáka by ale měli zpozornět, neboť přichází Vilém Koubek.

A teď uvidíte, jak to vypadá, když se autor Korektora pustí do naší milé, naší vlastní, naší jedinečné… české akční fantastiky. Přísahám, že střeva ještě nikdy nelétala tak ladně a poeticky, jako když Tonda Vořezálek vyrazil na procházku z domova důchodců.

Láska k češtině se projeví i na popisu vyhřezlých střev

Vilém Koubek bylo donedávna jméno relativně neznámé, pokud tedy nepočítám těch několik grammar nazi, kteří dodnes se slzou v oku sdílejí stripy s Korektorem na svých ksichtoknihách. Jeho břitký humor i konstatování smutného stavu českého školství dlouho držely nad vodou všechny Čechy, kteří milují svůj rodný jazyk, a zachránil mnoho životů, protože jsme pochopili, že vraždou jednoho autora se nic nevyřeší. Ti další by mohli psát ještě daleko hůř.

Je mi ctí být u toho, když se karta obrací a korektor vrací svůj úder (zoufale toužím věřit, že jeho rukopis vypadal daleko lépe, než všechny texty, o kterých psal u Korektora). Takhle, pánové a dámy, vypadá splatterpunk, když ho píše někdo, kdo má češtinu RÁD. Dokonce i jeho učitelka v knížce zemřela relativně rychlou a bezbolestnou smrtí…

Jaký je rozdíl mezi šťastným a nešťastným démonem?

Tak především, v pekle jsou všichni démoni nešťastní. Mohou samozřejmě přemýšlet nad podstatou bytí a domýšlet se s antickými filozofy nakolik je nebo není jejich pobyt opodstatněný, ale faktem je, že by zdrhli… Kdyby měli jak. Náš démon byl docela důležitý. Strážce brány, kterou může do pekla přijít z hlubších rovin bytí téměř cokoliv. Problém je, že nechodí. A náš démon se nudí. Nuda ho užírá tak strašně moc, že raději riskne Satanův hněv… A otevře oči v těle drobného důchodce Tondy Vořezálka.

Nekromant Richard poměrně záhy pochopí, že jeho klidný život financovaný ze sociálních dávek zombíků z důchoďáku skončil (a že to měl chlapec skvěle vymyšlené) a místo dalšího sponzora oživil znuděného démona. Po drobných neshodách mezi staříky se Toník vydává na cestu za dobrodružstvím. Pozná spousty nových kamarádů (ok, jeden ho znásilní, ale scéna je opět doprovázena velmi kreativní zkázou) mezi lovci démonů i křestýši (křesťani vám v tomhle světě prostě nic nedovolí) a jednoho pána, jemuž nečiní potíže ani nakopání Pána všeho zla do jeho rozkošné sedinky.

Tento gentleman se jmenuje Earl Grey a místy připomíná špatnou reklamu na čaj, ovšem bez rukavic (a má vážně zajímavý rodokmen, kluk jeden ušatá). Za zvuků Kabátů, Aerosmith i Freddieho Mercuryho pak Tonda s Earlem vraždí, rozbíjejí i znásilňují mnoha a mnoha chapadélky, zbraněmi palnými i chladnými a vůbec vším, co je po ruce…

Legrace musí být…

Příběh je prošpikovaný kupou narážek na filmy, seriály, herce i zpěváky… A nikdo a nic nezůstal ušetřen, jak už je v kulhánkovském žánru zvykem. Autor tak ale činí s noblesou vysokoškolského profesora, takže mi vtípky nepřišly nijak laciné. Snad to bude tím, že je Earl prostě stylový parchant. Pečlivě si dokonce pěstuje svou vlastní inkvizitorku, která ho nahání po lesích. Snad se mu líbí, jak se role obrátily od chvíle, kdy ji on sám znásilnil…

A holce se to líbilo tak moc, že se rozhodla dát na víru a pronásledovat ho s pistolí v ruce. Některé vztahy jsou prostě komplikované. Toník má podobně komplikovaný vztah se svým šéfem. Satan jednoduše blbě snáší, když mu dezertují podřízení (ještě by se to rozkřiklo a peklo by zůstalo úplně prázdné).

Jaký je rozdíl mezi dobrým a zlým?

Hoši Velkého šéfa značně nakrkli, a proto dostali zakázku na vyplenění kostela. Že je něco špatně si uvědomí celkem brzy… Jednak je kostel obklíčený svatou inkvizicí a jednak není obvyklé, aby se Pán much a Princ lží procházel po zemi. Pravda, hanobení církve ještě nikdy nebylo tak stylové… Ale to našim milým démonům v rukou svaté armády nepomůže.

Jak to ale všechno je, když si hlava inkvizice objedná atentát na Svatého otce? V Čechách umí být vážně veselo. A protože nejsme škrti, apokalypsu si pro sebe nenecháme a rozdělíme se i se zbytkem světa. No nejsme my zlatíčka?

Není všechno zlato, co se třpytí

První půle knihy je vskutku geniální. Utrhané končetiny a krev vytvářející roztodivné obrazce, cigáro v koutku úst a drobný dědeček, jenž si to všechno nanejvýš užívá… To je prostě drsná poezie.

V druhé půli knihy se mi ale zdá, že hrátky s jazykem (ale fuj, i ty, Kosku?) ustupují, aby na jejich místo nastoupila drsnější řežba. Příběh stále výborný, brak v nejlepším slova smyslu, jen se mi zdá trošku zaměnitelný s tvorbou našich ostatních akčních oblíbenců. Na druhou stranu, na tom není nic špatného. Známe spousty spisovatelů, kteří by se tak rádi zařadili na místo po boku našich velkých K – Kopřivy, Kotlety, Kulhánka… a teď k nim přibude ještě jedno.

Snad Vilém Koubek své nejlepší nápady nevystřílel najednou, protože by mě vážně zajímalo, jestli tuhle knížku dokáže něco trumfnout. Přeci jen, papež nekromant je silné kafe.

Abych ale jenom nechválila (sama vidím, že záporů píši pomálu), musím zmínit cenu knížky, která mě přinejmenším zarazila. Za necelých 240 stran chtějí v Hostu skoro tři stovky. Na románovou prvotinu je to docela dost. Zvláště v broži a v tomhle rozsahu. Souhlasím, že je to čtení žrádlo, ale moje otázka zní, jestli ta cena náhodného zákazníka v knihkupectví přeci jen spíš neodradí. Tohle si u svých brožek může dovolit tak Řezník z Bruntálu, ale ne nový autor. I když mu obálku nakreslí úžasná Jana „Yuffie“ Kilianová.

Vilém Koubek: Čepel entropie

Vydal: Nakladatelství Host, 2018

Obálka: Jana „Yuffie“ Kilianová

Počet stran: 240

Cena: 289,-

Reklama

Reklama

Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.