Román i celá série Franka Herberta z roku 1965 je jedním ze stěžejních děl SF. Patří také k těm nemnoha knihám, které obstály ve zkoušce časem – „Dunu“ lze číst i dnes, aniž by vyvolávala úsměv na tváři nebo pocit nechtěné trapnosti. Jak si však vedou její filmové adaptace nebo pokusy o ně, včetně té nejnovější?
První pokus: Jodorowsky
Než se dostaneme k současnému filmu Dennise Villeneuva, stojí za to si připomenout dřívější zpracování „Duny.“
Jako první se o něj pokusil už v roce 1970 chillský avantgardní režisér, surrealista, tvůrce komiksů a mnoha jiných věcí, Alejandro Jodorowsky.
Jeho „Duna“ měla být velkofilm, který hodlal pojmout dle vlastních slov jako filmový LSD trip, přičemž knižní předlohu vůbec nečetl(!!!). Mezi herci se měl objevit Salvator Dali jako Shaddam IV., Orson Walles jako baron Harkonnen, anebo třeba Mick Jagger, Udo Kier, Alain Delon či David Carradine. Paula Atreidese měl hrát tehdy dvanáctiletý Jodorowského syn Brontis.
Výtvarnou stránku obstarával komiksový kreslíř Jean „Moebius“ Giraud, který pro film vytvořil přes dva tisíce kreseb spolu s H.R. Gigerem. Hudbu měla složit mimo jiné skupina Pink Floyd. Celý film by pak měl délku asi 14 hodin, přičemž režisér trval na tom, že bude promítán vcelku.
Zdá-li se vám to celé jako pořádná šílenost, nejste sami. Jodorowsky odmítal z čehokoliv slevit a po třech letech příprav prostě nenašel nikoho, kdo by byl ochoten film financovat. Projekt se zhroutil dřív, než skutečně začal, třebaže fragmenty v různé podobě přetrvaly v jiných dílech, jako Moebiusově komiksové sérii „Incal“ nebo Jodorowského „Kastě Metabaronů.“
Pokud se chcete o příběhu Jodorowského „Duny“ dozvědět víc, doporučuji vynikající dokumentární film „Jodorowsky’s Dune“ režiséra Franka Paviche.
A pokud se vám na kontě válí zbytečných pár milionů, můžete si koupit jeden z údajně deseti existujících svázaných výtisků původního scénáře plného Moebiusových kreseb, o němž sám Frank Herbert prohlásil, že je jako telefonní seznam. Aktuálně ho draží aukční síň Christie´s.
Druhý pokus: Lynch
Po krachu Jodorowského projektu odkoupil práva na „Dunu“ italský producent Dino de Laurentiis a poté, co z filmu odstoupili dva další režiséři včetně Ridleyho Scotta, zvolil Davida Lynche.
De Laurentiis hodlal Dunu pojmout jako „dospělejší“ variantu Star Wars. Od Lynche očekával, že jí vtiskne výrazný autorský rukopis, ale také udrží rozpočet i délku v přijatelných mezích.
Lynch obsadil do role Paula svého od té doby dvorního herce Kylea MacLachlana, třebaže mu v době začátku natáčení bylo již 24 let. Zbylé obsazení byl rovněž slušný, počínaje Max von Sydowem jako ekologem Kynesem a konče Patrickem Stewartem v roli Gurneyho Hallecka nebo zpěvákem Stingem coby Feyd-Rauthou Harkonnenem. Z Jodorowského pokusu byly dokonce použity některé rekvizity, především slavný harkonnenský nábytek H.R. Gigera.
Názory na to, proč film skončil pohromou, se různí. Příčin bylo asi více: Překročení rozpočtu na tehdy astronomických 45 milionů, stále neúnosná délka pěti hodin u první verze, i osobní spory mezi Lynchem a Raffaellou de Laurentiis, které její otec svěřil dozor nad dokončením filmu.
Část plánovaných scén nakonec vůbec nebyla natočena, další byly vypuštěny a nahrazeny voiceoverem princezny Irulán, která se tím stala spíše vypravěčkou příběhu než postavou. Finální sestřih byl navíc proveden bez režisérovy kontroly.
Třebaže Frank Herbert byl výsledným dílem nadšen, u diváků film propadl. Alejandro Jodorowsky ho nazval rozbředlou sračkou vlastní vize a sám režisér „Dunu“ dodnes považuje za životní omyl, který mimo jiné zaplatil rozpadlým manželstvím.
Když se navíc po úspěchu seriálu „Městečko Twin Peaks“ studio pokusilo zpeněžit jeho slávu uvedením prodloužené verze filmu, rozlícený Lynch si vynutil odstranění svého jména z titulků, takže film nakonec „režíroval“ Alan Smithee (což je univerzální pseudonym užívaný v podobných případech) a scénář napsal Judas Booth. Touto složeninou jmen Jidáše a Johna W. Bootha, vraha Abrahama Lincolna, dal David Lynch vcelku jasně najevo, co si o věci myslí.
Chcete-li dnes tuto „Dunu“ vidět, ze všech kolujících verzí je pravděpodobně nejlepší tzv. Redux Version, což je 175 minut dlouhý fan sestřih, který do filmu přidává většinu vypuštěných scén jako Shadout Mapes a Lady Jessica, a mění pořadí jiných. I tak je ovšem Lynchova „Duna“ přinejlepším audiovizuálním doplňkem knihy, bez její znalosti stěží pochopitelným – a přinejhorším, jak tvrdí zlí jazykové, nejdražším fanfilmem všech dob.
Třetí pokus: Harrison
Film Davida Lynche byla posledním pokusem o natočení „Duny“ za života Franka Herberta. Teprve v roce 2000 se o to znovu, tentokrát ovšem formou minisérie, pokusil Sci-Fi Channel a televizní producent Richard P. Rubinstein. V režii celkem neznámého Johna Harrisona se jako hlavní hvězda objevil William Hurt coby vévoda Leto, Paula Atreidese si zahrál Alec Newman.
Pro nás je pochopitelně nejzajímavější fakt, že se třídílná série natáčela v barrandovských studiích a podílela se na ní řada českých tvůrců i herců. Theodor Pištěk vytvořil kostýmy, které barevností a vzdušností vytváří zajímavý kontrast k Lynchově (a nyní také Villeneuově) goticky ponuré vznešenosti. Barbora Kodetová si zahrála Chani, Jan Vlasák Thufira Hawata a Zuzana Geislerová Ctihodnou matku Mohiamovou. Za zmínku stojí hudba a asi vůbec nejlepší soundtrack kariéry Graeme Revella.
Jenže televizní rozpočet a fakt, že se natáčelo kompletně v interiérech, jsou na výsledku bolestně vidět. Třebaže se Harrison snaží přinést na plátno i vedlejší postavy jako Turoka a postihnout celou šíří předlohy, výsledek místy připomíná spíše nudnější divadelní představení: Na jeviště se nanosí halda písku, herci deklamují a předstírají, že je to nekonečná poušť.
Televizní „Duna“ (a navazující minisérie „Děti planety Duna“ pokrývající druhou a třetí Herbertovu knihu) je ve výsledku dílem, které neurazí, ale ani nenadchne, lacinějším předkrmem před hostinou – přesně takovou, jaké jsme se dočkali teprve letos.
Vysněný projekt…
Nemá příliš cenu popisovat detailně děj nového filmu, většinu věcí ostatně dobře shrnula už naše první recenze.
„Duna“ je vysněným projektem, kvůli němuž Denis Villeneuve odmítl i režírování posledního Jamese Bonda. Herbertovu knihu dle vlastních slov četl během svého života asi čtyřicetkrát a zná ji prakticky nazpaměť.
Pokud něco na novém filmu uvidíme, pokud něco stojí za chválu, je to právě úcta k předloze a skutečnost, že se u natáčení přemýšlelo.
Najdeme zde zdaleka nejlepší ztvárnění věcí jako osobní štíty, anebo benegesseritský hlas. Najdeme zde maličkosti jako je třeba fremenská pouštní chůze. Některé dialogy jsou z románu převzaty téměř stoprocentně. Z videa, kde sám režisér rozebírá jednu z nejvíce kultovních scén, tedy Paulovu „zkoušku“, je jasně vidět, jaká pečlivost byla věnována každému detailu.
Tohle je dnes vzácnost – kupříkladu seriálová adaptace Asimovovy „Nadace“, předlohy obdobně kultovní i složité, je oproti této „Duně“ žalostným paskvilem.
Stejně tak bezchybné jsou herecké výkony. Trailery klamou, protože na nich Paul Atreides působí až moc jako studený psychopat. Ve skutečnosti Timotheé Chalamet hraje plastičtěji, mnohem citlivěji.
Pokud si však dle mého názoru někdo skutečně zaslouží Oscara za herecký výkon, je to Rebecca Ferguson jako Jessica. Její zoufalství během zkoušky, o niž oprávněně věří, že má být synovou popravou, anebo reakce poté, co jí Paul zdrcený smrtí otce a zděšený svými vizemi, vmete, že z něho udělala zrůdu, je krispel bodající přímo do srdce. A baron Harkonnen poprvé ze všech adaptací opravdu není k smíchu.
Stejně tak velkolepost, jako „Duna“ vyzařuje, mohutnost strojů i budov, scény jako slavnostní vylodění Atreidů, to je něco, co neuvidíme v žádném letošním SF filmu – a možná ani v žádném jiném. Něco, co je prostě nutné sledovat na velkém plátně a s odpovídajícím zvukem.
Není nadnesené říct, že přesně na tohle, přesně na takovou „Dunu“ jsme 50 let čekali.
…a jeho chyby
Na druhou stranu však nemohu zcela sdílet ani nekritické nadšení. Villeneuova „Duna“ je především příběhem matky a syna. Způsob, jakým režisér sice opatrně a promyšleně, ale přesto nekompromisně, odřízl veškeré boční postavy i zápletky v míře, v jaké to nedělala snad ani Lynchova zmrzačená verze, bolí příliš, než aby se dal přejít. Této filmové „Duně“ chybí přesně to, co zlomilo vaz předchozím: Zhruba hodina navíc.
Stále je možné, že se jí dočkáme v nějaké budoucí zvláštní edici. Stojí za povšimnutí, že některé scény z trailerů, například rozhovor Paula s Ctihodnou matkou Mohiamovou o vládnutí, nakonec ve filmu nejsou.
Villeneuve jako by si v nitru nevěřil. Sice doufal v úspěch, ale obával se, že prvním dílem jeho vysněný projekt skončí. Ponechal tak některé mezery nezaplněné, skuliny otevřené – stále nezodpovězená je třeba otázka budoucí přítomnosti Feyd-Rauthy.
Nyní, když byl schválen druhý díl, a mluví se dokonce o třetím, protože z „Duny“ se zvolna stává trhák roku, se už Denis Villeneuve bát nemusí. Vzhledem k dosavadním tržbám nejspíš dostane všechno, oč požádá. Může se klidně ohlédnout a podívat, kudy jeho strach šel.
A před námi všemi jsou dva dlouhé roky čekání.
