Druhá sbírka prestižní série antologií Černá křídla Cthulhu pod taktovkou editora S. T. Joshiho znovu zkoumá, kam se žánr lovecraftovského hororu posunul po osmdesáti letech od smrti jeho zakladatele, a co nám mohou nabídnout jeho současní následovníci. Tentokrát se pouští opět o trochu dál, ve všech smyslech slova.
Známa jména
Ačkoliv většina autorů se ve druhých Černých křídlech vyměnila, najdeme zde několik jmen, která si budeme pamatovat z první části. Především dvě vynikají: Caitlín Kiernanová a Darrell Schweitzer. V povídce „Psova vyvolená“ Kiernanová napsala v podstatě volné pokračování „Pickmanovy modelky“, a opět je vynikající. Procházka po kraji šílenství z pohledu nespolehlivého vypravěče, styl, který má lovecraftovské propriety, ale přitom pevně kráčí vlastní cestou, portrét rozbité duše ženy, která byla vyvolená, ale své poslání nedokáže naplnit tak, jak bylo očekáváno.
Zamrzí snad jen absence výraznější pointy. „Král na klíček, Skleněná královna a Muž se stovkou nožů“ Darrella Schweitzera zase pokrývá prakticky celý život vypravěče, jehož podivínský přítel se zapletl – anebo možná ne – do bojů o trůn v realitě s odlišným plynutím času, a v mnohaletých intervalech ho do něj nedobrovolně zapojuje, s velmi ničivými důsledky. Anebo možná ne. Stylově je sice od Lovecrafta dál, přesto inspiraci nezapře – především dialog o světech světla a tmy je přímo esenciálně lovecraftovský.
Z dalších známých jmen stojí za zmínku ještě Jonathan Thomas, jehož „Král kočičího močálu“ stejně jako příběh v první knize, je průměrný, ale zvedá ho vynikající pointa.
Zato Nicholas Royle opravdu „zabodoval“, protože se mu opět podařilo napsat snad nejslabší povídku knihy. Zatímco ta v první sbírce byla jenom nudná a mimo téma, „Ten druhý“ navíc nedává valný smysl a postrádá i pointu, o čemkoliv z Lovecrafta nemluvě.
Známá témata
Stejně jako v první knize se opět potkáme s některými charakteristickými typy povídek. Nechybí dopisová či deníková forma. „A moře vydalo své mrtvé“ Jasona C. Eckharta je zajímavé použitým dobovým jazykem i historickou návazností na skutečnou vědeckou expedici, Campbellovu korespondenci se šíleným fanouškem z jedničky však nepřekoná. Úvodní „Když se smrtí probudím“ Johna Shirleyho je pro změnu další podprůměrná variace s postavou samotného Lovecrafta, což však rozhodně nelze říct o povídce „Usouvztažněná bezobsažnost“ Ricka Dakana.
Podobně jako Brian Stableford v první antologii, i Dakan se obrací výrazně k SF, ale jde na to zcela jinak, namísto genetiky formou digitální simulace Lovecrafta samotného. V povídce se mimo jiné snaží vypořádat s alespoň v zámoří stále choulostivou otázkou jeho rasismu, a na závěr nečekaně přitvrdí.
Tato povídka přináší jeden z nejoriginálnějších nápadů ve sbírce, lze u ní očekávat největší rozptyl hodnocení od naprosté chvály po úplné zatracení, a také stvrzuje mistrovství Milana Žáčka. Protože takhle by odpovědi „Lovecraftova ducha“ nezvládl přeložit snad nikdo.
Oproti prvnímu dílu naopak velmi ubyly lovecraftovské imitace. Nejblíže k tomu mají asi Jason W. Brock s „Historií jednoho dopisu“, Richard Gavin s „Odvržencem“ a Brian Evenson s „Wilcoxovým odkazem“, ale ani jeden nepůsobí odbytě. Hlavně Gavin je svou mytologičností pozoruhodný. Právě toto je patrně nejvýraznější zlepšení antologie.
Nové a zajímavé
Co dále stojí za pozornost? Nepovažujete-li humornou lovecraftovskou povídku za smrtelný hřích, potěší „Konkurz“ Dona Webba, o jednom chudém mexickém dělníkovi, který touží dobýt stříbrné plátno, ale na vytouženou roli ghúla v brakovém hororu se připravuje horlivěji než zdrávo. Nic se nemá přehánět, ani Stanislavského metoda za pomoci šamana. Hlavně v závěru moc povedená černohumorná mela.
Vtipná, třebaže zcela jinak, je i závěrečná, spíš melancholická povídka Cheta Williamsona „Vyvolený“, o hrstce vysloužilých herců klasických strašidelných filmů, žijících z posledních zbytků zašlé slávy na hororových conech, zatímco svět kolem nich se mění, a ne zrovna k lepšímu.
„Rozkvět“ Johna Langana pro změnu startuje jako epizoda Akt X, aby skončil smrtí, šílenstvím a zmarem v hávu kosmického děsu. Vzorná gradace na malém prostoru, vynikající moderní Lovecraft, včetně využití soudobých astronomických objevů, na které si sám potrpěl. „Jiřiny“ Melanie Temové zase ukáží, že lovecraftovský tón může mít i povídka bez jediného nadpřirozeného prvku.
Fletcherův „Výhled“ pak nejvíce připomene Heinleinovu klasiku, povídku Domeček jako klícka, ale je to srovnání velmi důstojné. Právě tyto příběhy nejzřetelněji ukazují, jak velký dosah může lovecraftovská inspirace mít. Bezradnost naopak čiší z „Čekání v motelu Na křižovatce“ od Steve Rasnic Tama. Ten bezpochyby umí psát, v tomto případě však jako by psal, aniž vlastně věděl, co napsat chce.
Poslední povídka, která stojí za vyzdvižení, je asi „Prázdná tvář“ Donalda Tysona, archeologický horor stojící na vysoce originálním nápadu. Problém je, že stejně jako pár dalším povídkám mu škodí krátký rozsah – táborový masakr podobného druhu vyžaduje určitý čas na přípravu, aby na čtenáře optimálně zapůsobil, jinak mu budou oběti prostě ukradené.
Na to patrně doplatil i Nick Mamatas, jehož „Mrtvá média“ spouští zajímavou variantu Záhady Blair Witchv lovecraftovských kulisách, aby byla nesmyslně useknuta, nejspíše v momentě, kdy autorovi došlo, že tohle prostě na rozsahu povídky neuhraje. Velká škoda.
Shrnutí čili závěr
U druhého pokračování každé úspěšné knihy se samozřejmě nabízí otázka: Je lepší než předchozí? V tomto případě alespoň za mě odpověď zní, ano, rozhodně je. Na rozdíl od prvních Černých křídel Cthulhu téměř zmizely povídky otrocky kopírující styl nebo propriety Lovecraftových děl, stejně jako různé „experimenty.“
Samozřejmě je tu několik slabších prací, ale ani ty nepostrádají aspoň elementární smysl jakou má čtivý příběh mít. Ještě více než v první části přitom sbírka ukazuje, jak se Lovecraftovo dílo stalo základem, na němž staví své práce moderní autoři – a hlavně, že spektrum jeho možností je mnohem větší, než ohrané historky o chapadlovitých monstrech a vesmírném šílenství.
Navíc opět nutno pochválit překlad Milana Žáčka (zejména za povídky Dakana a Eckharta se svým archaickým jazykem), i redakční práci Laseru a celé provedení knihy.
S. T. Joshi: Černá křídla Cthulhu II
Vydal: Nakladatelství Laser books, 2015
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Jason Van Hollander
Počet stran: 328 / pevná vazba
Cena: 312 Kč
