Upřímně: jestli tuhle recenzi čtete, nejspíš už máte dávno jasno v tom, zda na Infinity War jít či nikoli. Vyplývá to z vaší odpovědi na otázku: „Baví vás filmy od Marvelu?“ Protože jestli ano, nejspíš je vám dávno jasné, jak velká událost Infinity War je. A jestli ne, pak je vám nejspíš jasné, že nejste zrovna cílovka filmu, jehož jedinou ambicí je narvat všechno, na čem jsme dělali posledních 10 let, do jednoho filmu.

Takže si vás, čtenáři, s prominutím dovolím rozdělit do tří kategorií:

A) Máte premiéru dávno za sebou a jste jen zvědaví, co si o tom filmu myslí nějaký chytrák na internetu.

B) Chystáte se na promítání příští týden a chcete vědět, do čeho jdete.

C) Z nějakého důvodu ( máte finanční krizi/chybí vám doprovod/trpíte agorafobií) váháte, jestli fakticky kino, nebo jestli raději nepočkat na „jiný zdroj“.

Odpověď na otázku „Měl bych na to jít?“ je ale v případě Infinity War opravdu prostá. Jestli máte těch dosavadních 18 filmů za sebou (nebo alespoň jejich většinu) a líbily se vám (nebo alespoň jejich většina), jděte do toho. Protože právě pro vás tenhle film vznikl.

Infinity War je totiž především odměnou fanouškům, kteří Marveláckému filmovému univerzu těch posledních deset let drželi palce a plnili kasy. A upřímně, není nějak moc ničím jiným.

Možná jste teď trochu zmatení. Infinity War je odměna fanouškům, no, jasně, pro koho jiného by ten film taky měl být, když ne pro fanoušky?

Chápu vás, naprosto. Dovolte mi to vysvětlit.

Infinity War je z naprosté většiny hledisek velice podařený film. Výraz, který se mi asi nejurputněji dere na jazyk, je ukočírovaný. Režírující bratři Russoové tu museli žonglovat s opravdu absurdním množstvím postav a linek a upřímně si neumím představit, že by to mohlo dopadnout lépe. Každý z hrdinů má dost svých chvilek na slunci na to, aby si žádný z fandů nepřišel ochuzený o svého oblíbence.

A Thanos, kolem kterého se točilo 90 % veškerého hype, má na plátně mnohem víc prostoru, než kolik jsem čekal, a… vůbec to není špatný! Thanos tenhle film místy de facto táhne a i když se tu zase nechci ohánět zbytečně přehnanými superlativy, můžu s klidem říct, že pokud komiksový film stojí na svém záporákovi, Infinity War si stojí více než jistě.

Dobře fungují i vypravěčské zkratky, kterými scénář musí občas projet, aby se to všechno dalo nějak rozumně stihnout. Příběh vůbec uhání kupředu o sto šest, hekticky skáče z místa na místo a z hrdiny na hrdinu… A většinu času dává s přimhouřenýma očima smysl (jen se prostě nesmíte moc ptát, proč ta – která – super mocná postava neudělá právě toto) a brzy vám dojde, že vlastně sledujete jednu akční scénu za druhou, jen občas proloženou nutnými pauzami pro krátký oddech a nějakou tu dynamiku vyprávění. A když stopáž pokročí, někteří z vás se možná začnou v sedačce nejistě vrtět, neboť brzy začne být jasné, že pro některé postavy by tohle vážně mohla být konečná.

A tak koukáte a bavíte se a říkáte si pane jo, všichni ti hrdinové v jednom nařachaným filmu o bitvě o osud vesmíru, co by mi tak mohlo chybět?

Inu, něco vám nejspíš chybět bude. Něco možná ne zásadního, ale přesto citelného. A abychom byli fér, je to něco, co vám Infinity War ani nikdy nabídnout nemohla.

Sedmdesát komiksových postav

Ne že bych to během filmu počítal, ale rychlý google search vám potvrdí, že v Infinity War je přes sedmdesát komiksových postav. Jasně, do toho se počítají i třeba War Machine s Mantis, ale i tak nám dává konkrétnější představu o měřítku, o kterém tady mluvíme.

V tomhle filmu je hodně postav. A žádná z nich se nikam nehýbe. Z naprosto jednoduchého důvodu: je tu sotva dost času na to, aby si každá stihla zahlásit svých pár štěků, a rozhodně tu nezbývají minuty na nějaký vývoj. A vy si teď možná říkáte: „No a co má jako být? Nejdu přeci do kina na nějakou charakterovou studii, ale na akčňák!“ A máte naprostou pravdu. Jen je bohužel smutným faktem, že bez vývoje postav se poněkud blbě vytváří poutavý příběh.

To díky charakterovému vývoji hlavního hrdiny jsou první a třetí Iron Man o tolik lepší, než dvojka; to proto patří Capovy sólovky (no jo, hlavně ty druhé dvě) k tomu nejlepšímu v celém MCU. Nejsme v nich totiž svědky jen jeho boji proti Hydře nebo hádce s Tonym, ale především vidíme, jak jej tyto události mění. A Steve Rogers, kterého vidíme na začátku každého filmu, je o poznání jiný, než ten, kterého vidíme před závěrečnými titulky. Neříkám, že kdovíjak dramaticky – pořád tu přeci jen mluvíme o super hrdinských akčňácích – ale znatelně.

V Infinity War se tohle neděje. Ne snad proto, že by to Russoové neuměli, ale proto, že na to prostě nemají čas. A určitě netvrdím, že to film nějak hrozně pohřbilo, jen kvůli tomu sám o sobě vyznívá dost ploše, nehledě na to, na kolik velkých, osudových scén dojde.

Vlastně totiž místo tříaktového filmu, který by rozvíjel pár hlavních hrdinů, sledujete kolem deseti jednoaktovek, které pořádně nerozvinou žádného. A místo filmu, který by vám vyprávěl nějaký… inu, příběh, sledujete Russoovi, jak vysypávají na koberec svou krabici s hračkami a pak jimi dvě hodiny mlátí o sebe, protože, nebudeme si lhát, tenhle film je vlastně jedna celostopážní akční scéna.

A je fakt dobrá, to jo. Ale žádná z těch velikých scén, které by z vás měly vymáčknut slzičku (a není jich málo a nejsou špatné), přesto nikdy neuhodí hřebíček na hlavičku, protože se opírají o vztahy, které jste si s hrdiny vybudovali během minulých filmů. Je to vlastně trochu podobně meta, jako Deadpool, který je vtipný jen podle toho, kolik máte komiksáren nakoukaných.

Odměna fanouškům MCU

Nepomáhá tomu ani kadence, se kterou tyhle potenciálně osobní scény přichází. Ono se tu toho děje jednoduše tolik a na tolika různých frontách, že divák kolikrát nemá čas to všechno náležitě zpracovávat. Kdykoli by snad už divák chtěl hledat kapesníček, hned se promptně střihne na další planetu s dalšími postavami s dalším problémem; a snaha o nějaký emoční dopad tak často vyznívá naprázdno. Paradoxně tím trochu trpí i samotná akce, protože těch momentů, které by si v sólovce ukradly celý film, je tu tolik, že se vlastně navzájem ruší; a nakonec tak pořádně nevyzní žádný.

Korunu tomu pak nasadí samotný závěr filmu, ze kterého prostě ucítíte, že aha, no, jsme teprve v půlce. A ano, všem nám bylo jasné, že Infinity War bude mít dva díly, ať už se ten druhý bude jmenovat jakkoli, ale i tak po konci toho prvního zůstává na jazyku zůstává poněkud trpká pachuť.

V úvodu téhle recenze jsem o Infinity War řekl, že je především odměnou věrným fanouškům. Uvědomil jsem si to zhruba kolem patnácté minuty filmu, kdy na scénu dorazí první dvě z Thanosových dětí a strhne se první šarvátka v uličkách New Yorku. Tony Stark skáče do brnění, Doktor Strange mává ve vzduchu mandalami, akce šlape, jak má a najednou hele, Spider-Man se přidal do bitky a já si najednou připadal, jako by mi Kevin Feige dával bonbónek za odměnu.

Za to, že jsem ty jeho filmy opravdu nakoukal, za to, že znám tohle jeho komikso-filmové univerzum jako vlastní boty, mi teď naservíroval parádní akční scénu, která nepotřebovala žádné přípravy, žádné expozice, žádné vysvětlování. Nebylo ho třeba, protože za těch osmnáct filmů už jsem v MCU jako doma.

Závěr první poloviny

A právě v tomhle Infinity War exceluje. Postrádá sice onen lidský faktor, který z jiných marvelovek udělal nejen dobré komiksovky, ale i dobré filmy; ale zároveň je sladkou odměnou všem fanouškům, kteří tomuhle vesmíru za posledních deset let stihli propadnout. Nejsem si jistý, jestli bych mohl s klidným svědomím říct, že je to dobrý film bez kontextu těch ostatních. Ale asi nikdo, kdo na něj půjde do kina, jej nehodlá hodnotit bez kontextu těch ostatních.

Množství postav je v Infinity War dvousečným ostřím. Na jednu stranu kvůli tomu je příběh samotný poněkud plytký, na druhou ale film fanouškům srdnatě plní sny o všech jejich oblíbených hrdinech na jednom plátně (no jo vlastně, až na tamty dva.) A co si budeme povídat, to druhé určitě převažuje nad tím prvním.

Takže, teď už nezbývá počkat na druhý díl…

Avengers: Infinity War

Datum uvedení: 26. dubna 2018 (Česko)

Režiséři: Anthony Russo, Joe Russo

Hudba: Alan Silvestri

Produkční společnost: Marvel Studios

Scénář: Stephen McFeely, Christopher Markus

[review]

NepřehlédněteVíce článků od redaktora