Na tradici výborného kanadského hororového seriálu Are You Afraid of the Dark?, při jehož sledování se v 90. letech hrůzou ježily chlupy v uších nejen dětem, se letos pokusila navázat televizní stanice Nickelodeon. Výsledkem je takový dort Pejska a Kočičky: jsou v něm přece samé dobré (čti: strašidelné) přísady, tak by měl být dobrý (čti: strašidelný), že ano…? Jenže není.
Přijela pouť?
Máme tu hlavní hrdinku Rachel, která má fakt divné noční můry. A taky se zrovna přestěhovala a má pocit, že je totální outsider (je podobnost s Bellou Swanovou s Twilightu čistě náhodná?). To se ale změní, když ji brzy po nástupu do nové školy kontaktuje skupina vystupující pod zkratkou TMS (prosím nezaměňovat s PMS) – The Midnight Society (Půlnoční spolek).
Poté, co úspěšně projde prvním vstupním testem, musí Rachel složit ještě tu úplně nejvíc nejhlavnější a nejdrsnější zkoušku a dokázat, že je hodna sedět večer u táboráku a vyprávět strašidelné historky. Jak? Jednoduše: musí si večer sednout k táboráku a vyprávět zkušební strašidelnou historku. FAKT strašidelnou.
Po krátkém boji s tvůrčím blokem Rachel dostane spásný nápad a vykrade své vlastní noční můry. Výsledný příběh, v němž vystupuje malá holčička, jeden hodně ujetý zábavní park a potrhlý chlápek v klobouku, který tvrdí, že všechno je součástí představení, jí zajistí slávu, jež se bude hvězd dotýkat, a teplé místečko v Půlnočním spolku. Tady by mohlo následovat nějaké to happily ever after, jenže…
Jenže o den později do městečka zavítá zábavní park, který vypadá a jmenuje se úplně stejně jako ten v Rachelině příběhu. Náhoda? Asi těžko. A někdo zmizí. A pak ještě někdo. A vůbec je to celé pěkně divné. Druhý den totiž po žádném cirkusu není ani památky a zdá se, že si na něj nikdo kromě Rachel nepamatuje. A na co že to vlastně…? Nemusíte být zrovna Einstein, aby vám bylo jasné, že tu někoho čeká souboj s velkým temným hustozlem…
Z mosta do prosta
Když si dílo klade za cíl navázat na něco staršího a udělat z něj něco nového, většího a lepšího, porovnání se starším sourozencem se prostě nevyhnete. A pokud byla předloha navíc po čertech dobrá, tak to mladší dítko nemá vůbec lehké a musí najít cestu, jak z toho stínu vystoupit a ukázat, že novější nutně neznamená horší.
Způsob, jak k tomuto úkolu přistupuje nové Are You Afraid of the Dark?, zřejmě rozdělí diváky na dva tábory. Příznivci akce a velkých rozmáchlých gest, kteří noc nelpí na atmosféře a na tom, aby si byly obě verze seriálu podobné, budou asi spokojeni, protože klauni, štíři a vizuální pastva. Ti, kterým se líbil starý seriál a mají to rádi subtilnější zřejmě dojdou k závěru, že právě ta snaha udělat to lépe, v tomto případě “udělat to především komplet a zgruntu jinak” dělá nové minisérii jakožto hororu službu, za kterou by se nemusel stydět ani medvěd kodiak.
Starý seriál byl svým způsobem pomalý, ale nebylo to vůbec na škodu. Naopak. Atmosféra se budovala postupně: z naprostého neškodna až do krutých zvratů a veletočů. Jako divák jste měli čas postavy příběhů důkladně poznat a oblíbit si je. A taky se na strach připravit. Seděli jste napjatě u bedny a sledovali, jak se nějakou dobu (někdy i docela dlouhou) nic špatného neděje, ale s vědomím, že časem něco bude, jen nevíte kdy a co.
Trochu jste se podusili ve vlastní šťávě a ve chvíli, kdy to konečně ve velkém bouchlo, jste už byli dobře zpracovaní, takže ten poslední hřebíček do rakve pak zajel se vší parádou. A právě tohle obrovské eso si nová verze seriálu ve jménu inovace dobrovolně vyhazuje z ruky.
Žijeme v rychlé době a čas jsou peníze. Na nějaké tokání okolo postav a prostředí není čas, chce to hlavně akci! A tak začnou pecky a trumfy létat nadzvukovou rychlostí hned v prvních vteřinách úvodní scény první epizody. Divák je po hlavě hozen do vody (vlastně do noční můry), záporáka spatříme prakticky hned a strašidelné prvky po nás autoři vrhají zpočátku zcela bez kontextu, s nadějí, že nás vyvedou z míry a lépe se tak vžijeme do role neméně zmatené hlavní hrdinky.
A nebo ne.
Ono se na tu pilu celkově tlačí tak vehementně, že už by musela být někde u protinožců: temný les a oheň už nejsou k vyprávění příběhů dost dobré samy o sobě, je potřeba přidat alespoň creepy masky (ty se nakonec alespoň začlení do příběhu a sehrají svou roli později) a poněkud nabubřelé rituály, které v původním seriálu vůbec nebyly. A právě tahle urputnost celkový dojem docela sráží.
Spolek pod lupou
Výrazně se změnil úhel pohledu a způsob vyprávění. V původním seriálu plnil Půlnoční spolek povětšinou roli jakési malty, která držela jednotlivé příběhy pohromadě. Jeho členové byli průvodci, kteří příběh zarámovali a semtam hodili pár tematických hlášek nebo odlehčili atmosféru humornou vsuvkou, ale o ně samotné tam zase tolik nešlo (s výjimkou vynikající trojepizody The Tale of the Silver Sight, kde se dostali ke slovu víc, než by jim asi bývalo milé – a tam byl ten přechod od pasivity k aktivitě výborně zvládnutý a seděl jako facka v pravou chvíli).
Nový seriál se naopak soustředí prakticky výhradně na Půlnoční spolek, životy a osobní dramata jeho členů (no dobře, převážně na konkrétní kousek života a osobní dramata jmenovitě Rachel a semtam se tam mihnou i ti ostatní). Strašidelný příběh je tam jen tak jako pro dokreslení (a aby se dostálo tradici). To by nemuselo vůbec vadit, kdyby charaktery členů Midnight Society nezůstávaly i nadále nepromyšlené a schematické.
Dokud Spolek plnil funkci červené nitě, na které zase tolik nesejde, tak to plus minus procházelo, v tomhle formátu už se ale chyby zase tak snadno neschovají.
Postavy nepůsobí jako lidé, ale jako úlohy. Dohromady toho o nich moc nevíme, prezentují se převážně prostřednictvím nějaké jedné výrazné vlastnosti či převažujícího dojmu (Rachel je Bella Swano…ehm… tajemná introvertka, Graham je geek, Akiko je drsňačka, Louise je lehce povrchní, Gavin je idol). A v některých případech ten profilový charakterový rys ujede do absurdna a z postavy je parodie.
Typický ukázkový případ je Rachelina matka, která asi měla být roztomile střelená, ale nakonec je jen divná až trapná. Ale i postavy, které na první pohled nejsou tak prvoplánově nenormální (ne, vážně – panímáma je ve výsledku asi tak třikrát vyšinutější než hlavní padouch) se občas chovají nelogicky nebo nepřiměřeně situaci – jako třeba když Graham, zkušený (!!) konzument hororů ve všech podobách, přerušuje vyprávění Rachelina demo příběhu zděšenými výkřiky.
A jsou chvíle, kdy je vidět, že ani herci samotní si s tím nevědí rady a jejich výkony pak nejsou zrovna přesvědčivé. Asi nejvíc je to poznat na Rachel, ale i ostatní občas podlehnou.
Báječný je ovšem hlavní zloduch, Mr. Tophat – jeho představitel Rafael Casal je pro tuhle roli jako stvořený a mix zlověstnosti, nevypočitatelnosti, poťouchlosti a šílenství, který předvádí, je jednou z nejlepších věcí na celém seriálu. I on má bohužel v závěru slabší chvíli (respektive slabší část scénáře), ale většinou tu děsivou linku hodně táhne a bez něj by to rozhodně nebylo ono.
Druhé milé překvapení je opomíjený a vedlejší z vedlejších: Adam. Jedna z mála postav, která působí věrohodně a nevypadne z role. A umí se nádherně ohavně usmívat.
Klídek, o nic nejde… – No právě!
(tuhle část raději přeskočte, pokud se bojíte spoilerů)
Co nám tedy k postrašení zbývá? Nejistota, jak to s postavami dopadne? Tak to ani náhodou. Jak to dopadne, poznáte velice záhy. Po prvních cca dvou opravdu dobrých lekačkách a sporných momentech, kdy realita zakolísá a vy si řeknete: Ale? Copak to? Že by přece jen…?, si rychle zvyknete na to, že všechny ty děsivé okamžiky jsou jen taková návnada.
Párkrát to zbaštíte i s navijákem a opravdu ve vás hrkne, ale brzy si všimnete, že je to jen taková malá uštěkaná čivava: dělá, co může, aby vás vystrašila, možná se vám i symbolicky zakousne do nohavice, ale na to, aby vám doopravdy ublížila, prostě nemá level. Ze všech nastíněných situací je až příliš patrné, že před sebou máte příběh, který není ochoten nikoho (a tím myslím fakt vůbec NIKOHO) obětovat. Což je průšvih.
Samozřejmě, že i velice dobré horory (včetně některých epizod původního Are You Afraid…) mohou nakonec všechny postavy zachránit, ale divák by si tím vůbec neměl být jistý a měl by si celou dobu bolestně uvědomovat, že šťastný návrat k mamince (i když v případě Racheliny maminky je to štěstí lehce diskutabilní 🙂 rozhodně není nutnou podmínkou.
Opět se vtírá srovnání s The Tale of the Silver Sight, kde jde členům Midnight Society rovněž o kejhák. Tam si také celou dobu říkáte, že scénárista přece nemůže být tak drsný, aby zabil hlavní postavy, ale stejně to s vámi celou dobu cuká. A to se tady, nové verzi, prostě nedaří.
Obecně by to chtělo více si pohrát s tím, co divák vědět má a nemá. Překvapení se za celých těch 120 minut vyskytnou celkem asi dvě a nejsou nijak extra třeskutá. Zbytek point je celkem konfekční a předvídatelný, žádné vyloženě dechberoucí odhalení (No toto! Panečku!) se nekoná.
V závěru probíhají jakési pokusy o zasazení celého toho cirkusu do většího příběhu s nečekanou pointou, ale ani tady to není žádná hitparáda. Cynik by skoro řekl, že škorpióni a klauni došli už v prvním a druhém dílu a bylo potřeba něčím ta prázdná místa zaplácnout, tak proč ne třeba takhle, že… ale pak zjistíte, že škorpionů a klaunů zjevně nikdy není dost a i třetí díl se jimi jen hemží – doslova.
Nicméně ani oni to nezachrání. Stejně už dávno tušíte, že se všichni zachrání, takže je jen otázkou, jak rychle to bude a kolik hrdinských proslovů a myšlenek, které tu zaručeně ještě nikdy nebyly (Mohla jsi mít všechno, co jsi chtěla! – Já už všechno, co jsem chtěla, mám.), budete muset do té doby vyslechnout.
Slušná romantická komedie
Jedna věc se nové verzi Are You Afraid of the Dark? ale upřít nedá: Ačkoli vás přes všechnu snahu zřejmě nijak fatálně nevyděsí (alespoň pokud jste otrlejší než zkušený konzument hororů Graham), tak je to jinak docela sympatická a zábavná věc. Má příjemnou atmosféru a v několika vzácných chvílích je to i napínavé nebo lehce mrazivé.
Postavy jsou sice strašně klišovité, ale v podstatě roztomilé (kluci, pravda, podstatně více než holky – ty na to první podívání bůhvíproč působí povětšinou jako protivné megery) – a celkový formát středoškolské romantické komedie nijak výrazně neurazí. Pokud zrovna postavy nemají zatmění mysli a nesnaží se znít drsňácky nebo předávat hlubší poselství, jsou jejich dialogy poměrně svěží a místy i docela vtipné.
A ten zbytek jim odpustíte, protože narozdíl od těch zoufalců třeba v Záhadě Blair Witch je to docela příjemná banda, takže jim nakonec nepřejete nic špatného, a to i navzdory tomu, že nad jejich počínáním a více či méně patetickými momenty občas kroutíte hlavou.
Zkrátka a dobře, pokud přistoupíte na tu myšlenku, že tohle prostě není a nebude Are You Afraid of the Dark?, jak je znáte a milujete (pokud je znáte a milujete), a soustředíte se na to, co téhle minisérii jde (třeba plyšovost postav, trocha vtipu a sebeironie, obstojný zloduch, “v závěru se máme všichni rádi a držíme se za ruce”), vylézá z toho tenhle mladší bráška nakonec vlastně celkem dobře.
Sice by musel ještě hodně vyrůst, aby se dokázal i jen přiblížit kvalitám svého staršího sourozence, ale v roli baviče si vede více než obstojně. A o to tady (také někdy) jde.
Are You Afraid of the Dark? (minisérie, 2019)
Kanada, 2019, 3 epizody (43 min.)
Režie: Dean Israelite
Scénář: BenDavid Grabinski
Hudba: Jason Lazarus, Joseph Trapanese
Hrají: Lyliana Wray, Sam Ashe Arnold, Miya Cech, Jeremy Ray Taylor, Tamara Smart, Rafael Casal, Cardi Wong a další
