Andrew Caldecott: Zymovrat cover
Zdroj: Jude Andrew

Proradný Sir Veronal Lapillus je pryč, ale do Opskurna, onoho městečka, které bylo vyjmuto z pravomocí britské koruny samotnou královnou Alžbětou, se chystá navrátit mnohem horší nepřítel.

Což znamená, že nás čeká další porce hádanek, hlavolamů, neotřelých tradic, podivných bytostí a notné dávky historie v pokračování nazvaném Zymovrat.

První kniha nás vtáhla do netradičního světa onoho podivného městečka jménem Opskurno a jeho tajuplné historie. Její konec dal ihned tušit, že pokračování na sebe nedá dlouho čekat.

Andrew Caldecott: Zymovrat obálka
Zdroj: Nakladatelství Host

Druhý svazek je v českém překladu čerstvě na pultech a závěru celé trilogie (který v originále vyšel v roce 2019) se snad dočkáme co nejdříve.

Hned na úvod je třeba poznamenat, že Opskurno tvoří příběhově propojenou trilogii a tato kniha je rozhodně vhodná pouze pro ty, co již četli první díl.

Pokud jste tak ještě neučinili, směle do toho (popřípadě si přečtěte recenzi, ať víte, do čeho jdete), zde byste se jen dozvěděli detaily ze zápletky prvního dílu, kterými byste se možná raději chtěli nechat překvapit.

První díl nám nejen představil město a postupně nás seznamoval s jeho historií, ale též rozehrál zápletku, která, jak se ostatně na samotném konci ukázalo, byla pouhou předehrou mnohem dramatičtějších a temnějších událostí.

Sir Veronal Lapillus, jinak též Eleusián Závišť, jemuž místo křížení zajistilo dlouhověkost, je sice pryč, ale záludný Kalex Valoun a další spiklenci dláždí cestu návratu Geryona Zymora, alžbětinského mystika a experimentátora.

Jak napovídá název druhé knihy (Zymovrat, v originále Wyntertide) právě okolnosti návratu této zlověstně působící postavy budou hlavním těžištěm příběhu.

Krom toho se ale také dočkáme dalších střípků do mozaiky, ze které se skládá podivuhodná minulost města Opskurna a „onoho druhého místa“, které je s Opskurnem propojeno.

Podíváme se tedy nejen do doby alžbětinské, kdy Opskurnu vládl Zymor, a spolu se svými Eleusiány prováděl podivné experimenty, ale také do doby založení města, a dokonce i do časů, kdy Británii křižovaly římské legie. Tyto pasáže dodávají celému příběhu hloubku a patří asi k tomu nejlepšímu, co může kniha nabídnout.

Samotný příběh je totiž poměrně prostý a točí se kolem opskurenských voleb starosty, které připadají na zimní slunovrat (kteréžto datum je určeno složitými a po staletí neměnnými pravidly) a vše pochopitelně nasvědčuje tomu, že stejně datum si zvolil Zymor (který byl popraven za pomocí nadpřirozených prostředků a zřejmě přesně tak, jak si sám přál) jako den svého vzkříšení.

Protagonisty příběhu jsou stejní hrdinové, kteří se vzepřeli Lapillovi a odhalili temnou minulost města.

Nesourodá skupinka čítající historika zvenčí Jonáše Oblonga, obchodnici se starožitnostmi Orélii Ruchovou, opskurenského herolda Marmiona Hýla, vynálezce Borise Polka, hostinského Billa Ferdyho, vědkyni a akrobatku Vulpinu Cheriskirosovou a biologa a alkoholika Godfreyho Fanguina.

Tato nesourodá parta (za občasné pomoci některého z dlouhověkých alžbětinců poznamenaných místem křížení) se snaží odhalit Valounovy a Zymorovy plány, rozluštit řadu hlavolamů a bojovat proti nebezpečným kandidátům na post starosty. Atmosféra voleb dává prostor pro satirické ztvárnění městského obyvatelstva a v politických machinacích se začínají objevovat další stíny dávné minulosti.

Opět se zde dočkáme podivných výplodů místa křížení ze Ztracené louky, hlavolamů a přesmyček, ale také společenského napětí a rozvinutí vztahů mezi postavami.

Právě ve vztahových záležitostech asi nejvíce vyvěrají na povrch nešvary Caldecottova stylu – stejně jako v prvním díle má čtenář místy neodbytný pocit, že vztahy a psychologie postav jsou jen hrubě načrtnuté – tempo, ač v celku poměrně rozvážné, je místy podivně překotné a neustále se měnící perspektiva, kdy v jednom odstavci vidíme „do hlavy“ postavě jedné a o pár řádků dále zase druhé (aniž by to vytvářelo efekt vrstevnatosti) k celkové srozumitelnosti moc nepřidává a čtení spíše znesnadňuje.

Platí i stejná výtka jako posledně – vztahy a situace jsou budovány s nedůsledností, která anglickému románu poněkud nesvědčí.

Na stranu druhou zde autor těží z faktu, že postavy jsou již dostatečně známé z knihy minulé, a to dosti pomáhá; čtenář se přeci jen vztahuje již k postavám známým (mimochodem vzhledem k celkovému množství postav doporučuji si před četbou druhého dílu osvěžit paměť tím prvním).

Vzájemné sympatie, řevnivosti či dokonce románky mezi jednotlivými postavami jsou místy také poněkud schématické a vzbuzují ambivalentní pocity – na straně jedné dodávají jistou hloubku celé skupině (a potažmo i Opskurnu a jeho obyvatelům), na stranu druhou jim chybí emoční hloubka, která by čtenáře oslovila.

V zásadě „nejhřejivější“ momenty jsou okamžiky nad skleničkou, či povídání v teple domova či hospody, kdy postavy unikly před deštěm; v takových chvílích Caldecott vykreslí atmosféru suverénně a my se v ní zabydlíme spolu s našimi hrdiny.

Druhým zásadním nešvarem celé knihy je fakt, že jde o druhý svazek trilogie a potýká se s obvyklým problémem – nemá totiž pořádný začátek a ani pořádný konec, celek tvoří jen jakési intermezzo mezi rozehráním partie ve hře první a (údajně) grandiózním finále v díle třetím.

Navíc závěr knihy sebou nese řadu předvídatelných momentů a čtenář možná nebude o hrdinech po přečtení knihy mít zrovna valné mínění.

Zymovrat tedy zanechává poněkud rozpačitý dojem, na jednu stranu jde o vítaný návrat do vpravdě originálního světa. Navíc v této knize se s očekáváným návratem Geryona Zymora rozehrávají poněkud temnější tóny a atmosféra je o poznání ponuřejší.

Na straně druhé však kniha trpí podobnými nedostatky jako její předchůdce a navíc se po přečtení nezbavíte dojmu jisté „výplně“. Asi je jen na čtenáři, který z těchto pocitů převáží, nicméně četba Zymovratu je opět skvělým zážitkem a lze jej doporučit i přes všechny vedené výhrady.

Překlad Petry Johany Poncarové je opět brilantní a se záplavou slovních hříček a přesmyček si poradila na výbornou.

Jak jsem již zmiňoval, před přečtením Zymovratu doporučuji návrat k první knize, mně osobně se na druhé přečtení líbila o něco více a doufám, že tomu bude i u Zymovratu.

V závěru se tedy nabízí spíše kladné hodnocení (chceme-li se ke knize v budoucnu vrátit, nemůže být přece úplně špatná), které nakonec není ani tak zakaleno prominutelnými nedostatky knihy, jako vyhlídkou na netrpělivé očekávání dílu třetího.

Opskurno i Zymovrat totiž dokázali, že Caldecott má co nabídnout a celkem by se mohl začlenit do zlatého fondu ostrovní fantastiky.

Andrew Caldecott: Zymovrat

Překlad: Petra Johana Poncarová

Vydal: Nakladatelství Host, 2020

Počet stran: 496

Cena: 357 Kč

Závěrečné hodnocení
Příběh, zábava, čtivost
70 %
Zpracování / cena:
70 %
Styl a překlad
70 %
Cíl knihy a splnění
70 %
Václav Valtr
Sinolog, divadelník a dj. Milovník velkolepých fikčních vesmírů, spekulativní fikce, SW i ST, HP i LoTR, young adult i pohádek. A v neposední řadě otec dvou dětí, u kterých doufá, že podědí jeho lásku k fantastice.
zymovrat-nezavislost-na-britske-korune-trva-jiz-400-let-ale-kdosi-v-pozadi-se-chysta-vzkrisit-temnou-alzbetinskou-minulost-opskurna+ Rozvinutí opskurenské historie + Neopakovatelná atmosféra - Typické nešvary prostředního díl - Stále poněkud nepřehledný styl psaní - Poněkud předvídatelné a nedějové