O tom, nakolik je současná fantasy poplatná Tolkienovi, bylo napsáno již nemálo stránek. Přestože byl pan profesor Angličanem tělem i duší, spojení „anglická fantastika“ evokuje jeden výrazný proud, který stál spíše stranou vysoké i jiné fantasy. Anglická fantastika měla vždy dostatek čtenářů a může se pyšnit takovými tituly jako Jonathan Strange & Pan Norell, Světlověk, Jeho šerá hmota, Řeky Londýna a pochopitelně Gormenghast. Pokud jste po těchto jménech zbystřili, čtěte dál, protože Opskurno Andrewa Caldecotta se snaží tato mistrná díla dohnat.
Opskurno (v originále Rotherweird) je zapadlé městečko kdesi v Anglii, které zaujímá zcela jedinečné postavení. Přestože formálně náleží britské koruně, těší se z nezávislosti a své záležitosti si spravuje samo. Kořeny tohoto úkazu sahají do tudorovské éry, kdy se v jeden den na různých místech Anglie narodilo deset mimořádně nadaných dětí. Z příkazu bezdětné královny Alžběty I. byly poslány na odlehlé panství Opskurno. Ačkoliv to může znít jako začátek nějaké staroanglické variace na superhrdinský žánr, téma nadaných jedinců je jen jedním z aspektů poměrně vrstevnatého díla.
Děj se odehrává převážně v přítomnosti. Opskurenská škola hledá učitele dějepisu „zvenčí“ a má jen dva požadavky – nesmí vyučovat místní historii a též nic před rokem 1800. Jonáš Oblong, nepříliš úspěšný londýnský pedagog, pozici přijme a jeho prostřednictvím pak čtenář poznává podivnosti a kurióznosti jednoho izolovaného městečka.
Záhy zjišťujeme, že Oblong není jediným vetřelcem, který přichází do Opskurna; objevuje se totiž šlechtic Sir Veronal Lapillus, který kupuje opskurenský zámek, již léta opuštěný, a s plnými hrstmi peněz a lišáckým intelektem si jde tvrdě za svým cílem – zjistit více o opskurenské minulosti. Jeho machinace pronikají hluboko do opskurenské společnosti, štvou obyvatele proti sobě a vynášejí na světlo záležitosti, které měly být dle opskurenských zákonů zůstat pohřbené.
Krok po kroku se před námi začíná rozvíjet příběh, ve kterém figuruje řada pestrých, místy až groteskních postav (zde se často inspirace Gormenghastem nezapře). Zápletka se rozvíjí postupně, jak si spolu s Jonášem Oblongem zvykáme na nezvyklé prostředí, a jak se nám zaostřuje pohled, díky občasným exkurzům do událostí z 16. století, kdy Opskutno vzniklo. Opskurno je svět zahleděný sám do sebe, a tak se čtenář může opakovaně přistihnout, že zcela pustil ze zřetele fakt, že se román má odehrávat v současnosti. Atmosféra Opskurna je zajímavou anachronickou směskou anglického venkova a maloměsta s nádechem, který bychom zdráhavě a s velkými uvozovkami mohli označit jako „steampunkový“.
Opskurno je bohaté na charaktery a autor s nimi opravdu nešetří. Podivné události střídají podivné výjevy a vše se postupně bez velikého spěchu skládá v barvitou mozaiku hodnou té nejlepší tradice anglické fantastiky, která má své kořeny minimálně v Carollově Alence, ale spíše ještě mnohem hlouběji. Tato tradice se v románu odráží nejen zálibou v podivnostech, ale též reflexí místy sešněrovaných společenských vztahů, subtilním humorem a nadpřirozenem z trochu jiného ranku, než jsme, jako čtenáři fantasy, zvyklí. Opskurno míchá koktejl z podivných vynálezů, bizarních tradic, starých tajemství a nadpřirozených (ba dokonce nepřirozených) míst mimo tento svět.
Za vším hledej Angličana
Autorem knihy je Andrew Caldecott, úspěšný britský právník a autor několika divadelních her. Opskurno je jeho románovou prvotinou a o jeho kladném přijetí svědčí fakt, že rok po vydání následovalo pokračování jménem Zymor (Wyntertide) a blíží se i kniha třetí Ztracená louka (Lost Acre). Opskurna jsme se v českém překladu Petry Johany Polcarové dočkali poměrně záhy po vydání originálu (který vyšel v roce 2017).
Samotnému překladu lze jen stěží něco vytknout – umě zkombinovaná anglická jména s hravými překlady těch, která nás mají oslovit svou zvukomalbou či slovní hříčkou a především pozornost věnovaná přesmyčkám a slovním šifrám, kterých v knize není pomálu, svědčí o pečlivém přístupu profesionální překladatelky (mimochodem jediné překladatelky ze skotské gaelštiny do češtiny a jednou z mála překladatelek z tohoto jazyka na světě – před nedávnem obohatila vody překladové literatury v ČR románem Konec podzimu Tormoda Caimbela).
Pokud se podíváme na výše předestřený výčet slavných románů anglické fantastiky, můžeme se zamyslet, co je, krom typické atmosféry, specifikem těchto děl. Dle mého je to především poměrně tradicionalistický způsob románové výstavby. Nejpatrnější je to pochopitelně v Jonathanu Strangeovi & Panu Norellovi či Světlověku (a ještě víc v pokračování Dům bouří), ale i Gormenghast, přes svou naprostou výjimečnost, sleduje pomalé tempo spíše starších románů, má sofistikovanou strukturu a příběh se odvíjí pomalým tempem.
Slabé body v množství postav
A zde se dostáváme, dle mého, k nejslabšímu bodu celé knihy. Opskurno oplývá velkým množstvím postav, má zajímavý svět plný poutavých detailů, ale čtenáři tohoto druhu románů se může snadno stát, že charaktery mu budou připadat poněkud hrubě nahozené, scény rychle odbyté a vývoj postav do jisté míry překotný. Nenechte se zmýlit, Opskurno má na dnešní poměry poměrně klidné tempo, pro čtenáře akčnější literatury bude dokonce pravděpodobně klidné příliš, ale pro toho, kdo si libuje v dílech klasičtějšího stylu může kniha budit dojem, že je na svých čtyři sta stránkách nakonec poněkud krátká.
Všechno ovšem záleží, jaký typ čtenáře jste. Věřím, že se najde řada čtenářů, kterým bude právě tato poloha „někde mezi“ vyhovovat, stejně jako se najdou ti, kterým bude kniha připadat přespříliš zdlouhavá a neakční. Co se však knize nedá vytknout je originalita a postupně budované napětí. V příběhu se postupně skládají díky skládačky, aby nakonec vše hladce zapadlo. Konec skýtá nejedno překvapivé odhalení, a i toho, kdo s knihou během čtení zápolil jistě navnadí na další díl.
Opskurno by si rozhodně neměli nechat ujít všichni příznivci čehokoliv anglického; pro milovníky Susan Clarkové či Mervyna Peaka je tento román nutností. Příznivci napínavé a akční literatury mohou Opskurno zkusit – nehrozí totiž, že je v nejhorším případě bude nudit dlouho a v nejlepším případě je pomaleji budovaná atmosféra plná otázek, náznaků a tajemství pohltí. Čtenáři libující si v rozsáhlých románech možná budou těmi, kdo zažijí největší zklamání, i když zklamání je poněkud silné slovo; román si lze celou dobu užívat, jen možná zanechá lehce nepříjemný dojem, že řada věcí šla vypovědět pomaleji a podrobněji, jak by se na román této školy slušelo. Ale i takoví čtenáři, dle mého názoru, nakonec docení vyústění příběhu.
I přes tyto výhrady rozhodně nezbývá než vyhlížet další pokračování. To první se dočkalo kladných reakcí kritiky a další je již netrpělivě vyhlíženo. Pokud si Ospkurno své čtenáře najde (a není důvod se domnívat, že se tak nestane), můžeme doufat, že nám nakladatelství Host, tuto ostrovní chuťovku naservíruje podruhé i potřetí.
Andrew Caldecott: Opskurno
Vydal: Nakladatelství Host, 2018
Překlad: Petra Johana Poncarová
Počet stran: 473
Cena: 389 Kč
