Lucie Lukačovičová: Zákon Azylu cover
Zdroj: Ghosts and Legends of Prague

V Praze bylo v astrální rovině vždycky narváno. Proto tu má ostatně pobočku i slovutný Azyl, tajemná organizace ochránců lidu a bojovníků s nadpřirozenem. Bohužel je však zajímají opravdu pouze živí lidé… A pražská strašidla si mohou třeba vyšumět, zmizet a umřít. Podruhé.

To se ale nelíbí Benediktovi. Odpadlý lovec odešel z Azylu už dávno, protože se odmítá podřídit tezi, že jediné dobré monstrum je mrtvé monstrum. A pokud má nějaký duch nebo strašidlo problém, nechť si je vyřeší sami. Dokud u toho nepadají lidské hlavy, lovce Azylu nic nezajímá.

Lucie Lukačovičová: Zákon Azylu obálka
Zdroj: Nakladatelství Epocha

Benedikt svět takhle černobíle ovšem vnímat nedokáže. Nejen proto, že jeho ochráncem je dlouholetý (a ektoplasmatický) přítel Gabriel. On prostě jen vnímá svět okolo a chápe, že každý čin má svůj následek. A že mezi lidmi se leckdy vyskytnou daleko větší zrůdy než mezi nadpřirozenými bytostmi. Proto nedokáže mávnout rukou ani nad tajemným zmizením hořícího vozu s kozlím spřežením. Ostatně jaká zrůda musí jeden být, aby zatočil s dvojicí pekelných kozlů?

Navíc nějaký parchant vyděsil mrtvou jeptišku, duchovi řezníka ukradl sekeru a hamižníkovi pytel s penězi. To se přece nedělá, krást duchům odznaky jejich strašení! Benedikt na(ne)štěstí narazí při svém pátrání i na lidskou mrtvolu, a tak se mu do práce začne montovat i Azyl.

A především Benediktův mladší bratr Teodor, jenž je na svůj věk nechutně cynický, poměrně logický a používá argumenty s citlivostí a taktem tanku Sherman.

„Jsem hluboce přesvědčený, že jsou i o dost horší věci, než být mrtvý…“

Lucie Lukačovičová se při psaní Zákonu Azylu vůbec nedržela zpátky

Během několika stránek rozjela detektivní zápletku s rozkošně umučenou mrtvolou (noční můry získávají úplně nový rozměr), krásnou a milou dívkou bez duše (zato naprosto dokonalou holkou pro všechno) a sporem dvou bratrů, kteří se nenechají navzájem povraždit snad jen z povinnosti (a taky mám pocit, že by je to hanebně urazilo).

Slovanská mytologie jí zřejmě nestačila, a tak se setkáme s buddhistickými rituály, kabalou, tančícím dervišem a jihoamerickými vlivy. A přestože to zní jako absolutní multikulturní mišmaš, vůbec to nedopadlo zle. Na míchání kultur jsme ostatně zvyklí už od Patricie Briggs, Larryho Correiy nebo Kevina Hearna.

Zákon Azylu je jiný možná jen v tom, že jde o samostatnou knihu. A tím pádem je toho snad až příliš nasysleno na malém prostoru.

Méně pozornému čtenáři by se tak mohlo stát, že se začne lehce ztrácet, ale autorka je rozená vypravěčka. Své příběhy a postavy v nich upřímně miluje a mazlí se s popisy, jako kdyby se jí v hlavě odvíjel film. Navíc mileráda vykrádá cizokrajné mýty a pověsti, takže v jejích knihách můžete potkat skutečně absolutně cokoliv.

V Detektivní kanceláři Sirius to byly například břečťanové dívky ve Stromovce, Měsíční paní a kelpie v Podolí. Poslední bůh zas rozebral do mrtě Verneovky a Rámajánu. V Hořícím koni to zas byla španělská pověst… No, a tady máme vodníka závislého na dobře vychlazených Svijanech, golemku nadšenou, že Hitler nevyhrál a vietnamské vlivy od banánových dětí.

Všechno to svižně odsýpá a člověk si nestíhá vydechnout… Ale zase, na někoho to může být snad až trochu moc. Já mám autorčin vypravěčský styl ráda a baví mě, ale u této knihy platí, že čím širší všeobecný rozhled čtenář má, tím víc si Zákon Azylu užije.

Spíše Rob Thurman než Correia. Spíše Gaiman než Kotleta

Knížečka je to relativně krátká, jen něco málo přes tři sta stran. Přesto si v ní přijdou na své milovníci klasických příběhů, fanoušci nadpřirozena a strašidel, i zvídaví cestovatelé, kteří se touží něco dozvědět. Pro koho kniha určená rozhodně není, jsou kulhánkovci, kteří vyžadují především akci a nechtějí u čtení přemýšlet.

Jistě, Azyl je něco jako organizace Lovců monster od Correiy. A bráchové jsou napsaní podobně jako Kal Leandros od Rob Thurman. Přesto to ale není kniha primárně o soubojích a bitvách. Nedočkáte se v ní hektolitrů krve (no dobře, na konci jeden krvavý přízrak je, ale není to samoúčelné), ani spermatu stříkajícího ze všech možných i nemožných lidských otvorů.

Je to kniha o odpuštění, zodpovědnosti, břemena minulosti a mezilidských vztahů. Prostě krásná urban fantasy, jakých vychází jen velice málo. Lucie Lukačovičová má blíže ke Gaimanovi než Kotletovi. A kéž by takových vycházelo víc.

Lucie Lukačovičová: Zákon Azylu

Vydal: Nakladatelství Epocha, 2021

Obálka: Jana Šouflová

Počet stran: 320/brožovaná

Cena: 299 Kč


Reklama

Závěrečné hodnocení
Příběh, zábava, čtivost
90 %
Zpracování a cena
85 %
Styl a překlad
70 %
Cíl knihy a splnění
85 %
Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.