Vrčící naděje je postapo příběh s drsným hrdinou Samaelem Hrubým. Je to budoucnost, kde není nic tak, jak to známe teď.
Civilizace v dnešní podobě již není. A dokonce i ženy, přestaly být ženami a zbavily se všeho, co by jim při boji mohlo překážet. Takže vypadají spíše jako mužatky. Není ani internet a změnil se dost i styl komunikace. A právě to je na knize velmi čtivé a zajímavé. Přestože se jedná o klasický, ničím překvapivý příběh, tak tohle tomu dodává velkou dávku originality.
Něco málo o ději…
Samael je charakteristický mlátič, člověk, který bez přemýšlení plní příkazy, ale potom, co se čtenář dozví jeho minulost, tak se tomu ani nediví. Aby toho nebylo málo, tak se dozvíme o dost nezvyklých vlkodlacích, jejichž proměna není bolestivá, ale velmi rychlá.
Hned na začátku se společně s hlavním hrdinou vracíme do hluboké minulosti, kdy se svým nejbližším přítelem Jonášem studují vlkodlaky. A Jonáš věří, že by se z lidí a vlkodlaků mohli stát přátelé. Poté, co je jeho přítel zabit, tak přebírá otěže o péči o vlkodlačici. A místy je z toho zoufalý, protože se musí učit věci, jež dosud neznal. Jako být vnímavý, milý…
Nezvyklá obálka…
Co čtenáře praští do očí jako první, tak je velmi zvláštní stylizovaná obálka. Kde je mužský ochránce-bojovník s bílou vlčicí. První dojem je, že se jedná o klasickou young adult. Ale již po přečtení prvních několika stránek mi bylo jasné, že jsem se mýlila.
Jedná se o čisté postapo, které se nemazlí nejenom s hlavními hrdiny, ale taky se čtenářem. Je to temný a drsný svět, kde není nic, tak jak to známe teď. Není se čemu divit, všichni, včetně země samotné, si prošli svým peklem.
Asi nejdivnější čtenáři na celém příběhu přijde to, že vedle sebe žije bojovník a žena měnící se ve vlkodlačici, kterou zavírá do klece. A to není jen jedna část příběhu. Ten v sobě skrývá mnoho vrstev, a tak se s každou novu stránkou, dozvídáme něco nového.
Pochmurný příběh…
Pakliže nemáte rádi depresivní vyprávění, kde není světlo na konci tunelu, tak po Vrčící naději nešahejte. Sama jsem ji musela číst nejeden večer, protože v sobě ukrývá mnoho silných, ale neveselých myšlenek.
Jedna z nejděsivějších je ta, že člověk je vězněný a týraný, jen protože je jiný. Zároveň myšlenka umělého jídla čtenáři připadá skoro až nezvyklá. Je to takové připomenutí toho, jak se člověk rychle dokáže přizpůsobit situaci, i přestože si předtím žil mnohem lépe.
Když se čtenář dostává dál, tak si čím dál tím víc uvědomuje, že Vrčící naděje je jakési varování předtím, co se stane lidstvu, pokud si bude hrát na bohy a měnit řád věcí. Tahle tématika je v celém vyprávění a místy vám běhá mráz po zádech. Okamžik, kdy se dozvídáte, že se do všech žen cpaly hormony a zničila se ženskost, aby byla vytvořena silná a nebezpečná armáda vás zamrazí. Lidstvo už není takové jako dřív.
Hovory k sobě…
Samael dost často vede vnitřní dialogy, které má čtenář možnost číst. Takže sledujete situaci jeho očima a jeho drsnýma komentářema. Je to voják, a jako voják myslí. Nejednou vám přeběhne úsměv na tváři, když pronese něco zdánlivě vtipné, ale pak vás zamrazí, poněvadž vám dojde ta depresivnost situace. Samael, aby přežil, tak používá trochu černého humoru.
Grafika vnitřku knihy…
Co čtenáře praští do očí jako první, tak jsou vlčí tlapky na každé stránce a koiksové bubliny obsahující slova jako křup, vrr, bum a mnoho dalšího. Dodává to knize jinou energii a zcela záměrně rozbije čtenářovy myšlenky, aby měl čas si je utříbit.
Dojmologie…
Po strašně dlouhé době jsem šáhla po knize z žánru postapo a nelituji. Čtenář má pocit, jak kdyby sledoval akční film se velmi zajímavými charaktery, které však nemají čas se představit, protože vše ubíhá až moc rychle.
Což mi chvílemi přišlo škoda, jelikož některé charaktery tak upadly v zapomnění a čtenářova mysl se soustředila jen na ty hlavní a děj. Nebyl čas se věnovat zbytečnostem, které tam byly dané pouze pro okrasu a vyplnění prázdných míst.
Čemu se ale spisovatelka hodně věnuje, tak svému promyšlenému světu. Zároveň je vidět její posedlost vlkodlačí rasou, které představuje jiným způsobem a dělá je tak trochu lidštější. Hodně se na tom staví právě vztah hlavního hrdiny s bílou vlkodlačici, jíž s nadsázkou říká štěně.
Štěně za celou dobu neřekne jediné slovo. Samael si všechny její pocity domýšlí a snaží se jí pochopit. Od stříhání uší, různých vrčivých zvuků a dalšího. Co mě trochu zarazilo, že se Samael místy choval spíše jako ženská než chlap a to mi místy trochu vadilo a kazilo dojem ze čtení.
Vlastně celý příběh se nese v duchu varování. Nejdřív byla válka, která zníčila lidstvo tak, jak jsme ho znali. Potom přišly na řadu hormony, jež zas změnily muže a ženy na bojové stroje. Ale s tím přišlo i vymírání. Přeci jenom, když si člověk hraje na boha a myslí si, že může měnit zaběhnuté pořádky, tak vždy se něco pohnojí. Lidstvo přišlo o možnost rodit mláďata. A všude je jen zmar a beznaděj.
Shrnutí…
Vrčící naděje je čtivé postapo, které se donutí čtenáře zamyslet nad tím, co se stane, když si lidi zahrávají s genetikou. Krásná grafika uvnitř knihy tomu dodává další atmosféru.
Jediné mínus vlastně je, že hlavní hrdina místy působí jako ženská. Tedy nevěrohodně a to je dle mého škoda. Ale přesto tuhle knihu doporučuji na dlouhé zimní večery, nudit se rozhodně nebudete.
Lenka Hnátová: Vrčící naděje
Vydal: Nakladatelství Canc, 2023
Obálka: Vinca Dark
Cena knihy: 440 Kč
