To, že se pachatelé vrací na místo činu, je stará známá pravda. V tomto případě jsou pachateli myšleni editoři Boris Hokr a Leoš Kyša, kteří se opět vrací do svého oblíbeného stínu – i když tentokrát si namísto stínu Říše tahle dvojka hoví Ve stínu apokalypsy.

Abychom vše uvedli na pravou míru: je tomu přibližně rok, co spatřila světlo světa antologie povídek českých autorů s názvem Ve stínu Říše. Její editoři Leoš Kyša a Boris Hokr ovšem neusnuli na vavřínech, a téměř do roka a do dne přináší nedočkavým čtenářům další kousek ze své editorské produkce – Ve stínu apokalypsy.

Vítězná sestava…

… se nemění. Tímto heslem se po úspěchu předchozí knihy řídilo i editorské duo, a tak vsadilo na téměř stejné a osvědčené „vítězné koně“ jako v předchozí knize. Celá antologie vyznívá tentokrát díky absenci povídkových úletů Dana Černého a René Vaňka o něco vážněji; na druhou stranu se nově po boku zvučných jmen české fantastiky jakými bezesporu jsou Míla Linc, František Kotleta, Jan Kotouč, Kristýna Sněgoňová nebo Petr Stančík objevují plnohodnotné náhrady za odpadlíky – Oskar Fuchs, Hanina Veselá a Dalibor Vácha.

Hlavní motiv, tedy apokalypsa, už sice není tak kontroverzní jako její říšský předchůdce, ale stále dává mnoho prostoru pro pestrost stylů zpracování i námětů, čehož se většina autorů nebála využít. Zjistíte, že apokalypsa není jen kopa stereotypu proložená sem tam troskami budov a krátery po atomových bombách, a že právě ona pestrost a rozmanitost námětů je silnou zbraní.

Kniha je opět rozdělena na tematické části – tentokrát jsou ovšem jen dvě. V každé z nich je jedna povídka, která nějakým způsobem vyčnívá; zbytek děl je natolik kvalitativně vyrovnaný, že těžko budete hledat nějaký vyloženě slabý nebo dokonce nadbytečný kus.

A podobně jako u předchůdce se čtenář nejprve ponoří do předmluvy Martina Fajkuse, a poté před každým textem objeví několik slov autora či autorky vztahujících se k tématu nebo tvorbě vlastní povídky, což je příjemné oživení a přidaná hodnota k povídce samotné.

Konec světa se blíží!

Všech sedm povídek obsažených v první části knihy s podtitulem Boj zuří má společného jmenovatele: odehrávají se ve světech, které jsou na hraně apokalypsy, ale ještě nezničené.

Antologii otevírá Markéta Klobasová a jejích Devět životů. Mladá autorka doslova kráčí ve svých vlastních stopách, protože předchozí knihu otevírala také, a navíc se příliš neodchýlila ani od tématu. Devět životů se totiž odehrává během první světové války. Přesto, že text je v některých pasážích trochu těžkopádný, nabízí překvapivě zajímavé zpracování tématu.

Příčinou zániku lidského pokolení má být epidemie, ale ta se neobjeví jen tak zničeho nic. Název povídky samotný něco málo napoví a Klobasová přidala zajímavý nápad a pointu „spřekvapením“.

Jako druhý přichází na řadu Martin D. Antonín, který tvrdí: Pro pár krys šel bych světa kraj. Pokud jste někdy od tohoto autora a grafomana v jedné osobě něco četli, pak zajisté tušíte, že i tato povídka se bude pohybovat hodně mimo mantinely mainstreamové tvorby. A máte pravdu! Hlavní hrdina, slovutný rek, má zdánlivě jednoduchý úkol – sejmout pár krys ve sklepě.

Jenže proto, že je to úkol nehodný hrdiny nadpozemského formátu, vznikají různé spekulace a nedorozumění. Všemu zdatně sekunduje druhý, méně úspěšný z hrdinů. Je proneseno mnoho vzletných replik a objeví se mocnosti nebeské i pekelné; pro Antonína neexistují žádné limity kromě vlastní fantazie – a tu má sakra bohatou.

Humor, spousta originálních nápadů, nadsazená vyústění zdánlivě banálních situací a svět, který kvůli pár krysám téměř zanikne. A opět ona stará známá bolístka: po technické stránce není textu moc co vytknout, ale kdyby byla povídka o něco kratší, mohla by vyznít mnohem úderněji. Takhle má čtenář sem tam pocit nastavované kaše.

Míla Linc se drží svého kopyta a nabízí čtenářům historickou fantasy z dob vlády Karla IV. Jak název Křižáci jdou do nebe napovídá, bude hlavním hrdinou křižák bojující s čerty za časů moru. Lincova povídka je patrně tím nejlepším, co kniha nabízí – je ukázkovým příkladem toho, jak by práce s povídkou měla vypadat. O tom, že Linc coby zkušený harcovník literární scény zvládá řemeslo na výbornou, nikdo nepochyboval.

Ovšem způsob, jakým dokázal čistou fantasy v pointě zvrhnout v „něco úplně jiného“ (cítíte tu snahu nespoilerovat?) a změnit v pár větách čtenářův náhled na předchozí text, je naprosto GENIÁLNÍ! Linc využil potenciál povídkové formy na 120 procent a za svoji práci zaslouží absolutorium!

I Dalibor Vácha zpracovává téma, které je mu blízké – válku, ve které stojí síly Československa v čele útoku proti západním imperialistům. Muž, který psal dopisy všakvyužívá válku pouze jako kulisu. Hlavním motivem je kontakt vojáků s rodinou a příbuznými, který v dané době probíhá formou dopisů. A dopisy se dají falšovat…

Zajímavý nápad zasazený do poutavé kulisy, a to vše lehce znehodnocené nepříliš dynamickým a vcelku těžkopádným vyprávěním. Je škoda, že Vácha píše tak suše a faktograficky, trochu více života by posunulo jeho dílo do nadprůměru.

Oskar Fuchs přistoupil k tématu s rozvahou a humorem sobě vlastním. Jedná se v podstatě o velmi jednoduchý příběh založený na časové smyčce. Kromě toho přidá i mimozemskou invazi, trochu magie a sympatickou dívku. Zákon smyčky je příběh napsaný s nadhledem a protkaný umíráním, které hraje v příběhu klíčovou roli. Jedná se o poměrně chytlavou věc; Fuchs dokazuje, že psát umí a navrch se nebojí žánrově experimentovat.

Na řadu přichází jeden z headlinerů celé antologie – František Kotleta. I on nechá čelit zoufalé lidstvo mimozemské invazi. V nezáviděníhodné situaci se má stát poslední spásou skupina vědců vyvíjející preparát na zničení nepřítele. Ne vždy se však věci jdou tak, jak si věda představuje, zvlášť když do dějin výzkumu a planety Země promluví žena.

I Kotleta umí prodat svůj humor, nadhled a genderově nekorektní pointu. Kód Zeta je i přes nevážné pojetí řemeslně zvládnutý a Kotleta už delší dobu ukazuje, že doby kdy byl jen rychlokvaškou sázející na brutalitu a vtípky nevalné úrovně jsou dávno pryč.

První část uzavírá Roman Bureš. Nemesis je povídka tíživá, možná až depresivní; k přechozím dvěma dílům tvoří dokonalý kontrapunkt, což celkový dojem ještě umocňuje. Hlavním hrdinou je muž, který pomáhá ostatním lidem ulehčit jejich neradostné osudu. Žije se zbraní v ruce, očima upřenýma na hodinky a neklidnými myšlenkami.

I když čtenář v podstatě od počátku tuší k čemu děj směřuje, dostává slušnou dávku beznaděje a temnoty. Samotný závěr je pak ideálním předělem mezi oběma částmi antologie.

Vše je ztraceno!

Druhá část antologie nese podtitul Po boji. Povídky v ní obsažené jsou zasazeny do světů, ve kterých je již škoda nezvratně napáchána a lidstvo ani poškozená Země již nikdy nebudou stejné. Osm textů, přičemž část z nich konečně uspokojí i milovníky žánrových klišé, pro které postapo představuje svižnou akci ve stylu Falloutu.

Ještě na skok k apokalypse: většina autorů se apokalypsou jako takovou příliš nezabývá, jen krátce vysvětlí podstatu a uvede čtenáře do kontextu, aby věděl, co asi může v daném světě očekávat. Povídky nejsou nafukovací, a pro rámec krátkého příběhu takovýto nástin bohatě stačí.

Jako první se představí Petra Lukačovičová a s ní Čtyři králové. Poměrně civilní povídka o čtveřici odvážlivců, kteří si ve zdevastovaném světě plném nástrah a nepřátel zřídí kurýrní službu, se nese v dobrodružném duchu; autorce se navíc vcelku dobře v rámci malého textového rozsahu daří pracovat i se vztahy mezi postavami.

Jan Kotouč také sáhl do světa, se kterým má řadu zkušeností ze série České země. Ocitneme se ve světě Po velké bouři, který je zhruba na úrovni našeho devatenáctého století. Kotouč má zvláštní styl vyprávění. Jeho text působí na první dojem pedantsky, stroze, klade důraz na detaily, ale zároveň dokáže vytvořit velmi uvěřitelné postavy a akční scény „jako živé“.

Boj proti útlaku a zabírání nedostatkového jídla by člověk pravděpodobně v této antologii čekal v úplně jiné (akčnější a futurističtější) formě než Kotouč nabízí, ale toto pojetí má rozhodně něco do sebe.

Další zajímavý pohled na svět po apokalypse nabízí Julie Nováková. Lidé unikají ze zničené Země do vesmírných kolonií, a některé z nich tím pádem čeká Dlouhá noc na Japetu. Nováková má promyšlené pozadí celé tragédie naší modré planety, přináší spoustu technických detailů a zároveň ukazuje, že technika může být dobrý sluha, ale velmi zlý pán.

Tíživá atmosféra plná mrazení a plíživého pocitu znepokojení, děj odehrávající se na prázdné kosmické stanici a svéhlavé postavy, to jsou hlavní trumfy této povídky.

Petr Schink šel do své povídky srdcem, a to evidentně bije v rytmu klišé. Střep se nese ve znamení svižné akce, hlášek a kulis jako vystřižených z Falloutu včetně mutantů… Prostě výživná akční jízda určená k potěše milovníků „klasické“ apokalypsy.

Ani Hanina Veselá si neodpustila poměrně svižný akční kousek. Pravda, oproti Petru Schinkovi nabídla v povídce Hltač kostí nápaditější prostředí a propracovanější postavy na úkor umírněnější akční stránky a vážnějšího pojetí. Mimochodem, postapo na výletní lodi – kdo z vás to má, přátelé?

A hups, je tu Petr Stančík se svým Caput mortuum. Tahle povídka má potenciál zaujmout čtenáře z druhé části knihy asi nejvíce. Má formu detektivního příběhu a detektivní linka funguje bez větších výhrad. Celý vtip spočívá v tom, že je obalena do mnoha ulítlých šíleností ve formě situačního humoru, postavy i svět jsou mnohdy parodické…

A nejlepší na tom je, že tyto dvě složky se netlučou, že dokážou fungovat společně, a žádná z nich není v celkovém dojmu dominantní. A pokud by Stančík z tohoto světa napsal i nějaké další povídky nebo romány, věřím, že by se čtenáři rozhodně nezlobili.

To David Šenk má na příčinu apokalypsy svérázný a osobitý názor: houby, (téměř) všekaznéhouby!  V Barvě smrti se zúčastníte pátrání po ženě, která k těmto houbám velmi zvláštní vztah. I Šenk prokázal svůj cit pro kratší formáty když celému příběhu přidal překvapivou pointu, ale v příběhu je několik hluchých míst, která celkový dojem trochu sráží.

A na samý závěr druhé části knihy se z povídky Kristýny Sněgoňové dozvíte moudro, které si o Vánocích vypůjčila od Janka Ledeckého – že Sliby se maj plnit. Poté, co v předchozí antologii tato dáma čtenáře svojí povídkou doslova rozsekala, byla vysoká očekávání na místě. A to mohl být problém. Text v žádném případě není špatný, po řemeslné stránce se autorka drží vysokého nadstandardu.

Jenže se zaměřila primárně na akci (byť děj je nakonec o mnoho spletitější) čímž bohužel lehce vystoupala nad průměr, ale nekoná se ona očekávaná bomba.

Po povídkách ještě následují nezbytné medailonky autorů a autorek a můžeme se vrhnout na bilancování.

Abychom to uzavřeli

Pánové Kyša a Hokr opět prokázali, že drží editorskou taktovku pevně v rukou a dokáží své ovečky přimět ke kvalitní práci. Řazení povídek je bezproblémové, i když tentokrát to byla vcelku snadná práce – náměty jsou natolik rozdílné, že dvě podobně vyznívající díla v knize téměř nejsou. Jak již bylo uvedeno na počátku: jednotlivá díla jsou vyrovnaná a pokud máme mluvit o jednom, které vyčnívá, bude to nejspíš povídka Míly Lince.

Ale kolik lidí tolik chutí. A pokud máte chuť na kvalitní české postapo povídky, sáhněte po antologii Ve stínu apokalypsy a mlsejte do sytosti.

Boris Hokr a Leoš Kyša (editoři): Ve stínu apokalypsy

Vydal: Nakladatelství Epocha, Praha 2018

Počet stran: 584  

Cena: 500,-