Už řadu let jsme obětí různých retro vln. V současnosti (zřejmě především díky úspěšnému seriálu Stranger Things) je v kurzu retro osmdesátkové, proto není od věci, podívat se, čím žilo žánrové publikum v té době. A není snad lepšího úvodu, než představit snímek z roku 1982 The Dark Crystal. Jde o dílo, které se si vskutku zaslouží nadužívané označení „kultovní“, neboť dodneška má oddanou fanouškovskou základnu, která se aktuálně může těšit na to, že Netflix se na osmdesátkové vlně poveze dál a na konci srpna nám přinese seriál ze světa Temného krystalu. Pro někoho kouzelné a pohádkové, pro jiného přeplácané a kýčovité dílko dekádu svého vzniku již od prvního okamžiku přímo křičí.
Na počátku všeho byli Mupeti (The Muppets). Ano, čtete správně, ony roztomilé (či naprosto nesnesitelné, to už záleží na úhlu pohledu) loutkové postavičky, známé také ze seriálu The Sesame Street. Jejich tvůrcem byl americký loutkář Jim Henson, kterému úspěch jeho dítek zajistil možnost natočit nejdříve několik celovečerních mupetích pohádek, a nakonec se od nich zcela odtrhnout a stvořit naprosto originální dílo – loutkový film Temný krystal.
Přípravy snímku zdaleka nebyly krátké, britský výtvarník Brian Fourd strávil na práci na výtvarných konceptech všech prvků filmu více než pět let. Jeho svérázný styl fantastických kreseb s výrazným akcentem postaviček víl, skřítků a trpaslíků, se nesmazatelně vryl do celkové podoby a výrazu Temného krystalu.
Spolu s Jimem Hensonem se navíc režie ujal Frank Oz, který též dlouhodobě pracoval na Mupetech, ale světově proslulý ke především jako loutkář a hlas Yody.
Cesta za krystalem
Samotný příběh Temného krystalu je velice přímočarý. Nad světem Thra vládne krutá rasa Skeksiů, kteří ovládají mocný artefakt jménem Temný krystal. Skeksiové jeho mocí vysávají životní sílu ze všeho živého a udržují si tak nepřirozenou dlouhověkost. Jejich dávnými protivníky jsou rasa dobrotivých Mystiků, která se uchýlila do ústraní a žije poklidným a harmonickým životem. Snímek začíná skonem císaře Skeksiů, který je zrcadlen ve smrti starého Mystika, který je mentorem chlapce jménem Jen.
Ten je příslušník rasy Gelflingů, kteří byli vyhlazeni Skeksii. Chtěli totiž zabránit proroctví, že z rasy Gelflingů vzejde někdo, kdo vyléčí krystal (a tím zbaví Skeksie jejich moci). Na popud svého umírajícího mistra se Jen vydává na strastiplnou výpravu, aby získal odštěpek z Temného krystalu. Pokud by se mu podařilo dostat jej až ke krystalu, který visí nad propastí v hradě Skeksiů, scelil by se a svět by byl uzdraven.
Jenova cesta je pak tradiční heroickou výpravou mladého, nezkušeného hrdiny s čistým srdcem skrz magický a čarokrásný kraj. U podivné vědmy/astronomky Aughry získá krystal, nicméně je poprvé konfrontován se zrůdnými Garthimy, bojovníky Skeksiů, kteří byli vysláni, aby Jena zajali. V močálech se pak potkává s neohroženou Kirou, další přeživší Gelflingského masakru. Mezi dvěma bytůstkami vyroste magické pouto a Kira se (přirozeně) vydá s Jenem, aby mu pomohla při plnění jeho úkolu. Jak to všechno dopadne si můžete domyslet sami, překvapivých zvratů a rafinovaných zápletek se zde opravdu nedočkáte.
Zpracování a výprava
Jak je vidno, v příběhu nechybí nic, co by v něm divák nečekal – prastará proroctví, mladý hrdina a jeho družka, strašliví nepřátelé a jasně rozdělené dobro a zlo. Temný krystal je zkrátka jako starosvětské dobrodružství z DnD. Vzpomeneme-li si na výše zmíněné Stranger Things, přesně takové dobrodružství by člověk čekal u Wheelerů ve sklepě. Je jen na divákovi, jestli jej jednoduchost a přímočarost příběhu odradí, anebo ji naopak docení, jako element, který ke správné pohádce patří.
Nejvýraznějším rysem celého filmu je pochopitelně výtvarné zpracování. Kulisy a světelné efekty nezapřou osmdesátá léta a působí na jednu stranu pohádkově a čiší z nich klasická DnD fantasy, ovšem na stranu druhou jsou poněkud přeplácané a kýčovité. Opět zde záleží na toleranci diváka. Veškeré postavy ve filmu jsou loutkové, a to celku propůjčuje jistou nedokonalost a rozpačitost.
Loutky jsou místy poněkud neohrabané a současnému divákovi, zvyklému na CGI postavy perfektně zachovávající anatomii pohybů, mohou připadat až komické a stejně jako strnulé výrazy loutek mohou bránit tomu, abychom city hlavních hrdinů brali příliš vážně. V posledku ovšem může tato rozpačitost sloužit právě tomu, abychom rezignovali na příliš přísný divácký postoj a s nadhledem se nechali unášet atmosférou, u které se místy může na jazyk drát slovo „cheesy“.
Atmosféra, nesena též hudbou Trevora Jonese, která patří ke zlatému fondy filmové fantasy hudby, je sice pohádková, nicméně v řadě míst je až překvapivě temná (narážky na Gelflingský masakr, vysávání života Temným krystalem, zotročení a zabíjení rasy Podlingů a pochopitelně samotní vojáci – Garthimové), proto raději zvažte, zdali se na snímek podíváte i s nejmladšími ratolestmi.
Mohlo by se stát, že v noci budete utěšovat dítě po noční můře plné mnoha končetin Garthimů či zlovolného smíchu Skeksiů. Temný krystal svým způsobem není příliš snímkem pro děti, ale také není rozhodně snímkem pro dospělé. Právě svou specifičností si zřejmě získal svůj kultovní status. Film stal zdrojem mnoha knižních i komiksových pokračování i převyprávění a obrázkových průvodců, objevily se mangy, hudební parafráze i deskové a počítačové hry a seznam stále narůstá. Největší rozruch vzbudila pochopitelně zmíněná zpráva, že se letos na konci srpna můžeme těšit na pokračování – The Dark Crystal: Age of Resistance, které nám naservíruje Netflix.
Nejen o krystalu
Povídání o Temném krystalu by nebylo úplné, kdybychom nezmínili neméně slavného pokračovatele – film Labyrint z roku 1986, který se těší neméně kultovnímu statusu. Vypráví příběh patnáctileté dívky, která se vypraví zachránit svého malého bratříčka do magické říše skřítků. Jejich krále ztvárnil neopakovatelný David Bowie (který se ve filmu, pochopitelně, postará o nejednu píseň.
Zde se již tedy setkáváme s živými herci, kteří ovšem interagují s brilantními loutkami, které tvoří úctyhodné spoluhráče. Není bez zajímavosti, že na obou filmech se podílel monthy-pythonovec Terry Jones. Oba filmy však nebyly příliš komerčně úspěšné – Temnému krystalu v kinech konkuroval E.T. mimozemšťan a nedosáhl kýžených tržeb. Labyrint pak dopadl po finanční stránce zcela katastrofálně. Popularita obou snímků rostla teprve časem.
Při povídání o těchto dvou filmech zamáčkne devadesátková generace nostalgickou slzu, protože oba filmy (především ten druhý jmenovaný) běžely mnohokrát i na našich přijímačích. Sám jsem měl Labyrint na značně obehrané kazetě, kterou další a další přehrávání zcela odrovnalo. Právě nostalgie je něco, co zásadně ovlivňuje náš postoj k Temnému krystalu (a potažmo i k Labyrintu). Ať již jde o pohádky našeho dětství, nebo paradoxně podléháme nostalgii po časech, které jsme vůbec nezažili (což je, kupodivu, jev velice častý), obojí nám poskytuje kýžený nadhled, bez kterého si toto dílko asi ani není možné užít.
The Dark Crystal
USA / Velká Británie, 1982, 93 min
Režie: Jim Henson, Frank Oz
Scénář: David Odell
Kamera: Oswald Morris
Hudba: Trevor Jones
Hrají: Billie Whitelaw, Jim Henson, Frank Oz, Deep Roy, Kiran Shah, Joseph O’Conor a další