Jednoduše popsat tento del Torův nejnovější počin je asi tak jednoduché, jako uchopit do ruky vodu a někam ji odnést. Nikdy ji nenaberete přesně tolik kolik chcete, nemůžete ji v dlani sevřít a při přenosu vám vždy trocha vyteče. To ovšem není výtka, neboť je to voda nadmíru dobrá. Jen se jí špatně dává tvar, pokud ji neuzavřete do nádoby tvořené subjektivním vnímáním celého díla.

Romantické drama nebo dramatická romance?

O co ve zkratce jde? Mladá uklízečka, jež pracuje v tajné vládní laboratoři během Studené války se náhodou dostane k nejnovějšímu experimentu. Tím není nic menšího než zkoumání zvláštního vodního tvora, napůl člověka a napůl ryby, dovezeného odněkud z Jižní Ameriky.

Jelikož sama tato žena také není tak úplně normální, neboť nemůže mluvit, tak až moc dobře ví, jaké to je být odstrkován společností. Rozhodne se proto neznámého vodního tvora zachránit, a to i s nasazením vlastního života.

Myslím, že jsem neprozradil nic, co by nebylo v traileru a příběh samotný asi není potřeba dále rozpitvávat jako nějakého zkoumaného živočicha. Samotná hlavní dějová linka je totiž relativně předvídatelná, přímá, a ačkoliv je řemeslně zpracovaná na výbornou, tak v podstatě sama o sobě nepřináší nic nového a originálního. Vždyť téma zakázané lásky zde bylo již dávno před Shakespearem. Mnohem zajímavější jsou ale okolní detaily, které z prosté, i když značně netypické, romance dělají něco víc.

Na první pohled je patrné, že režisér si rád hraje a činí tak i v tomto kousku. Umně se pohybuje na hraně žánrů a při sledování jsem se neubránil vzpomínce na jedno jeho starší dílo, které bylo vystavěno na podobném prolínání více žánrů. Tím snímkem je velice zajímavý a syrový „Faunův labyrint“, v němž se kruté válečné drama snoubí s neméně temnou fantasy pohádkou. Nechci se o „Labyrintu“ rozepisovat více, ale zmínit jsem jej musel. I v něm jsou totiž složky, které se střídají a vyvažují, čímž se dostávám zpět k otázce v nadpisu.

I u „Tváře vody“ se dá myslím mluvit o tom, že snímku nedominuje jeden jediný žánr. Ano, většinou se setkáte s označením romantický, což je bezpochyby správně, protože romantika zde hraje výrazně vyšší roli než jakákoliv fantasknost.

Na druhou se jedná o romantiku značně netypickou a v pojetí tohoto tradičního konceptu i originální. Na rozdíl od příběhu totiž atmosféra obsahuje momenty, jež v klasické romanci lze čekat asi jen těžko. Nebyl by to totiž del Toro, kdyby ten film nebyl ve své podstatě drsný, syrový a v určitých momentech nepříjemný.

Od masturbační scény hlavní hrdinky v chladné vykachlíkované koupelně, přes ukousnuté prsty hlavního záporáka, až po scény s mučením výzkumného subjektu vás tvůrce zas a znovu přesvědčuje, že toto ani zdaleka není Hollywoodský slaďák. Přesto, nebo možná právě proto, je tento příběh lásky výrazně přesvědčivější, než jakákoliv „přecukřená“ produkce.

Co se pak týče akce, tak ta v del Torově snímku rovněž nemůže chybět. Ovšem je jí zde vskutku poskrovnu, a je to tak myslím dobře. Více vynikne jak samotná romance, tak i tíživá atmosféra napětí, kterou režisér buduje stejně zručně, jako náboj zamilovanosti. A právě napětí je ta další složka, jež není pouhým kořením, ale plnohodnotnou ingrediencí v celém výtvoru.

Už samotné zasazení do období přelomu 50. a 60. let dává tušit, že tento svět nebude procházka růžovou zahradou. Zbrojení je v plném proudu, kdokoliv může být ruský agent a civilisté jsou odepsatelnou položkou v zájmu „vyššího dobra“. I jen z tohoto je tak myslím jasné, že snímek ani nemůže být pouhým zamilovaným pomrkáváním.

Nenechte se proto mýlit. Jistě, pokud jdete na romantiku, dočkáte se i romantiky. Ovšem nejen jí. Je to romantika v temném hávu, díky němuž okusíte mnohem více různých pocitů. A pokud jdete vysloveně na romanci, tak některé se vám zaručeně nebudou líbit.

Bez herců by to nešlo

Zatím jsem mluvil jen a pouze o práci režiséra del Tora. Ano, je to především jeho zásluha a musí se mu nechat, jak skvěle vytvořil pomocí hudby, světla a celkového zasazení hutnou atmosféru, díky níž se z „pouhého“ příběhu o lásce stává něco mnohem silnějšího, o čemž se zmíním ještě dál.

Ovšem svůj obrovský kus práce na utvoření toho „něčeho navíc“ mají bezesporu i herci. Zejména tedy hlavní hrdinka a hlavní záporák. Pokud se nejprve zmíním o výkonu Sally Hawkins, tak ten je strhující už jen tím, že je celý podán bez jediného slova. Pominu-li tedy jednu snovou scénu.

Právě tato herečka naprosto geniálním způsobem, jen pomocí gest a mimiky, ukazuje, že sebelíp napsaný dialog nezachrání špatného herce, a že naopak skvělý herec může utáhnout film beze slov. Což v rozsahu asi dvou hodin není nic jednoduchého.

Oproti tomu Michael Shannon mluvit může a užívá si to podobně, jako si Gillermo užívá hraní se žánry. A podobně jako je Sally výborná ve vyjádření něhy a lásky beze slov, tak on pomocí slov, ale nejen jich, přesvědčivě zpodobňuje ty nejhorší lidské vlastnosti. Vztek, pohrdání, nenávist, odpor. Odpor k čemu? K lidem a tvorům, kteří se vymykají přísným standardům poloviny 20. století, ale nejspíš i k sobě samému. Ale to ať si každý divák rozhodne sám.

Oba herci jsou každopádně ve svých rolích skvostní a je škoda, že na Oscara za hlavní roli je nominovaná jen Sally Hawkins. Rozhodně by si tu sošku ale zasloužila.

Odkazy a metafory

Několikrát jsem v této recenzi naznačil, že nehledě na klasický příběh je tento film i něčím víc. A nemluvím teď pouze o originální a občas poněkud bizarní atmosféře. Toto dílo je totiž rovněž poměrně zdařilou historicko-sociologickou sondou.

Pokud bychom si odmysleli fantasy nádech, který je celému snímku dodáván hlavně přítomností rybího muže, tak se jedná o poměrně hluboké společenské drama. Na jedné straně barikády zde totiž stojí ti „vyloučení a opovrhování“, proti „normálním a úspěšným“. Ovšem už během příběhu je patrné, kdo si zaslouží a kdo naopak nezaslouží označení zrůda.

Původní zrůdou je pochopitelně rybí muž, jenž by mohl být, po odebrání masky rybího muže, jakýmkoliv cizincem, proti němuž se může vzedmout xenofobní nenávist. Zdatně mu pak na jeho straně spektra sekundují hlavní hrdinka, jež je postižená, její černá kamarádka a homosexuální kamarád. Ačkoliv se jedná o různé charaktery, tak jedno mají společné. V polovině 20. století nepatří mezi ty „normální“, což jim výrazně komplikuje život.

Ovšem kdo je v tomto filmu ten normální? Agent střežící rybího muže? Jistě, jeho rodina je jako ze žurnálu a sám by nejspíš chtěl být vzorným modelem úspěšného Američana, ale realita je poněkud jiná.

Již z jeho chování v poklidném prostředí, mimochodem nádherně zpracovaného, domova je patrné, že se jedná o patologický charakter. Čím více se pak děj posouvá, situace vyostřuje a agent se dostává pod tlak, tak tím více je patrné, že v této osobě je méně lidskosti než v celém rybím muži nebo v některých agentech KGB.

Tím ovšem odkazy a metafory nekončí, ačkoliv se přesouváme do méně vážné roviny. Kromě zmíněné sociální kritiky totiž film pomrkává i po filmu. Ne, opravdu jsem se nepřepsal. Režisér del Toro totiž do „Tváře vody“ nenásilně zakomponoval celou řadu dobových filmů, zejména muzikálů. Ty přitom slouží nejen pro dokreslení dobové atmosféry, ale rovněž pro znázornění toho, čím by němá hrdinka chtěla být, ale nemůže.

Posledním velkým odkazem, jenž se přitom myslím poměrně málo zmiňuje, je samotný rybí muž. A teď nehovořím o tom, že se může jednat o metaforu čehokoliv neznámého. Tento rybí muž totiž svým vzhledem i láskou k vejcím silně připomíná Abea Sapiena ze snímku „Hellboy“, který byl rovněž režírován del Torem. Více explicitních důkazů ve „Tváři vody“ sice není, ale vzhledem k tomu, že o této hellboyovské postavě zas tolik nevíme, tak vyloučit se to myslím nedá.

Výtky až nakonec

Asi netřeba zmiňovat, že se mi „Tvář vody“ velmi líbila a shledávám na tomto díle řadu pozitiv. Netradiční atmosférou počínaje, přes skvělé herecké výkony, až po ono hlubší zamyšlení, které dává celému filmu vážnější rozměr. Přesto je myslím potřeba, alespoň takto v závěru, uvést i těch několik nedostatků, které se ke snímku taktéž pojí.

Jak jsem již naznačil, samotná hlavní příběhová linka, ač originálně zpracovaná, je ve své podstatě velice klasický a x-krát zpracovaný příběh. To neznamená, že by tato verze nestála za shlédnutí, ba právě naopak. Ovšem od hlavní linky prostě nelze čekat nic, co by člověk neviděl už někde jinde. I když je tak příběh lásky v tomto díle opravdu silný a přesvědčivý, tak ve své podstatě je to jen zopakování staré látky.

S hlavní dějovou linkou se pak pojí i závěr. Ten je kromě relativní předvídatelnosti hlavně zbytečně protahován. Dvě hodiny jsou vskutku značná stopáž, a ačkoliv herci se s tím poprali se ctí, tak příběh v posledních minutách myslím trochu ztrácí dech, a to i navzdory (ne)čekanému zvratu. Možná se vám tak stane, že při sledování několikrát sáhnete po kabátu v domnění, že vás čeká už jen černé plátno a titulky, ale konec přesto ještě poodstoupí. Opakovaně.

Poslední takovou drobnou výtkou je i ono střídání a prolétání žánrů. Ano, během většiny filmu se lze víceméně jen obdivovat del Torovu umění skloubit více žánrů v originální celek, což jsem myslím již dostatečně popsal. Pravdou nicméně rovněž je, že zvláště ke konci filmu, kdy tempo logicky graduje, dochází k momentům, v nichž jako by snímek nevěděl, čím vlastně chce být.

Je to hlavně onen romantický příběh? Koncept sebeobětování, loučení a vzájemného obohacení? Je to spíše špionážní thriller s nějakou tou akcí? Nebo nakonec zvítězí koncept boje dobra se zlem, ustrkovaných se silnými, opovrhovaných s opovrženíhodnými? Snímek jako by se v posledních minutách nemohl rozhodnout, a tak to, co po většinu děje bylo vítaným zpestřením se ke konci stává trochu chaosem, jenž ale myslím dobře skončí. Ve všech smyslech slova.

Abych to jen stručně shrnul, tak „Tvář vody“ je jednoznačně dílem, které se vyplatí vidět, a které přináší mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Nečekejte ale raději nic snadno uchopitelného. Vodu totiž pořádně uchopit nelze.

[review]

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložitUložitUložit

UložitUložit

UložitUložit